045 2023-06-07

The speaker starts by greeting the listeners and introducing the date and special occasions. They then discuss international and national observance days, including International Circus and Animal Day and World Brain Tumor Day. The speaker believes that even though these observance days may seem symbolic, they hold significance in raising awareness and supporting those affected. The main topic of the episode is introduced as "Fany and Pozlatka," which refers to people's tendency to fixate on future events or achievements as the key to happiness. The speaker acknowledges that having goals and aspirations is legitimate, but warns against solely focusing on them and neglecting one's present happiness and self-acceptance. They argue that many people who achieve their desired goals still feel unhappy because they didn't address their current problems or cultivate self-love. The speaker urges listeners to find fulfillment in the present moment and not rely solely on future achievements. They muzyka Proszę na dobre rano, milé pane, drahá dámo, nebo obraceně, nebo jak chcete, já vám děkuji, že se mou stávate a pistujete na wiki a vítám vás do nového dne 7. června v další epizodě podcastu Malý zázrak. Když si zase pozvíme nějakou specifikaci dne, poslali jsme se v 23. tydnu, takže máme 158. den a svatek slaví Iveta a Slavoj. Když si podíváme zase na okolní státy a na nějaké ty mezinárodní dny, zjistíme, že mezinárodní den prakticky není žádný, ale vidím tady výjimku, když jsem se podíval na polský web, ti to asi trošku sledují detalněji a vidím tady den cirkusu a zvířat. No tak nevím, jestli tu máme mezinárodní platformu tohoto, ale tak vidím to tu, asi toho bude pravda. Potom tady máme den přátelství a světový den moskového tumoru. To není zrovna moc pozitivní téma, protože kdo ví, kdo zná to, tak víte, že se jedná o velice velký rakovinotvorný zárodek, takže když má někdo v mosku tumor, tak rozhodně určitě nebude šťastný, ale bohužel i takové dny se musí oslovovat, protože mezinárodní konzorcia, neziskovky a všechno se snaží vyvíjet nějaký vědecký vyskum k tomu, aby právě těmto lidem usnadnili život. Takže já věřím, že i tyto symboliky, ačkoliv jsou pouze skutečně symbolické, ačkoliv jsou pouze to dny, když se to připomínáme, mají svůj věznam. Tak, já bych skočil rovnou do dnešního téma. Připravil jsem si dlouhý text, takže dneska mě budete poslouchat trošku dele. Pokud rychle zpěcháte do práce, tak čau. Tak se už s váma loučím, ale kdo můžete a máte chvíli, tak vás prosím o vyslechnutí. Teďka otevírám v serii několika témat na základě dvůch knih. Zatrve to je od Berta Hellingera, to je můj oblíbený psychiatr, a zadruho na základě knihy Moc přítomného okamžiku. Myslím, že na základě těchto dvou prácí bych byl schopný vytvořit i 10 nebo 12 epizod, protože těch témat tam je skutečně požehnaně. Já bych dnešního téma nazval společným nazvem uzavřel jako Fany a Pozlatka. Otevřeme si to zase dnešním citátem, který myslím je docela taky pěkný. Den, kdy začnete věřit, že jste úspěšní, je rovněž den, kdy jste úspěšní byt přestaví. Proto stále sněte. A řekl to Herb Kelleher. Takže my si koukneme na Fany a Pozlatka. Mě oblíbené základ, zaklínadlo nejim českých lidí je. Až se něco stane, až jednou bude, až se to naplní. V volném překladu hodně lidí říká. Až se stane to nebo ono, budu šťastná, až se něco změní, budu šťastný. Podobné věty jsou jako dobré úmysly. Jak se říká, dobrými úmysly je vydlážděné peklo. Já osobně jsem podobný mindset slyšel už několikrát a taky jsem četl tenhle postoj a vůbec s tou větou se tak často setkávám, že jsem musel s toho sestavit jednotné téma. Poslouchám věty třeba typu. Až si vezmu toho svého chlapa, budu šťastná. Až konečně změním svou práci, budu šťastný. Až se odstěhujeme do jiného města, budeme šťastní. A do stejného formátu tvrzení by šlo dodat všelicost. Nazývám to třesku paradoxně, ono, až by klidně šlo dodat zase to stejné slovko, kdyby. A kdyby něco stane, až to jednou bude, z tomhle formátu by byl taky dodat. Kde bych si vzala toho svého chlapa, budu šťastná. Kde bych změnila tu svou práci, budu šťastná. A tak dále. Slyšíte to tam taky trochu, že? Ono, takové to futuristické to penětí až jednou, by šlo dodat i to kdyby. A na to máme takové krásné české tvrzení, kde by byly někde ryby, nemuseli by byt rybníky. Většinou to znáte, tak určitě znáte kontext. A neslyšeli jste to jednou, za socializmu, za byvalého režimu se to říkalo hodně často. Neříkám, všechny tyhle přání a očekávání pro lidi jsou legitimní. Každý má právo na to očekávat mít nějakou svou vizi do budoucna, k něčemu se upínat. To je bez problému legitimní a poctivé tvrzení, které si může každý z nás zadat. Ovšem je v tom skryty takový malý problém. Lidi se často na něco těší a chtějí něčeho dosáhnout. Třeba kamarádka moje, osobní přítelkyně z toho času mi říkala, až budu magistra, až konečně dokončím školu, to bude něco. To už budu připravená na všechno možné, budu šťastná a to řekla někdo v roce 2014. Dneska se píše 2023, jsme prakticky o 9 let dál. Dneska bohužel dělá asistentku, sekretářku, nebo dohodík, já už nevím, teďka už nevím, jak se udírá jejich život, ale jedno vím stoprocentně. Když mluvila se mnou, chtěla cestovat, chtěla studovat, dále se rozvíjet, naplňovat další obory a studia, rozhodně se nechtěla zastavit v tom bodě, ve kterém je nyní. A stejně jako u všech lidí v podobného nastavení, jak to byla ve světě, živěli ještě stokrát úplně jiný. A tady u toho bych chtěl poprhnout. To, co vám chci říci. Lidé se tak nějak podvědomně na to až připravují a k tomu bodu upínají. Za prvé, 9-10 lidí pro to svoje až nic neuděla, většinou to zůstane u řeči, nebo to odkládají a ve zkušenosti často se nestane to, o čem oni mluví. Za druhé, když se to stane, když to skutečně nadejde, je otázka, bude šťastný, nebo bude šťastná? Co tím chci říct? Lidé se často fixují na takový ten znamový bod, o kterém si tu pořád mluvíme. Na nějaké očekávání, kterému přikládají strašně velký důraz. Myslí si, že to je ten vrchol toho, co mohou dosáhnout a že to je potom i vrchol jejich štěstí, spokojenosti. Ale nemají vyřešenoste, současné problémy, nedokáží být třeba v sklidu sami se sobou, vůbec ta základní rovina psychiky není v půhodě. Nedokáží se mít rádi, nedokáží prožívat příjemný okamžik tady a teď. Mají problém s tom dát věci do kontextu a vnímat je tak, jak je mají v současnosti. Ale prostě se ubírají k tomu, až to jedno bude, tak to bude to pravé. Pak nastupuje druhý extrém, kde ten je jeden z desetí lidí, který skutečně udělá všechno proto, aby to svoje až, to svoje očekávání dosahnul. Tak se pak konečně naplní a ono skutečně přijde. Skutečně dokončím tu svoji školu, vážně se mě vezme ten můj partner, vážně se přestěhuji do jiného města a vážně, vážně, vážně udělám to, co jsem chtěl. No a pak se stane jedna věc. Já tak šťastný nejsem. No a co potom? Pak si lidé vkladou takové otázky. To nebyl tak super, jak to jsem chtěla. Proč mě lidé neocení, když se mi to povedlo? Proč se to nestalo aspoň tak před desetí lety? Proč to nedopadlo tak, jak jsem chtěl? Vždyť díky tomu jsem měl byt přece šťastný do prčic. Já tomu říkám klask příliš velký důraz na své očekávání. Je to podobné, jako začít dělat nějakou práci jen proto, aby člověk vydělal hodně peněz. Ta paralela je zcela stejná. Ale tu práci při tomto člověk neustále na ní nadává, nejraději by jí změnil. A to dříve či později vede ke kolizi. A už je jedno, zdali se upínáte k nějakému svému očekávání, nebo děláte něco cíleně, možná až trochu vypočítavě, pouze za jedním účelem. Pokud to, co děláte, neděláte rádi a nevychází to přímo z vás, pokud to, o co usilujete, je pouze svéúčelné nebo jednoučelné a nemáte k tomu vztah, tak už pak je jedno, jestli to je člověk, práce, situace, nějaká záležitost. Nikde to není opravdové. A proto tady to tému celému tématu říkám famy a pozlatka. Protože my si ve svém srdci udržujeme nějaké pozlatko, o kterém si myslíme, že to je ten vrchol naší existence, ten top. A když si to nestane, nebo naopak, když si to stane a nedělí se nám to tak, jak jsme chtěli, přichází to vyhoření, ta frustrace, to zvonové očekávání, které není takové, jak jsme chtěli. A já žehnám a přeji všechno nejlepší těm, kterým se to povede a je to asi tak jeden na tisíc lidí, který vážně zároveň vyrovnaný sám ze sebou a to, čeho dosáhne, ho naplní a udělá skutečně šťastný. Ale, jak říkám těch lidí, je to opravdy málo. My jsme otevřeli tím dneškem a to máte na základě knihu moc připomněného okamžiku a já se strašně těším na to, že s vámi budu probírat toto téma a kapitolu po kapitolu budu otvírat trošku nový odstín toho samého. Takže určitě máme co dělat, máme co uslouchat a snad se nás dneska i na peliknu zaměstná, protože už jsme překročili desetiminutovku, ale věřím, že je znovu se na to těšit. Takže mějte se krásně. Já vám ještě předtím, když řeknu čau, řeknu citát, na který mi taky docela záleží a to řekl Hude Elena. 80% úspěchu je dorazit tam, kam máte. Tak a to by bylo pro dnešek skutečně všechno. Mějte se krásně. Já se na vás znovu těším zítra. Čau.