005 2023-04-12

Today is April 12th, and it is International Cosmonautics Day. The speaker shares a motivational story about a boy named Lukin, who had a bad temper. His father gave him a bag of nails and told him to hammer one into the fence every time he got angry. Over time, Lukin learned to control his anger and focus on what really mattered. The story teaches the importance of doing good and controlling one's emotions. The speaker ends by discussing the connection between a person's thoughts and their life, and encourages listeners to continue making positive changes. Dobré krásné ráno, draví přátelé, dneska máme 12.4., vyposloucháte šestý díl Přenosu Malý zázrak, je středa, vstátek má Julius, jak se koukneme do zahraničí, je tam ještě Julian a Zenon. Z těch mezinárodních dnů, které se většinou po celém dnu slaví, po celém světě slaví, máme Mezinárodní den kosmonautiky, nějak nám to tam založilo OSN, slavíme to od roku 2011, tak nevím, jaký to má vyznam, ale nějaký vyznam to podle všeho má. Z těch ostatních informací máme 15. týden v roce stále, pořádný máme 102. den, no a z těch vyznačných dní by to bylo asi všecko. No co jsem vám dneska chtěl říci? Tady máme pochmodno, ale krásně začíná svítat, a když jsme u těch předních věcí, dneska natomňujou hodně vyznačný zlom, protože se loučím i s druhým byvalým kolektivem a vypadá to, že ještě jedu do Fritku, do svého původního města, takže jsem na to zvědavě, jsem vážně plný očekávaní. A našel jsem si pro vás včera takový zajímavý motivační příběh, který bych vám chtěl přečíst, protože je to dobrý motiv i na druhý podcast, který ve dvů na myšlenku nebolí, protože jsem ho použil už i v jedné epizodě. A strašně rád se k němu vracím, protože to je příběh z roku 1932, prakticky to je předvalačné období z Itálii a myslím, že nám má co říct i dodnes. Takže koukneme se na to, jdeme do vychodní Itálie, kde žil jeden malý kluk. Trošku to přizpůsobíme českým podmínkám, řekněme, že se jmenoval Lukin, na tehdejší v prostředí to byl třeba Antonio, co já vím. Měl něco přes 13 let. Neměl zrovna dobrou povahu, často se zlobil, vzpekal, rozčiloval, odmluval, byl prosto řeky a zraňoval svoje rodiče, všechny okolo. Na koho narazil, tomu nadával. Rodina usmyslela, že je s ním něco v nepořadku. Proč taky jiného, že je s takovým mladým klukem? Protože proč? Jeho rodiče i okolí byli úplně jiní. Jak povahu věděl, tak vychováním, takže nikomu to nedávalo smysl. Tak se jednou tata zval, dal mu pytlík hřebíku, kladivo a řekl mu, sení, vždycky jak se rozlobíš, ať proto máš důvod nebo ne, nebo prostě uděláš něco špatného, zatluť jeden hřebík do plotu u nás za domem. Tak to chlapec vzal vážně, vzpekal se dál, ale pak si řekl, co když na to něco je? Šel a zatloukl první hřebík. I u toho zatlučení nadávalo. Tak to pokračovalo dál a zjistil, že první den zatloukl 37 hřebíků. Uběhlo několik ty dnů, Lukin se rozčiloval a rozčiloval, ale postupně hřebíků začalo ubývat. Pochopil, že se naučil trošku kontrolovat svůj hněz. Svůj hněz a své emoce směřoval jen na ty důležité věci, které ho prostě tzv. štvali, a na věci s rozmaru takovéto věčné upozorňování na sebe ho naraz přešlo. Počet zatlučených hřebíků se tak snižoval ze dne na den. Pochopil, že ovládat svou zlost je snažší než zatloukat hřebíky a proto se to provalo jen jednou začas. Pak přišel den, kdy chlapec se ani jednou nenaští. Uběhlo několik let a když mu bylo 17 let a byl na své tzv. první zkušení protože tehda se chodilo do těch hruzných fabrik, těch přednostům, náměstkům, mistrům. Většinou po škole se chodilo hned na nějakou první praci, kdo měl to štěstí a byl na škole. Byla to jiná doba. Nekaždy měl tu možnost, ale chodilo se do tzv. učení. Nějakou dobu už pracoval v kolektivu a po prvním měsíci, kdy se střeto zhrálítou denního chleba, si sedl s tatou a řekl mu Něco ti povím, tato. Nestačí jen nedělat zlo a zlobit se. Je třeba dělat dobro, aby přičínili. Ty víš, že jako děckoj jsem se vztekal. A dost. A víš, že do dneska mám hodlivou povahu. Ale taky vím, že ty jsi úplně jiný. Ale naučil jsem se pomáhat, odpouštět, dělat radost a co navíc, být vděčný. Otec mu řekl, synku, řekl si požehnanou věc. Když by bylo více mladých lidí, jako jsi ty, dokázal jsi ze své slabosti udělat přednost. Pochopil jsi, že energii, která z tobě třímá, dokážeš přetávit, přeměnit v něco dobrého. A na tomu navrhnul. Vždycky byš udělal za sebou, nebo pochopíš, že se zposunul dál, vytáhní aspoň jeden hřebyk z plotu. Dny míjeli a míjeli, čas utíkal a za nějakou dobu chlapec byl dospělý, ale než mu skončilo 18 let, přišel k tátovi a nahlasil mu, že v plotě už nezostal ani jediný hřebyk. Táta ho vzal za ruku, objál, přivedl plotu a řekl mu, Dobře si udělal. Ale podívej se na ty díry. Plot už nikdy nebude takový jako dřív. Nebude jako původně. Na napravování toho, co jsme udělali, máme celý život. Ale musíme se do toho skutečně pustit a chtít. Myslet to vážně. Ať už nám chybí cokoliv, i takový, kteří vypadají hodní, a o kterých bys to na první pohled neřekl. Ale jen někteří si to dokáží uvědomit, pracovat na sobě a průběžně to jim měnit. Ty už si brzo pochopil, co je důležité. Jsem na tebe hrdý, nauč to prosím i svou rodinu. Psal se rok 1932 v Itálie. Tak to bylo dneska trošku další, ale nejsem tím zklamený, protože se mě to strašně líbilo. O těch příběhů už máme lice. Jedno bych chtěl naznačit, některé z příběh jsou z knih, některé jsou na základě pravdivých událostí a některé jsou skutečně jen inspirace. Tenhle ten naštěstí byl omotivovaný skutečnou událostí a řekl bych, že má hodně co říct. V tomhletom kontextu bych skončil asi s rokem Marka Aurelia, mého oblíbeného filozofa na trůně z říší řimské a asi jediného císaře, který vůbec stal za to z celé této hypersupermonarchii, který řekl, že život člověka je spletený s jeho myšlením. To je docela i triviální, že? Na první pohled si řeknete mu tak co? Jasné, že je spletený s myšlením. Ale v dalších dnech si povíme další citaty, které na to navazují a jak to bylo myšlené. Budu tomu věnovat i jeden samostatný díl. Uchovejte si prosím tenhle ten vyrok, nezapomeňte na něj, děkuji vám za to, že vám to není jedno, že posloucháte nás a posloucháte i jiné podcasty na tohleto téma a že průběžně něco ve svém životě měníte a pokud se vám to hnedka nedá žít, tak nic si z toho nedělejte, neklesejte na mysli, jak říkají Polaci, měř v jedné dobnách Krákov zbudovano nebo jak říkají Italové, že za jeden den nebyl řím postavený, takže všechno má svůj duševní vývoj, všechno má svůj postup, všechno má svůj progres, nehnivejte se na sobě, že se vám něco nedá žít, když první den, týden, měsíc, to vypadá pořád stejně, ty největší změny jsou z tých největších, největších úspěšných lidí, a řeknete si jo, ten se uměl dobře narodit. Ve většině případů je zatím tvrdá prace, protože pokud někdo dosáhne úspěchu a skutečně je to jenom díky tomu, že mu to někdo jiný připravil nebo že se k tomu nějak překut nedostal, tak to většinou nemá dlouhého trvání, ty takzvané úspěchy se i po nějakém čase končí, ale na kterých si lidé skutečně zapracovali, tak ty si hlídají, protože vědí, co jich to stalo. Takže vám přeji krásný vstup do dnešního dne, my jsme uprostřed ty dne a slyšíme se zase zítra. Čaute.