podcast 5

Tak počítatlo počítá, sčítá odčítá, cohoš čot, funguje? Cože? Co to je? Však štot, tohle je nějaký jeden středověký počítač, já nevím. Šnot? Šnit? To vím, že to je šnit. Jo. Dali jsi šnita, viď? No, teď ne, tohle je ponatáč. No jasně, jasně, ve vší počestnosti. Tak přátelé kamarádi, my vás vítáme. Přátelé kamarádi. U pátýho dílu, ty brďo. Pátej dílu. To je spolupráce. Tak dnešním tématem takové. Tak dnešním tématem bude motivace. A motivace nejen z pohledu, jako, dokoupání se k nějakýmu podnikání, ale celkově. Dokopání. Dokopání, jo. Ty dneska nějak, tak se nedoslýcháš, takzvaně. To je, to je podopaní. No dobře, tak pro tentokrát to necháme být. Tak nejen z pohledu dokopání, dokopání se do nějakého biznisu, ale celkově. K přemluvení sama sebe, udělat cokoliv. Chodit prostě někam, udělat se sebou něco. Přesně tak, ale já se zeptám na úvod, co tedy motivoval dneska ráno vstát z postela. Super, super, to jsem měl slyšet, že si to hledal. Ne, dělám si srandu, samozřejmě jsem se těšil na natáčení podcastu. To byla moje největší motivace. Já to taky mám, takže vlastně vždycky vstanu, a teď je ráno se zproběhuju, zjistím, co je za den. A já si musím si chtět, co jsem dnes nechal v plázu, a na co se zase v tom dní těším. Víš, protože... A my jsme úplně na úvod měli říct, že vlastně náš život, naší motivaci řídí hormon, tak je to neurotransmitere, kterému se říká dopamina. To je vlastně vládka, která vzniká v našem mozku a vzpůsobuje příjemný pocit, právě když my splníme nějaký cíl, nějaký úkol. A vlastně je naprogramována naše hlava, nebo příroda to zařídila tak, naprogramovala naší hlavu, aby se nějakým způsobem přežil. Aby když máme čízeň, aby jsme šli a napěli se. Aby když máme hlavu, představte si, má to hrozný vlastně, co si dáte, najdete se, tak máte ten příjemný pocit, přijde taková úplně úhleva. A takhle nás ta příroda se snaží udržet při životě. Věřte si, že kdyby nejen my jako lidi, ale všichni životní člověky, kdyby jsme neměli příjemný pocit při rozmnožování, tak se nemnožíme a prostě vymřeme. Takže tohle je zapříčeněný tím dopaminem, který vlastně povládá celý náš život. No to je právě problém v dnešní době, že dneska se ten dopamin doplňuje hodně tím, že lidi třeba hodně jsou na telefonu, hledou Netflix, televizi, nebo si jdou zakouřit, užívají alkohol a tímhle tím si doplňují ten dopamin. To je to, co jim dodává ten dobrý pocit, ale zapomínají na věci, které by třeba mohli dělat pro sebe, které taky ten dopamin uvolňují, ne v takové množství, jako tady ty věci. A pak právě zapomínají na věci, jako je třeba nějaké cvičení, anebo dělaní nějakých jiných aktivit, které se dřív většina kluků sportovali, dělali nějaký sport. Dneska je to tak, že ten telefon je silnější z toho vyplavení toho dopaminu, nebo ty počítačové hry, takže proto dneska ubývá těch sportovců, ale i třeba co se týče udělních nástrojů, vlastně čohokoliv nějakých zájmových aktivit, protože dneska je to i ten telefon, a ten je nějakým způsobem, nebo nejen ten telefon, ale ta moderní technika, která nějakým způsobem je silnější co se týče toho dopaminu, a ta vyhrává. To je to na nás. Samozřejmě zvládání stresu. To určitě hodně ovlivně, protože když teda budu vyloženě vystreslej, jako extrémně, tak asi moc radosti s tím nebudu. A dál učení se novým věcem. To je taky důležitá věc. Informace o dopaminu. No a hned má si toho člověka samozřejmě radost, protože když se ten mozek naučí něco novýho, tak vás za to odmění dopaminem. A vy si na základě toho spojíte tuhle naučenou informaci s příjemným facetem. A proto vám to ulpí v paměti. Takhle to funguje. Třeba tohle je nějak jinak. Ale teda stejně mi přijde, že ten dopamin funguje na bázi, jako kdyby drogy. Víš, že jsme vlastně v takovým neustálým zajetí tolerance zvýšený. A teď prostě ten dopamin potřebuje tělo jako víc a víc a zároveň ti dodává míň a míň dobrýho pocitu. Připomíná mě to hodně jako drogy. Tak myslím si, že většina drog vlastně není tak ani, že jsme závodní na té droze, ale spíš na tom pocitu, který právě způsobuje na tím dopamin. Kdo mi užije nějakou látku a právě po požití té látky se vyplaví ten dopamin, který způsobuje ten příjemný pocit, na který my vlastně v většinách jsme závislí. To, že my si něco dopřejeme, nám se vyplaví ten dopamin a proto se my na těch věcech stáváme závislí. A věřte si, zase to souvisí tím, jak to příroda zařídíla. Nikdo se nestane závislej nám jen na jablkách nebo na hlápem delí, ale stane se závislej na těch tučných věcech, na těch slabkých a tučných, které nám pomahají aby jsme přežili třeba zimu a cukry, zase energii. Takže proto nám výzkuznejí tady dvě věci, aby zase nás ta hlava víc motivovala to jíst a no, proto jsme závislí, když to nemáme pokončovat. Kamaráde, chtěl jsem z toho už se probrat. Dostala se ke mně otázka, která je docela dost záludná, je docela dost těžká zodpovědět. Co mám dělat? Co mám dělat? Když nechce nic dělat, ale vím, že bych měl a vím, že bych si chtěl najít věc, která by mě bavila, kterou bych chtěl dělat, ale nevím jaká věc a nemůžu se dokopat k tomu vůbec nějakou takovou věc najít. Tak co mám dělat? Dohledáte na mě. Já si myslím, že tady je hodně potřeba snížit zhledniny toho dopamineu. Při které se ten dopamin hodně vyplavuje, ať už je to právě televize, telefon, počítač, sladký, kluční věci. A pak, když člověk nemá v tom životě tolik tý radosti, tak nějaká ta dopaminová, který se rezervovat na nějakým způsobem doběje a ten člověk už to vyplavení toho dopaminu snaží se hranit z jiných věcích a v té chvíli může najít něco, co ho balí. Ale když člověk bude od rána do večera hledět jenom s telefonem, žrát prostě a v té věci kouřit, tak ten dopamin se ti uvolňuje při takovýchto aktivitách a už tě to nemotivuje jít dělat nic jinýho. Tady jenom poznamenám, že by nemělo být tolik radostit. Není to myšlený tak, že člověk má žít najednou jak vězenca z kabanu, ale spíš si nedopřávat od rána do večera, protože taky to o tom není a taky potřeba prostě někdy trošku na sobě zamáknout a pro ten dopamin tam taky není jako vždycky prostor. Ono hodně lidí třeba dělá nějakou rutinu, ale hlavně když něco děláme, tak by tam nemělo být slove, co chci jít. Když něco děláme, třeba cvičíme nebo hráme nějaký úhrevný nástroj a chceme z toho mít radost, tak před tím, než to jdeme dělat, tak by tam nemělo být slove, co musím ale chci. Já prostě dneska chci jít plavat. Já dneska půjdu plavat, protože plavání mám rád a prostě je to další věc, která mě třeba dělá radost a vyplavuje mi ten dopamin. Přijdu jsem taky, chtěj mi unavit, nevím, že jsem pro svoje tělo něco udělal pro sebe a mám z toho radost. Ale jsou lidi, který, říkám, ten telefon je silnější a proto nějakým způsobem lidi už nemají radost. Takových obyčejných věcí, jak by měli říknout si, někdy jsme se vrátili do nějakého středověku a tak ty lidi měli radost úplně jiných věcí, než my máme dneska. Říkali jsme, ty jo, Strom, koukej, ten je krásný. Říkali jsme, hmm, Strom. Protože to pro nás mění zajímavý. Někdy bychom, zase naopak, dělali ten telefon, tím TikTokem k tomu středověkému člověku, tak ten by byl jako nějaký moskový orgazmus, protože to by vůbec nechápalo, co se děje, protože to by bylo takový nával toho dopaminu. Věřte si, my dneska žijeme v době, kdy na těch dopaminových podmětů, co se týče skrz ten telefon, je víc a víc. Víc a víc, prostě my jsme už závěřli na těch podmětů. No jasně. Věřte si. Dneska na tom stojí vlastně každá reklama, že jo. Ty se zahráješ třeba hru, která už sama o sobě je které má nějaké vytváření dopaminu. A do toho se ti tam zapne hra, která hraješ sama barvama. Ještě pokud je to taková ta interaktivka, tak prostě si dokonce tam můžeš zahrát, prostě zahýbat si tam na těch pět vteřin prostě nějakým panáčkem. Aby jsi si teda jako zkusil jinou hru ještě a šel si ji hnedka stáhnout, aby zase doplňoval dopamin. Jo a... no prostě všechno to stojí na dopaminu dneska. A všechno tě to vlastně tak jako ti podbízí tady z tu progu teda, když už to tak řekneme. A hraje si to vlastně s našim hlavou hrozně. Já myslím, že třeba před 50 lety vypadaly filmy, jak vypadají dneska. Dneska, když tam není v tom filmu jedna akční scéna na druhou, tak ty lidi to prostě a lidi mladší, no nebaví. Jo, já vím. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...