Dil2_Kapitola5-001

Když vezla dovnitř, skrčela rovnou do prostřed člunu. Měla hrubé rysy a vypadala tak, že si ohyzdnější než na člunu. Když vezla dovnitř, skrčela rovnou do prostřed člunu. Měla hrubé rysy a vypadala tak, že si ohyzdnější než na člunu. Když vezla dovnitř, skrčela rovnou do prostřed člunu. Měla hrubé rysy a vypadala tak, že si ohyzdnější než na člunu. Měla hrubé rysy a vypadala tak, že si ohyzdnější než na člunu. Požádal jsem glumdal klič, abych se s žábou směl vypořádat sám. Mušil jsem do ní lopatkou, až se mi donutil vyskočit z člunu. Ale největší nebezpečí mi v tom království připravila opice, která patřila jednomu mládenci z kuchyně. Glumdal klič mě zamkla v komnatě a sama někam odešla. Bylo teplo a proto zůstalo okno komnaty otevřené. A rovněž tak i do mé větší krabice, v níž jsem pro její pohodlnost ovičejně bydlil. Seděl jsem u stolu a přemítal. Náhle jsem uslyšel, jak na okno u komnaty něco vyskočilo. A hopkuje z kouta do kouta. Náramně jsem se ulekl, ale přesto jsem si troufal vyhlédnout. A níž jsem se pohnul, a tu jsem viděl to nebezpečné zvíře skotačit a poskakovat. Nakonec přišlo ke mně, zálepně si jí prohlíželo. Si prohlíželo mou krabici. A tu jsem viděl to nebezpečné zvíře skotačit a poskakovat. Nakonec přišlo k mé krabici a zálepně si jí prohlíželo. A zvědavě nakukovalo dovnitř. Ucouvl jsem do kouta pokojku, jenže opice, nahlížející dovnitř ze všech stran, mě poděsila tak, že jsem neměl dosti ducha přítomnosti schovat se pod postel. Chvíli nakukovala a breptala a posléze mě vysvídila. Protáhla dveřmi pracku a třeba že jsem jí uhýbal. Přece mě, konečně popadla, zašel z ukabátu. Byl stevnějšího, hedvábí a tak velmi silný a pevný. A vytáhla mě ven. Uchopila mě do přední tlapy a držela mě jako držívá kojiná děcko. Pokožel jsem se bránit, ale zmáčkla mě tak silně, že jí jsem uznal za moudřejší podrobice. Domnívám se, že mě pokládala za opičí mládě. Pole toho, že mě časem hladila, tlapu velmi něžně po obličeji. Odstud jí vytrhl šramot u dveří do komnaty. Skočila na okno jimž přišla a z něho na okab a na olověný plech. Zaslechl jsem, jak glumdal kvič vykřikla ve chvíli, co mě opice odnášela. Děvči divne přišlo o rozum a celá ta strana paláce byla vzbouřena. Sluhové se rozvěhly pro žebříky. Sta lidí na dvoře vidělo opici, jak sedí na budovi. Drží mě v přední pracce a druhou mě krmí. Cpe mi do úst jídlo, které si vymáčkala zváčku na jedné straně huby. Mnozí z toho davu se tomu neubránili a smály se. Ani by nebylo správné vytýkat jim to, že být ta podívaná byla náramně k smíchu všem až na mne. Někteří házeli kamením a doufali, že tak zaženou opici dolů. Bylo to však přísně zakázáno. Byli by mi bez pochyby rozstříštili lebku. Zatím přistavili žebříky a někteří vylezli. Opice zpozorovala, že je skorem obkvíčena, protože nemohla dosti rychle utíkat po třech, pustila mě a upláchla. Chvílí jsem tam seděl třista jardů od země. Ale lokaj mé chůvy vylezl nahoru, strčil si mě do kapsy u kalhot a snesl mě šťastně dolů. To těsto, co mi nacpala opice do krku, dív mě neudusilo. Má chůvička mě vytáhla jihličkou z úst. Začal jsem dávit a to mi ulevilo. Ale byl jsem sláb a všude pohmožděn od obětí toho odporného zvířete, že jí jsem zůstal čtrnáct dní na loži. Král a královna s dvorem se každý den povtávali po mém zdraví a její veličanstvo mě několikrát navštívilo. Opici zabili a bylo nařízeno, že se takové zvíře nesmí v paláci chovat. Když jsem zavítal po uzdravení ke králi, radšil si mě proto hodně dobírati. Chtěl vědět, co bych v takovém případě udělal ve vlasti. Řekl jsem jeho veličanstvu, že v Evropě opice nemáme, leda ty, které se přiváží jako zvláštnost. A ty jsou tak malé, že bych jich najednou spořádal tucet, kdyby si troufali pustit se do mne. Pokud pak běží o tu obludu, s ní jsem měl nedávno co dělat. Kdyby mi byl strach dovolil pomyslit na to, abych použil tesáku, jak mi nastrčela pracku do poké, byl bych jí dal možná takovou ránu, že by byla pracku zase ráda odtáhla. A to chvatní, než jí strčela dovnitř. Pronosil jsem to tónem, jako když se člověk obává, aby se nepochybovalo o jeho odvaze. Jenže má řeč vyvolala u královy družiny jen smích. Smály se mi přes všechnu povinnou úctu k jeho veličenstvu. Zásoboval jsem dvůr každý den nějakou směšnou příhodou. Glumdal kvič mě nadmíru milovala, ale přitom byla tak šelmovská, že oznamovala královně každou hloupost, co jí jsem provedl, když myslela, že jí veličenstvo pobaví. Dívka churavěla a vychovatelka jí odvezla na čerstvý vzduch asi hodinu cesty, neboli 30 mil od města. Vystoupili u skočáru, u pěšiny. Glumdal kvič postavila mou krabici na zem a já si vyšel na procházku. Na pěšince byl kravinec a nezbývalo mi, než zkusit svou mrštnost a přeskočit jej. Rozběhl jsem se, ale nedoskočil jsem. A tak jsem se ostl, zabořen až po kolena. Jež takž jsem vybředl a lokaj mě pečlivě očistil kapesníkem. Byl jsem totiž zaneřáděn a chůva mě až do návratu zavřela do krabice. Královna se brzy dozvěděla, co se přihodilo a tak se několik dní veselily na mé útraty. Kapitola šestá Jednou nebo dvakrát týdně jsem býval při radních slyšeních u krále a často jsem ho výdal, když ho měl holič v práci. Bylo to věru nejprve strašlivé na pohled. Břítva byla dvakrát delší než obyčejná kosa. Jednou jsem holiča přemluvil, aby mi dal trochu mydlin a vytáhl jsem z nich čtyřicet nebo padesát nejsilnějších chlupů. Potom jsem vzal dřívko, seřízl do tvaru hrany hřebenu a nejmenší jehlou, jakou jsem dostal, navrtal jsem do něho díry. Chlupy jsem ostrouhal, seřízl nožem a zarezil je, že jsem z nich udělal hřeben. Můj hřeben měl už vylámané zuby a neznal jsem v té zemi řemeslníka, který byl tak jemný a přesný, aby mi mohl vyrobit nový. To mi přivádí na mysl jinou zábavu, nad níž jsem strávil mnoho volných chvil. Požádal jsem královinu Komornou, aby mi schraňovala vyčesané vlasy jejího veličenstva. Nabyl jsem jich časem velmi mnoho. Podělil jsem se se svým truhlářem, kterým měl nařízeno konat pro mne práce a kázal jsem mu, aby mi udělal dvě kostry židlí a potom, aby mi navrtal nebo zezem dírky kolem dokola tak, kde jsem chtěl mít lenoch a sedadlo. Dírkami jsem propěl tu nejsilnější vlasy, které jsem vybral. Když jsem byl hotov, dali jsem je jejímu veličenstvu královně. Chovala je ve svém pokoji a byly věru napohdích v každému, kdo je spatřil. Královna by byla chtěla, abych na jedné té židli sedal, ale nechtěl jsem za nic uposlechnout a bránil jsem se, abych se poseděl z prostou částí těla na ty vlasy, které kdysi zdobily hlavu jejího veličenstva. Z těch vlasů, měl jsem totiž už vždycky nadání pro řemeslnou práci, udělali jsem pěknou peněženku. Tu jsem dal glumdalklič. Popravdě řečeno, byla spíše pro parádu. Nebyla tak silná, aby snesla tíhu peněz a pro zorlní glumdalklič schovávala jen drobné trecky, v jakých si děvčata libují. Král byl milovníkem hudby a zmýval u dvora koncerty. Občas mě na ně zanesli a postavili v krabici na stůl, abych si je poslechl. Ale ten hřmot byl tak silný, že jsem nerozeznával melodie. Troufám, že by jsem jim nevyrovnali všechny bubny a trubky královské armády, kdyby vám výřili a vřízkeli přímo do ucha. Dělal jsem to tak, že jsem dával odnes svou krabici, co nejdále od sedadel hudebníků, a zavíral dveře i okna a spouštěl záslony na oknech. Potom už nebyla nepříjemná. Naučil jsem se v mládí hrát na spinet. Glumdalklič jej měla a dvakrát za týden k ní chodil učitel. Říkám spinet, protože se tomu nástroji trochu podobal a hrálo se na něm stejně. Řekl jsem si, že povázím krále a královnu anglickým nápěvem, ale tu se ukázalo, jak nesmírně je to těžké. Spinet měřil skoro šedesát stop a každá klávesa byla široká na stopu, takže jsem roztaženýma rukama nedosáhl přes pět kláves. Abych je stiskl, bylo zapětření pořádné rány pěstí, ale to nevedlo k ničemu. Přísyslil jsem si dvě kulaté hulky silné, asi jako obyčejný klacek. Na jednom konci byly tlusčí a ty tlusčí konci jsem potáhl myšíkůží, abych nepoškodil poklepem horější kláves. Asi čtyři stopy pod klávesi přistličili před spinet lavici a mne postavili na lavici. Pobíhal jsem tam po ní a tloukl oběma hulkami na příslušné klávesi. Zahrál jsem veselý kousek a nemohl jsem hrát jako jiný umělci diskant i bas na jednou, což mému výkonu velmi vadilo. Král byl, jak jsem již příve poznamenal, vladařem rozumným a dával si mě donážet z krabici a stavět na stůl. Zkázával mi pak, abych si vynesl židly a posadil se tři jardy od něho nahoře na stolku, takže jsem se ocitl skoro ve výši obliče. Takto jsem s ní rozmluval. Jednou jsem se osmělil říci jeho veličenstvu, že o povržení, které dává najevo k Evropě a ostatnímu světu, nesrovnává se s duševními vlastnostmi, jim již vládne. U nás pozorujeme, že největší lidé jim bývají z pravidla odbdaření méně. A i když mě pokládá za nepatrného, doufám, že mu prokáží znamenitou službu. Král mě vyslechl a nabýval on mě mnohem lepšího mínění, než měl dosud. I když případ novníci obyčejně lnou k vlastním zvykům, souděl tak o jiných mocnářích podle mých dřívějších řečí, vyslechne rád všechno, co bude stát za napodobení. Představ si, laskaví čtenáři, kolikrát jsem zatoužil po jazyku Demosténově nebo Ciceronově, abych mohl hlásat chválu své drahé vlasti. Začal jsem po učením o tom, že naše říše skládá ze dvou ostrovů, tvořících mocné království pod panovníkem. Kromě amerických osad promluval jsem zdlouha o žírnosti naší půldy a mírnosti podnební. Potom jsem vykládal o složení anglického parlamentu. Jehož čas tvoří sbor, zvaný Panská sněmovna. Líčil jsem, jak se pečuje o jejich vzdělání v uměnách a ve zbraní, aby byly schopni zastávat místa rádců krála. Aby měly účast na zákonodárství, aby byly členy nejvyššího soudního dvora, o něhož není možné odvolání, a aby byly bojovníky. Ti jsou ozdobou a záštitou království, nástupci svých předkům. Jinž byla čest jedinou odměnou za statečnost, od níž se potomci, jak známo, ani jednou neodchýlili. K ním se druží osoby, které také patří do toho shromáždění. Jejich hlavní starostí je pečovat o náboženství a o ty, kdož o něm poučí lid. Ty vybírá a hledá král se svými ráci po celém národě z členů kněžstva. Právem slinoucích svatostí života a hloubkou vzdělání. Oni jsou duchovními odci duchovnstva i lidu. Druhá část parlamentu se skládá ze shromáždění, zvaného poslanecká směmovna. Jsou to přední šrachtici, které si svobodně vybírá a volí lid pro jejich schopnosti. Aby představovali moudrost národa. Ten zbor, že tvoří shromáždění v celé Evropě, jemu a panovníkovi podléhá zákonodárství. Potom jsem přešel na soudní dvory, jimž předsedají soucové. Ti úctyhodní mudrci a vykladači zákona a rozhodují spodná práva a vlastnické nároky lidí. Jakož i trestejí nepravost a chrání nevinnost. Zmínil jsem se o zprávě státní pokladny a udatnosti a hrdinství námořník. Potom jsem přešel na soudní dvory, jimž předsedají soucové. Ti mudrci a vykladači zákona a rozhodují práva a nároky lidí. Jakož i trestejí nepravost a chrání nevinnost. Zmínil jsem se o zprávě státní pokladny a udatnosti a hrdinství námořních i pozemních vojsk. Vypočítal jsem množství obyvatel tak, že jsem odhadu, kolik milionů je u nás v náboženských sektách nebo politických stranách. Neopomlnil jsem ani hry a kratochvíle a všechny ostatní zvláštnosti, které mohly posloužit, jak se mi zdálo, mé vlasti krti. A skončil jsem dějepisným vělíčením příhod a událostí, které se v Anglii zběhly asi za posledních sto let. Nedokončil jsem tu řeč ani za pět slyšení. Král poslouchal, zapisoval si, co jsem řekl a poznamenával si, nač se mě hodlal větat. Když jsem byl s těmi přednáškemi hotov, při šestém slyšení nahledl jeho veličenstvo král do poznámek a u každého odstavce se vytasil s mnoha pochybnostmi a dotazy a námitkami. Stázel jsem se, jakým způsobem se zušlechtuje mysl i tělo mladých velmužů a v jakém zaměstnání tráví první část života, když jsou účenlivý. Jak se doplňuje to schromážení, když vymře švedčický rod. Jakou způsobilost musí mít ti, kdo mají být jmenováni lordy. Nebývaly snad někdy pohnutkou k těm povýšením vladařův rozmar, peníz podstrčený dvorní dámě nebo ministerskému přesedovi, anebo úmysl posilit stranu nepřející veřejnému prospěchu. Zdali se ty osoby, o něž jsem řekl, že jsou vždy povyšovány na tu hodnost pro své vědomosti o náboženských věcech a pro svatost života, nepřizpůsobovaly v nikdy době, dokud byly prostými kněžími nebo otrotsky bezectnými kaplany. U nějakého šlechtice jeho žmínění se dále patolýzalsky přidrží i potom, když jsou vypuštěni do toho schromážení. Nemůže-li cizí člověk s důkladným měšcem působit na voliče, aby zvolili jeho než zemena nebo šlechtice z okolí, jak tříto, že mají lidé takovou chuť dostat se do toho schromážení. Toctnostné úsilí a smysl pro celek vypadají tak přepjatě, že jeho veličenstvo král zapochyboval o tom, bývají-li snad vždycky upřímné, a hned vyzvídal, nemohou-li se ti šlechtici těšit, že si své výdaje vynahradí, když objatují blahou pletichán, zvrhlého vladaře, zpřáhnutého s úplatným ministerstvem. Kupil otázky na otázku a o všech částech této kapitoly mě důkladně procpitoval, vytasil se s nesčetnými dotazy a námitkami, které opakovatí nepochládám za mudré ani vhodné.