ada geier

Adele, ještě vesmíra. Vesmíra máš hlad? Vesmíra mám. Hele, vidím tě do toho držku, hele. Ne, to je slova Gerlana, vidíte, ne? Tohle je Gerlana. Nechoupi mu do karet. Tohle je Adi Gerlana. Adi Gerlana. Krásná Adi. Ale co nechceš? Adi Gerlana je lepší. Je to prostě ten svůj brand. Dostatě jo, no. Tak jo. Tak jo. Opíraj, jasný. Super vlasy. Přátelé, dobrý den, celý den. My vás vítáme u osmnáctého. Ještě jednou. To je dovatnáctý. Dobrý den, celý den. Dva paletí komínem, do prdele. No, tak jo. Přátelé, my vás vítáme v 19. dílu našeho podcastu. Dneska je toho speciální v jedné věci o tom, že jsme tady ve třech. K nám do studia dorazila naše kamarádka začínající umělkyně a děkujeme. Budoucí super hvězda. Je to tak. Tak. Adi, my tě tady moc vítáme. Proč jsme se tě tam pozvali? Tak chtěli bychom právě po tobě, nebo položíme ti pár otázek. Chceme od tebe vědět, jaký máš náhled na ten život celkově. Jaký máš náhled na to, co děláš. Co tě k tomu třeba i přivedlo. A doufáme v nějaký konstruktivní, pohodovej pokec. Není to žádný výslech. My, jak třeba, my se trošku jako by zaměřujeme na nějaký business a na tyhle věci, ale myslím si, že jednou věc, co máme jako společnou, tak je úspěch. Takže něco děláme, neležíme, neleníme a něco děláme. Děláme něco zajímavého, máme nějaké cíle a za něčím si jdeme a chcem v tom být dobrý. A ty se usmíváš? Chceš nám k tomu něco povědět? Ne, tak jako... Já si myslím, jako že možná ani není tak důležitý doživět jako úspěšně tak. Že jako možná to máme společný, ale nejsem si jistá, jestli je to něco, čím by se všichni měli nutně hnát. A proto i možná ten váš koncept neže by mě vadil, nevadíš, ale spíš třeba, že mě přijde, že ten koncept, který vy máte stavený, tak je to koncept, který představuje strašně moc, moc, moc lidí, kteří už existují a jsou v tom třeba známí a blablabla a jsou i třeba nějakým způsobem jakoby, že tím třeba prorazili nějakým způsobem, že byli třeba první anebo že jsou nějakým způsobem jako jejich chování nebo osobnosti jako v nějakým stylu kontroversy. A proto jakoby to je ten důvod, proč mě totali znadávalo smysl jako jsem ani jako jít, anebo ten celý koncept, protože myslím, že už jakoby zapravdila další místo na internetu, jako není potřeba. Jasně, jasně. Já co k tomu můžu říct, tak pán kolego no, my se snažíme spíš tak jako ukázat ty cesty k tomu vlastně, že to vůbec jde. My se snažíme jakoby dokázat těm lidem, že fakt jakoby ten život se nemusí jako proležit na gauči a dělat prostě 9 to 5. Ale že to jde opravdu i jinak. A kolikrát ty lidi vlastně to ani nevědí. Kolikrát ty lidi prostě třeba nějaký úspěch mají opravdu jako na prostou metu, který nikdy nejde dosáhnout. Tak o to jsme tady my, abychom jim ukázali, že opravdu existují lidi, kteří to dokážou a stačí prostě třeba kolikrát mít tu iniciativu. A hlavně podle mě, my se jako ořešujeme, tak, že my o tom úspěchu mluvíme vlastně před tím, než jsme něčeho dosáhli. Jsme vlastně na začátku té cesty. To si myslím, že taky moc lidí není. Že oni pak podkázky dávají moudra až ve chvíli, kdy vlastně něčeho dosáhnou. Víš, kdy už prostě něco mají, něco vybudovali, jsou nějakým způsobem v našich očích úspěšní. A v tu chvíli teprve oni vylezou, začnou něco povídat. Tak my o tom už povídáme vlastně. Když jsme na začátku té cesty a chceme, aby na tu cestu se s náma vydalo, jako bychom jsme myslíli. Že dostalo by nějakou manifestacitost. Dalo by se to tak. Jdeme tomu, jdeme tomu. Ale říkám jako asi moudra. Říkám, že bychom valili, jestli valíme nějaký moudr, tak třeba to, co se dočtáme v těch knížkách. Ale samozřejmě, jak říká kolega, ještě žádného úspěchu extra jsme nedosáhli. A tak asi nemáme úplně nárok tady valit do někomu, ale tohle děláš hlubě a takhle. Určitě ne. Spíš vdáváme takové statementy, které kolikrát se můžou změnit. A jsme tomu otevřený. A naopak jsme rádi, když přijde někdo další a ukáže nám, že já tomuhle se věnuju a mám prostě jiný názor. A my se rádi nechávám přesvědčit. Není to demagogie. Ale pojďme k tomu. Představte nám, kdo je to Arda Gajer, co dělá, co studuje, co jí baví. Kdo jsem? Já jsem Arda Gajer, kámo. Aha. Studuji kameru, fotografii, ale fotografii úplně nechcem zanoušet. To pověď potom. A co jsem dál? Bývalý student policejní střední školy. To je takové zajímavé, že ty seš na umělecké škole, vlastně na výběrovém oboru, dalo by se říct. Jak ses k tomu dostala? No prostě jsem to cítila nějakým způsobem, že práce u policie pro mě musím jen poslouchat něco. A tam ten člověk nemá příležitost k tomu otevřít ten svůj potenciál, který má, když ho prostě cítí. A já jsem prostě tak nějak, jak už vždycky říkala, a tím samozřejmě říkám, že jsem o sobě myslím Bůh ví co. Že jsem chtěla v sobě otevřít něco, co mi tohleto absolutně neumožnilo. A tak jsem začala přemýšlet, že jak vlastně to může být těžké, dostat na něco takového, jako nemůže. Lidi si myslí, že ostatní lidi jsou mnohem lepší, ale nejsou. Víš, že ta iluze toho, jak tyhle úspěšní lidi jsou tak strašně dobrý, a najednou se k ním dostaneš a zjistíš, že jsou úplně stejní jako ty. A že toho dosáhnout tohohle úspěchu jakého, nebo něco podobného třeba jako ta moje fanu, tak je vlastně strašně jednoduchý, když víš, že je to už od toho začátku úplně primitivní krok. Když začíjí si říct, tohle chci, tak se to dostane. Pokud na to ten pozem máš, ale je tak jednoduchý, jako ho chtít mít, jak kdyby. Víš? Jo, to je úžasný názor. Možná to trošku navazuje na to, co jsem říkal před chvilkou, že spousta lidí si říká, že nějaký ten úspěch nebude něco dokázat, a ty ostatní lidi, že to je prostě strašně daleká meta, který dosáhnout nejde, ale možná kolikrát pro mnoho lidí třeba to je i blíž ta meta, než si myslej. Jo? Super, děkujem. Ještě teda taková doplňující otázka. Kolik studentů jste v tom ročníku na té škole, na tom oboru, co si řešte? Deset. Kolik se tam hlásilo? Ty jo, nevím. Tak nemůžu. Tak nemůžu. Jako 800 vás tam bylo, nebo 100, nebo? To je spíš jako 800 určitě, nebo 100, to až 200, nevím, něco takového. Jakože tam se hlásí hodně, jakože tam je hodně lidí, co třeba se tam chtějí hlásit, ale nechce hlásit se tam, protože samou tam se nikdy nedostanou. Tam je to právě hrozně, podle mě, jakože... Já nevím, kolik lidí se tam hlásí, tak to je pravděpodobně za každý rok bude jako úplně jiný, ale... že tam hrozně klesá je to podávání těch přinášených do školy tím, že je to pro spoustu lidí strašně noreální. Takže... No a trošku... Tam asi popiš tu školu, nebo třeba tyto přijímací ženy, jak to vůbec... Jo, ale jsou to nějaké sociotesty, nebo... Matika, analytika, jasný. Tak je to taky důležité změnit, protože tam je spousta oborů, jako katedra v podstatě, takže tam není no nic, tam režie a produkce a každá... Ta katedra má úplně jiný podmínky, úplně jiný počet přijetých lidí a úplně všechno tam je. Takže to vlastně teda vpadá, že jsme to doplnili po tu filmovou konzervatoři. No, filmová akademie můžeš přijít. Takže... Takže víš, to je jako... Máš prostě, nevím, když jdeš na dřívělickou fakultu ale já nevím, co to je. Biologie nebo něco. Prostě jako... Minerály. No prostě, takže tam je to víc a všechny jsou od sebe hrozně rozlišní, ale to, co se znazorujem a měl, tak ty podmínky byly takový, odezdat dva soubory fotografického jako média na nějaký dvě jakoby ucelené témata. Jakože si vybereš jedno téma, odezdáš souboru, jsi měl třeba 10-15 fotek a máš druhý soubor a tak je prostě stejný. Potom tam musel být na výběr, co ty chceš udělat. První úkol, druhý úkol byl poslat buď vlastní knihu fotografickou jako brožuru, anebo video. Nějaký prostě video, co si natočíš a uděláš. Pak tam bylo... Ještě něco. A potom tam byly fotografie zátiší technická. Jakože si to uděláš jako si představíš takový chleba nasvícený, hezký. Víš, jenom prostě obyčejný zátiší, ale technicky správně provedený. A to je právě štítné, že tam mělo být technicky správně provedený zátiší. Tak nějak trošku definovaný tím, že když jste třeba měl fotivem, že jste teda z tady těch, kterými chci budeš říkat, jako noviznáka, ale třeba jako nastředoformát, což je už advanced technika toho fotivní. Technický a na ty světla. Že není to digitál, je to film v podstatě. No ale já jsem právě řekla, počkej, já to nebudu fotit na film, když to neudělám. Já myslela, že si to udělám na digitál, stahla jsem barvy a bylo to hrozná fotka. No a potom ještě tam bylo jakoby, že jsi postupoval ještě do druhého kola a tam byly další úkoly, co tam musíš to dělat přímo na místě a nebo na tom nastřed nějaký omezený počahodin. Ok, zajímavý, zajímavý. A ty jsi teda nějak fotivní vědovala odbala, nebo? Já to vím. Co tě to přivedlo k fotivní? Proč vlastně fotivní? Jasně, no to je možná i zajímavý. Ale takhle, já jsem například v krávě řekla, hala, fotím už v základě. Protože to není úplně lehče, protože fake it or not naked je takový můj krávo. Takhle to je jako malý ten počet. Já jsem na základ se chodila na kroužek z základy některé fotografie rovecký a to jako stočívalo, že nám odčítal na jednou, protože to bylo takové, abysme se věděli v čelu někde v právě a jakoby jsme nevěděli, co to znamená. A to je všechno. Ale pak jsem se mohla rozdělit, že jsem se na ten kroužek odkázala a jsem chodila na ten kroužek. Kroužek by mě zvlášť neudělal. A ta fotka to je jako strašná lešení pro mě. Jako úplně neskutečný. Já tě jám to strašně zvlášť neudělám. Ví jak dlouho přesně, ale jako nějak to pořád graduje a graduje. To je geniální. A to je zrovna fotka. To je dobrá taska, protože mně přišla jako takhle, jsem měla jediný cíl, být umělec a pak si dělat, co já chci. To mění. A mně přišla, jsem si řekla, že to je hra, že musím mít vlastně film, musím mít třidejčko nějaký, které nemůžu mít, ani fotit. A řekla jsem si, ty vole, ale fotka nemůže být tak těžká, jsem naučila měsíc. To je hodně troufalý cíl teda. To je pro mě to nejjednodušší jako pro lajkář, jako pro každého. Jestli jsi měla ještě dva měsíce naučit fotku, nebo na točit fontek, pravděpodobně. Takže jsem ještě měla štěstí zrovna v tu chvíli, že jsem spolu bydlala s jednou fotografkou. Takže tam je tu třeba fotka, jak jdeme to vracát do ruky. Pak několik dní v kuste ráno jsme vstali, šli jsme prostě do pokoje a byli jsme jako, ona mi třeba dávala nějaký úkoly, tady tohle si musíš naučit, tady tohle znamená tohle, tohle, támhleto, tak mě dala fotka a to jsem fotila krásně. Pak jsem si teď nevymyslela, tady je koncept čísla 1, koncept čísla 2, vysvětila jsem, hotovo, upraveno, poslala, víš co, hotovo. Hotovo. Takže jako by pro mě, a proto, jak jsem na začátku říkala, že fotku úplně nemusím, tak protože zase, jako byl to ten prostředek jenom pro mě, se dostat na tu filmu. Ale vím, že já chci třeba natáčet filmy, a chci být režisér, a chci zkoušet jako jiný věci, a chci dělat instalace a sochy a mauby a vlastně to, co já budu chtít, ale pro mě to byl jenom prostředek, nejjednodušší cesta, jak se dostat k těm lidem a k tomu prostředí, prostě aby uměla. Jo, jo, jako mně se líbí, že mluvíš fakt takhle konstruktivně, a kolikrát se to dá napasovat na takových, jako našich keců, co my jsme už tady, jako probrali. A těším se na to, že i v dalších dílech to ještě budeme rozvíjet dál. A no, jestli můžeme k další otázce. Pojď. Tak bych se tě zatále, jak je tvůj nejoblíbenější teda fotografický styl, nebo jestli jsem to teďka řekl dobře, jo, ale... Jako výházer nějaký. Hele, asi jako... Co fotíš prostě? No, fotím na digitál, jako mám hodně ráda si hrát s nějakou, přesvícením, jako třeba lidí, jako figur. Spíš lidi, jako fotí? No takhle, já třeba moc ráda fotky, jako, co jsou nekonceptční, nekonceptuální, správně to říkám, prostě bez konceptu, rozumíme si. Hele, všichni si rozumíme. Můžete říct nějaký abstraktní prostě? Ne jako abstraktní, to mě nevedí. Mě vedí jako konkrétní fotky, který nemají nic, jako, víš, nebo... Prostě, že bych se takhle, prostě, vytvrtila k těm panem, jako něco. No ne, tak o to nejde, jakože, jde o to, že spousta lidí, a takhle, to je, jakoby, můj názor na umění. Já jsem hodně, jakoby, z toho nová, bych řekla, a hodně, jako, přemýšlím lajcky a nějaké, jako, masově pořád. Nepřemýšlím ještě, jako, jaký jedineč, který to dělá deset let a má k tomu nějaký vztah, jo. Já, právě, z té fotky, jako, samotný ani ten vztah moc nemám, ale mě, třeba, vadí, jako, fotka, že jde někdo do lesa a vyfotí strom. Ale, jakoby, v pohodě, víš, to může to být niská fotka, že se někdo fotí, jakoby, umělácky, jako, zajímavý, tak dobře jí. Ale, jako, já dám pěti lety můj dítě čísluťák do ruky a řeknu, že vyfotí strom a ono vyfotí pravděpodobně, jako, velmi podobně. A, jako, co znamená to tam. No, jasně, no. Víš, a, jakoby, mě by o to se snažit být, jakoby, v tom, co dělám, jako, originální a nějak, jako, rafinovaně, prostě, předávat něco. Ani ne, že předávat, ale že si ten člověk nevzpěvat, to dá smysl možná. Nebo, jel za tím něco, nebo, jel ten koncept, je dobrý. A, jako, to mě doviná. Super. Super. Ok. A, ještě, když se teda vrátíme k té škole, tak jak tam probíhá ta výuka? Jak tě to baví? Jestli je to, prosím mě, moja ta klasická, jako, škola, prostě, semináře, přednášky. Jak tam probíhá ta výuka? No, jasně. Je to v něčem jiným? Prostě sedíte ve tříděch, máte nějaký výklad, dáte nějaký cvičení. Jak tam probíhá ta výuka? Hele, jak to, jako, každý předměty jsou konceptovaný jinak. Máme tam, jako, vyloženě umělecký předměty a vyloženě, třeba, jako, teoretický, jako, normální, běžný. Takže, třeba, bych to rozdělal, že třeba 50% je to a 50% je to. Takže i těch druhých 50%, co jsou, jako, teoretický předměty, mám srdcem se dočít. Ale nás tam jenom deset, jako, že ten přístup k nám, jako, studentům, jako, když to porovnám, třeba, se střední školou, je mnohem víc, jako, individuálnější. Tam tě každej zná, jako, z prvního dne ménem, i když to porovnám s bejškama, teda s pejma, nemám zkušenost na podposlechu, tak, že prostě, tam tě, u nás tě ani, jako, nevyhodí od sloužky. Protože, jo, to je Adela a je šikovná a dělá starý věci, co jí baví, tak, jako, proč, to je tak těžký, víš, ale když budu tamhle na flhlstvě, jako, tak jsem to vůbec všem úplně uprdele, jako, tam je další třista lidí, co dělají to stejné, jako, koho to kolik nezajímá. Určitě, no. No, takže, takže to je perfektní i, jako, třeba, co se týčí těch teretických předmětů, že dokážeš podle ně i víc, jako, naglímávat ty informace, no, máš, že ti to, jako, začíná je zajímat, jako, on na tebe mluví, ten čítá, tak jsem, jako, víš, je to jiný, prostě, než když je plná třída, 50 lidí, prostě, nikdo nedává pozor a jsi úplně mimo, prostě, hlavu. No a ty úměrecké předměty, jako, tak, třeba, no, to se taky lidi, jako, liší i od semestru, jako, že každý semestr je nějaký jiný program, ale, třeba, jeden předmět je, jako, hodně zajímavý, to jsem ti říkala. No, klidně, hodně. Ale to se jmenuje forma úměreckého díla. A to je poprvní. Tam, jako, dostáváme takový úkol, jako, že z hodiny na hodinu, že, vlastně, přijde, že nás to, jako, se snaží rozvíjet, kdo my jsme a jak my chceme přemešlet, jako, nad věcmi. Vlastně, aniž bychom se, třeba, uvědomili v tu chvíli, že nad tím, jako, máme přemešlet. Nevím, jak to, jako, popsem, ale řeknu konkrétní příklad, třeba. Že, třeba, jsme dostali, jakoby, 15 minut na to, nebo, nevím, 10, na to, pěšku a papír a vymyslete si abstraktní postavu, prostě, která neexistuje, ale vy si ji teď představte a napište o ní jméno, prostě, věk, vlastnosti, co má ráno, nemá, úplně všechno. A ty si říkáš, ale proč to, kurva, dělám, jako, víš, jako, víš, ale tak, jako, si to píše a začínáš si říkat, ty vole, no, tak to je zajímavý úkol, jako, a teď si říkám, že tak tady tato vlastnost projektu, že možná, možná, nebo to je něco, co já, třeba, nemám, nebo je to něco, co bych chtěla mít, nebo, víš, a začneš to hodnotat jako projekt, ale začínaš, víš, a proč tohle dělám, ale vlastně je to docela zajímavý, no a pak, jako, to všechno přijde a řekne, přečti to, víš, tak, ty to přečteš a v tu chvíli, jak to řekneš, když to víš, tak už nemůžeš změnit, jako, žádnou tu vlastnost, žádný nic, ale řekneš, no, a do příště děješ, nebo jenom ty vaší, jako, postavy, co jste si vymysleli, ale musíte vymyslet si, jak se poznaly její rodiče, protože její rodiči, jejich, jako, rodiče, ty vaší postavy mají zvlášt na to, kdo ta postava je, víš, a, jako, vždycky tam jsou takový mindfucky, jakoby toho, že ty nevíš, proč něco děláš, a najednou, jako, to zjistíš, a to je úplně, jako, hustý, víš, to je hustý, a pak třeba, no, tak se to teda zvládáme se příště třídu, řeknu jí, tak co jsi myslel tohle, a taky řeknu to, a už to nemůžu změnit. A ona ti řekne, no, a teďka můžem natočit trailer, video, prostě na film, jako, že když pojď do kina, tak tady tohle bude, víš, a takhle ti, jako, vysunout nějaký, jako, víc, co, jako, kreativity z tebe, každej týden, každej týden. Ale, jako, je to neslyšně zajímavý, jako, jak teď na to dokáže, jako, člověk reagovat, a jak moc ti dokáže, si, jako, zjistíš, vlastně, jaký asociace s čím máš, a proč tohle řek, a, jako, je to strašně zajímavý, no. Dobrý. Takže jsou taky, jako, předměty, které jsou, jakoby, takový, teoretický, ale pak teda i ty praktický, a který, jako, jak jsme ho pochopili, to ti fakt, jako, baví, ne? No, no, no. Ale, tak, jako, potom se zřejmějí věci, kterými se, jako, nemusím, To si k tomu tak, jako, patříš, ano? Ano, ano. No, pojďme se dostat nějakým tvým projektům. Co ty tvoříš, co tebe baví, co bych chtěla zvloušit se, ne? Co plánuješ? Nějaké tvé představy, co bych chtěla zrealizovat? No, jak už jsem říkala, tak, jako, spíš bych teda chtěla být a režisérka, jako si, a nebo ideálně, nevím, jako, já bych chtěla zkusit toho, jako, spousta. Chci, jako, zkusit spousta, jako, medii, chci, já nevím, zkusit performance, chci udělat tady stolní hlu, chci tady natočit film, chci natočit porno, chci něco namalovat, víš, jako, že, ta, ta svoboda je tak krásna, že já chci, jako, všechno, prostě, zjistit a tohle mi jde a tohle se, na to bych se rád dělala, jako, prostě, víš? Ale, jako, to, co já, jako, nejvíc s tobě vidím je asi, jako, že mám největší sklenosti reži, protože hrozně rád, jako, pracuji s tímu a nějak ho, jako, vedu a vymýšlím, jako, věci a to, jako, hodně mám ráda. No a právě teď, konečně, jako, můj projekt, který, jako, chystám, tak to je právě, jako, nechci to říct, že to je porno. Ale, vlastně, teď, konečně, počkej, jako, mimo záběr, nebo hodně záběr, tak já to, vlastně, když budu, já to, jako, říct, 15 hodín, nebo ne? Co to je? Já jsem úplně... Já budu šokovaný. Já to pak řeknu, ale nevím, jak moc je dobrý to zveřejňovat, protože já budu kastovat lidi a oni nesmí vědět, možná, ještě, o čem to bude. Že jim nechci říkat úplně všechno, víš? Ale to asi jedno. Asi nebudu kastovat lidi, kteří to už vidějí, pravděpodobně. Tak klidně si koukni, kdy bude ten casting. Nebo víš, že třeba můžeme jít na ten zaška národní? Jo, to ne, to, jako, že bude pravděpodobně ten casting, až jakoby hodně prvnější. Takže to je, já to prostě řeknu, ale nebudu na to stříbit, protože myslím, že taková pravděpodobnost, že zrovna to bude taková, jak je to nemalá. Takže to je teda o tom. Není to úplně porno, nechci to tak úplně nazývat, ale jsou tam nějaké utřelkové prvky. Ale to spíš koncipuju, to spíš jako nějakej sociální experiment. Reality show? Reality show a porno, něco takového mezi tím. Ale ještě takhle, ten koncept teďko, jako, teprve dořejšívám. Není to ještě úplně, jako, tohle bude přesně to. Je tam spoustu ještě cest, který, jako, já hledám a kterou z nich se, jakoby, vydáme. Ten náš štát. Ale je to teda o tom, že zavřu pravděpodobně, jako, tři dvojce tisíc lidí, kteří se, jako, nikdy neviděli ani, jako, neznají se, úplně do černý, jako, místnosti. Kde, vlastně, vůbec, jako, nic nevidějí, jako, ani svojí vlastní ruku, prostě. A já jim na tom castingu řeknu, že budu muset souhlasit s tím, že tam pravděpodobně dojde k tomu, že budou mít sex. Že prostě do té místnosti musí jít s tím, že ano, ale jdu se tam s někem vyspat. A teď já jeden zavřu a budu v sedlosti z toho opravdu stanout. Z nějakých podmínek. A, vlastně, ještě ten důležitý, jakoby, pojímcí toho celého je, že ty postavy budou, jako, stoprocentně anonymizovaný. Takže, abyste to pochopil, tak to bude natáčené na kameru termovize. A budou to jenom taky červené flaky. To je zajímavý. Bude i, jako, zkreslený hlas těch lidí. Takže oni cokoliv tam udělají, cokoliv řeknou, jako, úplně cokoliv, tak nikdo nezjistí, kromě mě a našeho štábu, jako, který k tomu má přístup, kdo to je. Takže oni se úplně, jakoby, víš, jako, že najednou nemáš ego. Protože ty existuješ jenom ve svý hlavě. Ani nevidíš své tělo. Slyšíš jenom, jako, ty je prostě tady. A máš nějakou představu, jak budou ty lidi, třeba, jako, namýchaný? Tři dvojice, se říkala, tak tři chlapi, tři ženský, nebo? No, přejimřím, že bych chtěla, asi, jako, udělat i heterosexuální, nechci to asi úplně koncipovat jenom, jako, heterosexuální páry. Tak to určitě nemyslím. Já jen, jako, že z toho zastoupení, prostě každého toho pohlaví, jestli tam budou, prostě tady si zastupce, a vlastně ani nevíš, co se bude díky životým tmě. No, já právě hlavně chci, to bude záležet na tom, kam to bude hlavně, víš? Já si řeknu, jo, tyhle dva lidi, ty dávaj smyslu na dohromady. A jestli to bude dva kluci, dvě holky, a na základě toho, jako, je tačlivě, budu dávat dohromady. Víš, ale, jako, je na nich, že je tam, jako, zavřu a oni na jedno se rozhodnou, ty vás cítí domů. Nebo tyhle, teď se bavne o politice, teď se s tobou pohádám, teď se s tobou pohádám, teď se s tobou pohádám, teď se s tobou pohádám, teď se s tobou pohádám, teď se s tobou pohádám, teď se s tobou pohádám, teď se s tobou pohádám, teď se s tobou pohádám, co ty lidi budou dělat. To je zajímavý. Takže vlastně, jestli jsem to dobře pochopil, tak vlastně ani ti lidi nebudou vidět, s kým tam byli. Já se to nehlasu, já už s tím nic neudělám, ale tak. Já mám být takovou upřímní krizetečkou tenhle měsíc hruba. Že je toho talik, co musíme dělat s tým školem. Protože je to fakt taková nesmírně náročná škole. Sice je to umělský, dobrý, ale právě není to náročný v tom, že si musela dělat maturit knižku a učit se vlastně strašně moc teoretických informací. Ale je to o tom, že na jednou potobě někdo chce... Teď v škole musíš ze sebe vypladit něco, které vyvníhá, musí to být dobrý a dávat to smysl. A ty si nemůžeš říct, že udělám si všechny úkoly a sednu si k tomu. Ty si k tomu sedneš, ale neumíš nic. To by ten nápad musel přijít, na základě nějakého impulzu. A to není tak, že teď si napíšu domovací úkoly. A ty jsi v neustálém stresu, že nestíháš ty věci, ale oni se ani nedají stihnout, že ty je inicuješ, že to stihneš. Oni musí přijít, aby se stihnul. A to je právě to náročné na tom. Chytáš můzy. No, přesně. Ty projekty, já je prostě třeba, mám většinu výmyšlených konkrétních, ty můžete tak říct, ale jde o to, že třeba včera jsem byla na přednácti a hodinu seděm, baví mě to, a začalo mi pustit nějakej fon. Začalo mi to správat. A ve svý hlavě mě napadlo dalších pět nápadů, které chci udělat. Napíšu a na jednu mám další list, podle kterého chci něco vyřadit. Vždycky tohle udělat bude dobrý. Tady na to máme lidi. Jo, mě vždycky třeba zajímalo taky nad tímhle přemýšlení. Třeba v rámci hudby a tak jako celkově. Jako vždycky si říkám, jestli tady se nápad tam může. Co k tomu vlastně potřebuješ, že takhle to přijde. Jestli je to v tom počtu těch podnětů, který máš kolem sebe, nebo jestli to přijde jen tak. Jako v čem to vězí, no. Těžko říct. V některých faktorech je to taky hodně o náhodě si myslím, ale myslím si, že hodně impulzu tě může fakt přijít, jako nějaká inspirace, že něco můžeš jenom říct. Nebo že ti něco někdo řekne. Tam najednou tě napadne něco. Takhle to funguje. Ale není to to, že prostě furt máš náhodu. To není to vůbec. Ale mám jich hodně, většinou. Ale některý nejsou vůbec tak relevantní, abych tady říkala, protože sama ještě nejsem jistá, že to je jako země ten projekt. Víš, to je nějaký můj zezim nápad, který není ještě třeba podchycený jako ničím. Ty, co zeptám, máš nějaké typy pro lidi, který jsou vlastně ještě před tebou? Pro nějaký mladý úplně začátečníky, třeba uchazeče o tohle studium? Tak máš pro nějaký typ, jak se tam prosadí v tomhle oboru? Já si myslím, že je tam třeba mít nějakou osobnost. Víš, že možná, kdybych byla někdo jiným v jedném těle s jinou hlavou, ale řekla bych si taky, určitě se tam dostanu, pošel si svoj těla, kde se mi třeba nedostanu. Víš, jakože vlastně musíš se teď v životě jakoby najít to, co je to. A neříkám, že se všichni dostaneme na klamu, jakoby nedostaneme. Ale určitě jakoby doporučuji bejt co nejvíc jako originální de. Protože svět je jako přehoucený pořád těma stejnýma nápadama a myšlenkama. A důležitý se od toho nějak odkonit hlavně v té umělecké sféře a bejt prostě, ukázat, že jsi schopnej bejt kreativní za krátkej čas a jako fakt významně. Víš? Rozumím. Jaká je ta komunita těch lidí kolem tebe? Na tom fanu, ale i celkově lidí, s kterými asi stíkáš? No jak to mám jako nesanovat jako komunita lidí? Jaká je, jakože to je taková hlavně obecná otázka. No tak jakoby si je to třeba ví něco jiného než komunity, v kterých jsi třeba byla předtím? Čím se to liší? Třeba. No tak třeba, jako se tam těch domov nezajímá podle mě sport. Píše to takový kalení jako neustále. Kalení? Ale nemůžu říkat jako za všechny. Mnoho větších míře než třeba na policijní škole. A když na policijní škole přijdu za náma třeba nebo za někým jiným a zaznam až cikl. Nikdo nemůže mít cikl. A když zaznam až cikl, tak tam všichni mě cikli. Takže mě přijde jako šílený, že jsem teď přišla a máte cikl, nemáte. Takže mě to znovu nikdo nemůže říct. A to my nevedeme. Já to chápu, ale mě to hodně nímí toho mentalitou, ale i každá katedra je taky docela jiná od sebe. Režiseři jsou takový, víš, hodně cílevědový, ambiciozní. Tak tam jsou třeba produkční, kteří jsou zase takový vlastně hodně podobní kolektivu, v kterém jsem už byla. Víš, že to fakt jako každý se vydá něčemu jinýmu že třeba produkční tak ty neprodukujou jsem se tě říct, že neprodukují žádný umění, oni ho doslova produkují, ale že ho nevymyšlejí třeba. Jakoby oni nejsou umělci. Nebo jsou, můžou, kdyby chtěli. Můžou si vyprodukovat, že mají námět a nějak to udělají. To se děje, ale tam to není, že oni, když mají nějaké zkoušky, tak to není, že namalují něco, vymyslí si něco. Ale je to, tady udělají rozpočet, tady víš co, je to z angličtiny, je to z matiky a je to zase něco úplně jiného. A právě to je pštítný, že tam je to nejbližší tomu mému kolektivu, co byl a zároveň i nejpodobnější těma předmětama nebo jakoby těma věcima, který se zajímáš. To je vlastně zajímavý. Ale je zajímavý, že i v rámci těch různých oborů, že to je vlastně jiný. A je tam třeba konkurence mezi těma lidma nebo spíš spolupráce? No, jsou spíš kolegialní, nebo je tam taková nevraživost mezi vámi? No, to taky zároveň nekazuje hodně. Že třeba režisér ten musí být schopnej spolupracovat, ten musí mít tým nějaký. Ale třeba u nás na fotce myslím, že tam určitě nějaká konkurence jako je. Že tam je to hodně takových, že fotka je individuální a ty jdeš prostě sám, děláš si foták a nikoho nepotřebuješ. A takže ani nemáš takový tendence, jako s nikým musíš spolupracovat. Ale myslím si, že v každém oboru nebo v každé rovině zajítoho všeho je konkurence prostě. Nebo ta pocit nějakého korribality nebo, že potřebuješ být lepší nebo něco, tak je všude. Jak tebe tam ty lidi vnímají? Jsi tam vlastně přišla úplně z jiného předítek. Jak oni tě vnímají, ty ostatní? No tak začála se trochu divně přiňovat podle mě. Když jsem jim řekla, tohle jsou sportovní školy, nevím, co tě je naděj. Ale takže to přišlo z úplně jiného. Prostě vznali jsme se jako dobrý, ale poměrně rychle to vyšlo mi na odej ten fakt, že nic nemám, protože asi to nemám. Takže teď tě vnímají? Teď mě vnímají. Jako ty máš pozici? Jako ve třídě. Celkově? Tak jako nechci se... Některý lidi mě určitě v důležitosti nemají rádi, některý mě zase v důležitosti milují, některý mě mají neprávě. Tak to je všude. Nemyslím se, že jsem nějak jako ten člověk, který je nevidětelný. Takže ty potenciální lidi, kteří mě třeba nenavidějí, tak určitě jich existuje prostě víc. A mě to jako jedno. Já jsem prostě možná trošku víc jako třeba kontroverznější. Nevím, nechci se tak desinovat. Já se vnímám, že jsem prostě úplně jako... Já jsem jako autentická podle mě prostě. A tak to je v pořádku. Protože ty to máš jináč, tak nikdo nemá právo tě osušit. A ty to víš, jsme se o tom několikrát bavili, že prostě mě se líbí to, že ty máš nějaký svůj styl oblíkání, nějaký svůj styl života, který tě baví. A to, že se na tebe mnoho lidí dílá zkrest prsty nebo na divnou, tak je prostě úplně ukradený. Víš, že ty vlastně se něčím vymykáš, ale mě se to líbí hrozně. Já jsem jistě chtěla vědět, že jsem taková divná tam, aby som. Jenom jsem to tak chtěla změnit. Já jsem to změnila podle mě, protože mám v hlavě spíš to, že jsem takovou divná. Ale nechtěla jsem to být tak před to, takže jsem to nechtěla říct hlavně. Tak, dobře. A nechci se podle mě nějaký namyšlený, egocentrický člověk. A prostě jenom nějaké věci vnímáš. Jasně, ale tak zase je důležitý se umět pochválit, když proto máš, že jo. Víš, ty si to okolí důlepně vnímáte, a já to cítím, že myslím si, že jsem tam začala být na filmu takovým vstipem trošku, že jsem sama ze sebe si udělala jako jméno na základě úplnýho vstipu. Že to byl úplný žok. Ty vole, a Děgar je tady. Až jo, Děgar. A prostě to byl úplný žok před začátkou. Takže jsem jen nějakým způsobem iniciovala. Ty vole, a Bruslavna, víš to, ty vole. A mě do toho všichni začaly tak strašně vnímat, že to je korálný vlastně. Že už tohle ani není člověk právě. Že prostě a Děgar to už jako pojem. Prostě když přijdu na famu, a říknu a Děgar. Nebo teď se na mě začalo říkat a dědží. A dědží. A dědží. To už je pojem. To je méně jako slovník famu. A co tam s mým merch? Merch no, ty vole, už to je objednaný. Teď ho budu brzo zrapovat. Ok, co tam budete? Bylo to kšeldovky. Byla to už moje druhá volna merče. První byly trička. A teď byla moja mama. Kvánocům já jsem byla mame taky vtipná. A na jedno jsem to tak jako se vysotila. Víš, že prý ten záměr nebyl. Jo, udělám jako všichni, že to koupte. A budu dívat na svých klupy kamarádům. Takže to nebyl můj nápad. Ale bylo to, že jeho mama koupila jako kvánocům, že takový vtip. Že víš, že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Že se mám ráda. Super. Ať už se tady dusíme docela dlouho. Já bych se tě na závěr možná zaptal. Jestli máš nějakou pikantní historiku vyloženě. Jestli máš z toho zákulisí tvý jako práce toho fotografa. Nebo praxe fotografa. Pikantní historiku, jo. Co pak jako zajímavého prostě. Zajímavého. Ty vole, nevím. Říkala jsem ti něco takového? Že bych se třeba vzpomněla, víš. Ale... Tak já nevím, co vám přijde. Jako... Hele, na ho skoro všechno. Musím zamyslet, co jsem dělala. Ne, ale dělám to takový věci, aby se tam něco takového dělalo. Jo, možná. No, jdem do toho. Ale... Můžeme úplně z celých věcí, že to fakt nemůžeme. Jako podle všechny ani vám jako v soukromí. Ale... Každopádně, no, jakože není to tak hodný, jenom prostě... Moje první potřební v životě byla svůj desparty. Tohle jsi jako byla chvětěj. Ne, jakože já jsem si ji naplánovala sebevrhnout. Jo, takhle. Hustý. Hustý. Tady můžu koukat sebevrhnout. Ale jako... Mělo mi to velmi rychle. Ale no, vlastně jsem si tohle jako... Dokonce byly dvě, protože ta první se právě nějak nepovedla a já se vám nechci říct. Ale... Dobré, no, jako nebudu. Ale no, to je... A prostě, jako, když jsem to dala na Instagram, že, hele, potějte se, jako by někdo zapojil. No, ale jenom, jako, reprezentovala se to celou tým, až ty lidi, a jsem si to byla jako průjčitá do toho, kurva, jak to chtěli. Ale vlastně, prostě tam ocitli sourozenci, ty vole. Ocitli se tam lidi, kterých jsem ani v životě neviděla. To bylo jako kamoši. Jako neznám vůbec, že jí, ale ještě autobusem někam prostě do Prahy, protože já nejsem z Prahy. Bez ne. No, takže... Že jsem tam takhle postávala s tím peňákem po prvním životě, ani jsem nevěděla, jestli ještě možná by to dělala. Tak jsem jim říkala, tak zůstaň do Praha, ty vole. Tak já si myslím, že určitý procent lidí, který do teďka neváhalo, úplně nad tím si jdou do fotografie, tak teďka už jdou do fotografie. To je vlastně tak. Dobrý, Áďo, tak my ti děkujeme, že jsi dneska dorazila, bylo to inspirativní. Bylo to určitě inspirativní, my vidíme, že jako i možná my jsme ještě pořád obrovský peciválové oproti tobě. Takže my ti děkujeme za, jako za to, že jsi nám předala takovýhle, jakoby svoje zkušenosti. My si to ovážíme a budem tě přát do budoucna co nejvíc úspěchů, abys dostáhla teda těch svojich cílů, co se týče i filmu a dál. Děkujeme. Děkujeme. Jedeme dál. No. Takže my bychom to tady střihli pro tento díl a na pokračování tady s naší umělkyní si musíte počkat až do příštího týdne, kdy vlastně ten druhý díl zpatří Světlo světa. Je to tak. Děkujeme. A uvíme se za týden. Na hero hero. Ahoj. Aha. Tak jo. Takže přátelé, kamarádi, my vás vítáme u pokračování našeho rozhovoru s hostem. Naším hostem je Alida Gajer. What's up, what's up, what's up. Aha, jo, what's up. Co děláš? Super. Tak, Alida, my jsme to my dole ukončili tak jako ještě otevřený, že jo. No to úplně jako neskončilo. Kolego, jak tě máš další otázky? No pověz nám trošku víc o těch třeba komunitích, těch lidí, která tam vlastně na tom famu, celkově ta mělská komunita. V jaký komunitě se ty pohybuješ a jak ty tam seš zmíněna? Komunita lidí, no. Jako, já to teď jen trošku nemám, jako přemýšlím, jak se... No. Jak jsem to řekla předtím, víš, jako, to je jedno. Já jsem se na to fixoval, že dovolu. Ne, nefixuj, prostě úplně freestyle. No ta komunita je jako hodně jiná, než prostě na kterou jsem zvláda prostě zvykla. A myslím si, že je to i hodně jiný, jako v tom, že ty lidi přemýšlí vlastně úplně jinak. A řekla bys, že teda jako líp, nebo máš to nějak takhle vyhraněný? No a myslím si, že tam jsou jako mnohem v tém okolí mnohem víc jako cílevědomnější lidi asi. A i víc, jako, ta jejich priorita je asi víc, jako si ten život prostě užít, tak, jak ho oni prostě chtějí. A to dělat, jako to, co je prostě fakt zbaví. A to třeba vidím, jako, že je velký hrdzí obroti temu, kde jsem byla předtím, jako v jaký komunitě lidí. A k tomu jednomu zaměstnání. A tady je to v prchtě, jako, svoboda mnohem větší, no, asi. Jako, 20% taky, ale je to vidět. No, ale hlavně to lidi, jako, přemýšlejí úplně fakt diametralně, jako jinak, než jsem byla zvyklá. Mně přijde takový, jako, rozdíl, když třeba, když jsme se spolu bavili, tak, ty umělcké duše, nebo ta komunita, který se teď tak přemýšlejí, jako nad tím, a co bude zítra, mě nezajímá. Přičemž třeba my, kteří hodně mluví o tom, že potřeba pánovat věci, pánovat si v budoucnost. A je to takový, jako, rozdíl, tak, jako, zkusím to trošku přiblížit. Jasně, no, ale úplně bych neřekla, jako, že to tak má každý umělec, nebo ani ne většina. Třeba já to tak mám, prostě, protože jsem nějakým způsobem nastavená. A prostě myslím si, že tady za rok a tam za dva budu tady a tady. A myslím si, že jsem o tom, jako, přesvědčená nějakým způsobem. Kde budeš za dva roky? Kde budu za dva roky, to je dobře otázka, no. Ale, no, budu tam, kde, prostě, vět mám, ale vím, že mě to bude bavit. A vím, že to bude, prostě, mít nějaký potenciál. Nechci dělat věci, které mi nedávají smysl. A jakýkoliv, třeba, projekt vymyslím a nesejtim ho, prostě, jako, tady v sobě, tak vím, že tohle nemá smysl. I když by mě to, třeba, bavilo. Ale, jako, snažím z toho i, jako, něco postupně, jako, těžit. Buď nějaký, jako, nějaký, jako, jméno, kdo já jsem a co dělám a co mě baví, nebo i, třeba, prostě, nějaký kontakty, finance a podobně, no. Jako... Takže budeš to tak, jako, pragmaticky, že, vlastně, co děláš, tak z toho bys, prostě, chtěla aspoň něčím, jakoby, získat. No, ale já vím, že je to, jako, jistý. Jo. Víš, že já jsem na to tak nastavena, vlastně. Že to bude, no. A, jako, úplně se neříkám, že zůstává každý umělec takhle a každý umělec, určitě, nežije zvednutý. Asi ne, no. A, jako, mám kolem sebe lidi, který mají nějaký cíl, specificky, že tady chci, nevím, restauratovat fotky nebo tady pracovat pro tohle tu firmu, byt tady cíl za fotografický agendu, že. Ale, jako by, ajdentkár, jako, ať je to tohle, nebo tohle. Proto, za dva roky, to, co mě bude bavit a to, co mě bude přinášet, je jako něco, co mi dá na smysl. No, a když tady trošku zafilozofovala, tak se chci zeptat, jaký jsou tvoje životní hodnoty, teda? Co je pro tebe v životě nejdůležitější? Co je pro mě v životě nejdůležitější? No, tady mě přijde, vlastně, jako u téhle otázky, jako, hrozně zajímavá nějaká, jako, autocenzura, vlastně. To, jak chci, aby mě, jakoby, lidi vnímaly, jaký mám hodnoty a jaký hodnoty to opravdu mám. A to je podle mě, jako, hrozně těžký, nějakým způsobem teďko nebo skloubit. No, ale je to těžká, komplexní otázka. No, no, jakože, já to těžko vím, že nějakým způsobem jsem někdo, tohle to jsem já, takhle chci působit na lidi, tady tímhle, tohle mi funguje, ale ty hodnoty může být, třeba, jako, hodně hrozný v těch, jako, výrobinách tady toho vnímání. Jako, víš, to myslím. Že, řeknu, třeba, někomu, kdomě nezná, že hodnota je být proště slavná a děkají rádi peníze. A já vím, že to, jako, bude. To by prostě cítim. A třeba, jako, to zní hrozně, nevím, jako, mně to je jedno, ať by se to nestane, tak se to nestane, ale tomu nevěřím, prostě, mně to přijde, jako, jak kdyby to... Prostě automaticky. A třeba to nemusím říct ani, že, třeba, jsem, jako, nebudu nikdy fletit, třeba nebudu ani umělet, ale prostě já vím, že budu, jako, mít to, že budu slavná a bohatá. To zní hrozně na piču, ale, jako, to je jako manifesto, ale, ale, prostě, tomu, jako, věřím, jako, několik let už. Že ještě před tím, než jsem vůbec se vydala tady na Buzráhu, tak jsem věděla, že nejsem, prostě, úplně, jako, že, že jiný člověk s tom někdo má nastavení, jako. A bych, teda, radějla odpovědat jinou září, jakým je hodnota. Tak hodnoty, jako, jestli někdo řekne, že pro největší hodnota být úspěšnej než mít lásku, tak mu nevěřím. A je to, nebo třeba věřím, jako, je to možný, že někdo ty prvé věci má takové, ale ještě to je mluvický, asi. Jako, samozřejmě, mě nejvíc, jako, záleží na nějakém nebezpečí lásce. A teď se, jako, hodí říct, třeba, slovo klidu, ale potom je za nás úplně jiné. Ale, jako, určitě si chci najít takovou lásku, i když, jako, víš, to, co, jako, k čemu, k čemu tě, jako, mít barák sám pro sebe, nebo k čemu, či jsou peníze. Určitě. Když to nemáš k něm, jako, sdílen, nebo, víš, jako, že takový, a pak i, jako, základní věci, jako, kamarádství je nějaký vztahy a nějaký koníčky jsou, prostě, taky strašně velká, jako, hodnota, priorita, která by měla být v tom životě, jako, zařazená. Ještě před tím, než to ještě vůbec přemýšlet nad tím, jestli seš, jako, někdo to má úspěch, nebo ne. Tak, my, když teda bereme ty vztahy, tak jak tě tamci lidi vnímají? Ty jsi vlastně přišla z policijní školy. Na uměleckou školu. Tak jak tě tamci lidi vnímají? A jak se tě vzorují teď? Jako, to je tam pro ně a někde ne. Jasně, no. Když jsem to řekla z začátku, tak se mě, jako, tak to bylo nějaký vtipný. Jako, bylo to taky úsměvný, že tohle v policijní škole, jak se tady vzorující vzorující vzorující. A, jako, no, ní, to je, jako, tak doblehno. Jsme tady, tak to tady uděláme. Jsme tady, víš co, vysvětlené, jak se tady uděláme, prostě všem. Ale, no, ale, jako, ale právě jsem si hodně, jako, vytvořila to, kdo jsem. Z toho, že jsem se tam dělala, jako, srandu. Že, jako, přijde prostě do mých smrtí, řeknu, ty vole, tady a dělka je, chápeš, kdo jsem, kdo jsem, kdo jsem. A tak dále. A bylo to, jako, obsluzní, jak já to, já dělám hodně věci, jako, z začátky, když si myslím, že mě hodně lidi vnímají, jako, že jsem, vlastně, člověk hodně, jako, příliš, třeba štěpnej, potrhlej, jako, blázinek, tak si myslím, že, jako, v tom mětru seby jsem, jako, velmi seriální člověk. A že mě baví, jako, žít v tý násáce toho, co, jako, vyprezentuju, jak se prezentuju. Že mě, vlastně, hrozně baví, jako, udělat z toho prostě prdel. A, no, a tak, vlastně, vznikl nějakej ten, jako, já, že to je prostě pojem, v podstatě. Jako, že to byl takovej joke, až to přestalo být, jako, příští to trošku, jako, každej má cít pro nějaký, jako, jo, ono to myslí to chudé srandy, ale ono se to těm lidem, jako, tolik zvede do tý hlavy, že, podle mě, to tím stává hodně reální. A tak, jako, ty, kdyby oni, třeba, kdyby ty lidi, jako, neviděli, nebo neviděli v sobě ten potenciál, neviděli, že, jako, to fakt, jako, by má šábit, ale kdyby, jako, si, prostě, jakoby, nebyla, jako, umělecky nadaná, tak by, podle mě, to, jako, nevzniklo, že oni, asi, co nejako, musí něco vidět. Tak. Já si myslím, že na to... Kdyby někdo měl takový, jen tak, jako, maskot. No, jasně. No, já si myslím, že na to jdu hodně z jiných stran, než právě většina lidí. A proto si, jako, cítím mít právo na to, jako, chtít být, jako, výjimečna. Nebo, rozumíme, ty. Nebo, jako, že dostaneme, třeba, nějaké, jako, zadání, kdyby někoho napadne, jak je tohle, a tohle, a to napadne i mě, ale, jako, já si snažím po té myšlenky úplně se odprostit a jít právě úplně na tu druhou stranu, mnohem dál, abych právě měla tu originalitu v sobě. Ale, jako, by, jo, asi ta originalita, já si myslím, že, třeba, to, co jsi mi vyprával, tak je to i to, co tě, vlastně, dostalo na tu školu. No, určitě. Já, když se zvádím, třeba k tomu přímetnému řízení, tak, kdyby, jako, první kolo, no, jsem zvládla tak středně, ale dostala jsem se tam. Do toho druhého kolo. Ale v tom druhém kole mi tak nějak, jako, bylo jasný, že není možný, abych se tam pak už nedostala. Že, jestli jsem byla, jako, druhý kolo, jestli je to druhý kolo, tak už jsem tam. Protože ve druhém kole, eee, jestli, jako, já vám řeknu, jak to je v tom druhém kole, dostanete četvrtý prostě do té školy a tam vám řeknou, že máte film, musíšte přijmout vlastní analogový foták, který jsem si opuštěla, protože jsem ho v životě nedržela ani v ruce, a v ní vám řeknou to téma a máte teď, jako, tři hodiny na to, abyste vypracovali tři až deset fotek na tohle téma a za ty tři hodiny se musíte vrátit ovodem do toho. A teď, jako, zkoumej, jak jsi schopna, jakoby, přemýšlet a jak jsi schopna, jako, s rychlým časem úseků bejt, a to je právě střešně zajímavý. A právě to téma, co jsme dostali, bylo na hraně. A teď, jako, co tě první napadne, že? Třeba, já nevím, hodně lidí napadlo, jako, bezdomovci, kteří jsou, jako, na hraně... Jako společnosti. Nebo na hraně, jako, nějaký hrany, jako, geometrických, nebo nějaký budovy, nebo na hraně, jako, se zákonem, nebo něco takového, jako, víš. Ale jak jsem si to řekla, tak, jako, už tě bezdomovci fotit nebudou, tak budu fotit každej. A tak jsem si řekla, co je pro mě, jako, na hraně. Co je pro mě osobně na hraně, že by to mohlo být zajímavý a mohlo by to, jako, překvapit tu podobu. Tak jsem šla prostě, jsem si řekla, ty vole, ádio, slečíš se do spodního prádla v tramvaju a vyfotí tě cizí týpek. To je hodně na hraně. To je rozhodně na hraně. To je rozhodně na hraně. Jakoby pro mě, já jsem si za každou... Outstanding move, prostě. Jako, mě šlo hlavně vystoupit z těch kamperních zámek, protože málo vidí, kdo to káže a mohla by to být moje velká výhoda. Řekla, ty vole, jdu do tramvaju a slova jsem do dvacet bojky. Víš, to je nejvíc koncentrovaná tramvaj. Tak jsem si prostě přišla jsem tam, když jsem to začala také poslít a koukám se kolem sebe, jaká bude reakce. Koukně jsem se záležitější a začnu odcházet. Nebo že na mě hodí takový pohled, že vypadně, nebo na mě zvolit policajty třeba. Ale přišel jsem tam slíkat a to mě opravila. Řekla mě, dobrý den pane, tři fotky potřebuji tady. Tak jsem ho vzala. Za jednou třikrát začněte třeba o intervale tří vteřin. Tak jsem se tam jako vstoupla. A ještě jedna fotka, druhá fotka. Tak si říkala, děkuju. Říkala jsem se, vystoupila jsem a hotovo. Co ti říkala pán? Byl takový překvapený. Jemně zaskočen. Ale co mě hlavně překvapilo, bylo, že ty lidi se zachovali úplně skutečně dobře. Ta pozitivní reakce. Já jsem i koukal, že tam prostě také skala nech to říct, skala jako skala kuli, co ti vytvořil. Jako normální nic. Tak jsem se vystoupila na místo, co vedle mě bylo volný. Pán vytáhl mobil. To mám tu fotku, tak se kouká, vytahuje mobil a pak je to na zváčí. A je to takový dokument o tom, jak ty lidi reagují na ty jich obliče, jak se mějí. To je dobrý, no. Ale potom jsem se oblíkla, vystoupila a říkala jsem, děkuju, nashledanou. A všichni jsme jenom usmály. A byly jako dobrý. Víš, je před sobou tak jednoduchý. A potom ještě jsem na ten projekt navazovala, nebo projekt, na ty příjímačky, na to na hraně, jsem ještě navazovala, vzhledem na to, že fotky třeba to nevídě, protože když fotíš na ten kineson, tak nemáš jistotu, že tam ta fotka třeba bude. Tam je velký riziko, že tam máš nějaké osvícené snímky, které prostě nebudou existovat. Takže se mi potřebovalo mít ještě záležný plán. A proto jsem si řekla, že mám ještě třeba 20 minut, když tomu jsem odezvala, jsem řekla, že tam se tady nějakej kruhů na ulici si s ním můžu líbat a dám si s ním a selfíčku. Natrénala jsem se nevždy za nějakýho sebe, protože to pro mě není zůstat na hraně, to víte, já to zlovala. A potom jsem zůstala chodit za kruhami, kterých se mi absolutně nelíbí a zvládla jsem se, že můžu se s náma vyzbavit a dělat příjímačky na filmu. A oni byli, že jo, jasně, jasně. Zadmítli mě třeba tři, ale stejně jsem se vyzbala prostě. A my jsme si dali selfíčku a pak jsem řekla jejich kamarádu, že třeba tam, že to mě 10 metrů dál, my to budeme mít bldno a ještě to bych tak vzalky. A tak jsem jim prostě zvládla sérii fotek na hraně. Ale ostatní, jak jsem říkala, prostě bezdomovce, támhle budou, ale jako koho to kurva zajímá. Ty jsi udělanou definici hrany prostě. Přesně, no. Pro někoho už to může být za hranou, ale takhle je to vždycky, že jsem ten osobní cit. To je hustý. A podle mě to je jako, s tím se člověk musí narodit. To není jako, podle mě, jen si se jako vytrénoješ, ty a talent, ten tu kreativní myšlení, nebo myslíš, že se to dá vytrénovat? Podle mě člověk, když se narodí bez citu pro to, tak nemá šanci se protítat. Já se třeba myslím, že je to spíš než kreativní velmi odvláštní. Víš? Že kdyby takhle lidi myšleli normálně, tak to není dostat k kreativnímu. A jak řekla bys, že to je teda otázka introverze, extroverze? Ne, to bym neřekla. Já bych řekla o tom, jak lidi vnímají strach z nějakého společenského vnímání. Prvně, já si myslím, že strach je fakt největší nepřítel člověka. Protože jakmile se... Ale jakmile se bojíš. Víš? Teďkud nebo jakoukoliv svaru, když se prostě bojíš, tak to prostě nemáš. Víš? Budu se bát, tyvole, tamhle hezká holka v tramvaju. Asi ze mě nepůjdu, protože se bojím. Proč se bojíš, víš co? Máš do ní přijdeš a řekneš, ahoj, slyším, že jste krásná, a tam je Instagram. A budeš řeknout, ne, sorry, mám klukána, sorry. A nebudeš řeknout, jo, jasně, pojďme rande. Ale když to neuděláš, tak jasně, že ne. No jasně, ale jakože to právě... To není ten strach, ale spíš konformita. Že nechceš být v tý komfortní zóně, víš? To není ani o strachu, ale... Tak konformita, jakoby, že prostě jdeš s tím dovem. Máš nějakou komfortní zónu, ale nechceš v ní vystoupit. Tohle je výstup z komfortní zóny, ano. Ale je to strach vystoupení z komfortní zóny. Přesně tak. A jako lidi tu to nevozní prostě. Jo, jo, máš pravdu. Takže to je strašně dlouho budovat. Nějaké vydvorávání strachu právě z těchto situací. Takže říkáš, že se to dá naučit. Prostě to překonat. Já jsem byla právě, když jsem byla jen 15, nebo na začátku střední školy, tak jsem měla hrozně hloubký strach stavit těchto situací. Tak já si myslím, že naše posluchače určitě bude zajímat, jak ty si to překonala. Co ti pomohlo to překonat nejvíc? Asi jsem se chtěla nerozumotí změnit. Prostě začala jsem na stílu, že prostě chtěla se překonat. No, že spíš jsem si řekla, ale teď uvědom si, od co teďka jde. Co to uměla? Protože co? Čeho se mám bát? Čeho? Můžeme říct, ne? Jsi hnusná, co? Já jsem hnusná přece. Víš, tam se je úplně vonit. A teďka přijdeš za desetí holkama na ulici, že jsou hezký. A tím je desetkrát větší pravděpodobnost, že si najdeš takovou pravou lásku, než kdybyste někde neudělal. A teď jsem měla i o to, proč jsem se teda vznikla v té tramy. Protože jsem se nebála. A to je pravděpodobnost, že se dostala a někomu se to líbí je mnohem větší, než kdyby se dělala ve zemlosti. Určitě. Mně se ten přístup rozhodně líbí. A docela se s tím stotožňu. Líbí se mi to. Asi nejsem tak daleko, jako ty jsi. Já jsem pořád takový... Jsem introvert. A takovýhle techniky mě pomůžou. Budu to teda se snažit co nejvíc přepínat dál. To jsme tam říkali. Jo. Protože tam byla základná komunita lidí. Já jsem sešla na adepér a pak sešly ty křoucovky. No jasně. Velmi ráda. Ale ještě bych teda chtěla říct, že nechci úplně o sobě říkat, že adepér je pojem. Protože to teda se i někdo jiný myslí. Ale nechci to takhle úplně prezentovat na venek, že si já o sobě něco myslím. Protože já si to pořád dělám do standu. Kdo se na to chytne, chce na to chytnout. A nebys mě to chytne, že to je něco špatnýho, nebo že ho chci nachybat. Ale spíš, že mi to přijde takový úsměvný, hezký podpoření. Třeba... Víš, že to je takový i pro ty lidi lehký. A mě třeba podpořit tím, že jo, adepér, ale je to takový joke, ale zároveň je to real. Víš, že je to takový... Z toho, že jsem se z toho začala dělat, to je prdel. Tak jsem se z toho začala dělat až trochu reálně. Ale pořád to je prdel. Ale baví mě to prostě. Ale není to tak sériální, kdo třeba to nějak veličovat. Dávají nám určitě feedback na to, jak se to bude výbírat. To by nás taky zajímalo, v jakým stědom se to bude výbírat. No, pojďme k tomu menši. No, já jsem měla první volnu ve včesné kríčka s mým obličením. To dělala moje máma právě. Mě dala klámoc, že tam byla ta můja fotka. Tak jsem se jako zesnala super a potom mě právě dala na Instagram a odzvali jsme právě dosadu s lidí, že to chtějí právě taky. Tak jsem si řekla, to je ten joke, že to byla sranda, že to chci taky a někteří se to fakt koupili. Takže to bylo jako vtipný. No a potom jsem hodně začala třeba i nosit křoutovky a tak jsem si řekla, to bylo super mít jako merch na křoutovce. A kdo by ho chtěl? A tak jsem se tak zašla kolem kamarádu pověd a všichni byli, jo, chci to hrozně. Ale prosím, pozor, to nejsou jen kamarádi, to já prostě jsem na fotcení a tam poznám novýho člověka a já ho takový vtlačím do hlavy, že mám merch a to znamená, že to něco znamená. A on je jako, co já to chci? Tak děláme merch. Děláme merch. To si běž, to si běž. Jakože lidi mají občas takový tendence bejt mnou obsest. Že já si myslím, že lidem přinášujeme nějaký hrozně komfortní space. Že jim je s tebou dobře. Že myslím, že dokážou tak uvolnit atmosféru. Že je pak hrozně lehcí si vzdílet věci. A podle mě lidi z toho vlastně hrozně váží. A jsou pak takový, že mají pocit, že jsou mi blíž. Že ty seš jako něco a že oni s tebou fakt chtějí bejt. Protože já si na to trochu vyhraju. A on tebe důváží. No, do nějaký míry určitě. Do nějaký míry ví, že si se dělám prdele, ale tam jde o to. Takže pořád takový fake it till you make it. No přesně. Já to říkám, ale já budu slavna. A oni se jako jasně, ale zároveň tak řeknou jo fakt jo. Až to nějak funguje. A že ty lidi pak stávají, že udělají cokoliv. No a není to tak, že necítíš se blbě? Že třeba pak zneužíváš tím, že ty seš něco a oni jsou s tebou nějakým způsobem poslední. Takže proto udělají cokoliv. Pro tebe necítíš se blbě? No já to mám taky hodně rozdělený na lidi, co mám blízko, kteří mě nesměřují. A pak mám lidi, kteří neznámají to. Ale mám takové menší morální cítění. Že nemám potřebu cítit špatně za něco, že mi někdo něco chce dát nebo pomoct. To je pravda. Když řekne nějaká hvězda, že prosím dělej mi cíti ho? Tak mu ho dáš vlastně, víš co? Dám. Ale kdyby to toho řešil přátelí z výčlehu, tak mě dáš. No dám. Ne, ne, tady byly prostě bojní věci. Ale nemyslím si, že nějakým způsobem znaužívám nebo otrokuju lidi to vůbec. Ale mám tam tomu trochu tendence nějaký, ale nemyslím si, že tohle využívám špatně. Jsem si tak přesvědčena, že když to ty lidi dělají, tak to dělají, protože to opravdu chtějí. Protože se se mnou chtějí bavit nebo být se mnou v kontaktu, nebo mít nějaký výhody nebo něco, nebo třeba sex. Ajo, teď už se asi blížíme do závěru zase, protože už zase máme docela 8 minut, ale chci se tě zeptat teda takhle na závěr, jestli máš nějaký pikantní zážitek prostě s fotcením, nebo celkově to je fakt vždy zajímavý, co se stalo nějaká historika. Nechceš to říct? No, jako to, co jsem vám řekla předtím, mě nepřijde zase pikantní zážitek. Ale, jako tobě to třeba nemusí přijít, mě to přijde hodně. No, tak na prvních oceních prostě bylo, jako s cizích lidí u mě doma ale, jako ale pozor, k tomu se právě jako, nebylo to úplně, že sex, jako, mělo to blízko, ale nebylo to úplně, že sex. Bylo tolik, jako, vždyť dělala jsem spoustu věcí, ale no, prostě nechám to za sebe, normální, normální, no, nevím, ale jakoby tam jde o toho vlastně, že já se těžko hodně, jako, reflektuji v téhleté, v tomhletom projektu mém prvním, proč jsem teda s tím vlastně začala. A vlastně, jak jsem předtím byla, jakoby, v modelové agentuře, sice nemocná, jako, dobrá muželka, blablabla, ale tam jsem, jakoby, se nejednou cítila, jako, jo, ty vole, jako, oni slušají kvůli mě, ale, jako, vůbec. Já jsem takhle dochopila až potom, když jsem s tím přestala. Takže, jakože, ty se cítíš, když jsi, jakoby, model, ty se cítíš, že jseš ta hvězda. Ale potom zjistíš, že vůbec ne, protože ty seš, jenom, jakoby, že otrukuješ pro něj. Ty budeš takhle, prostě jenom. Nyní ti fotograf řekne, udělej tohle. Tady ti řekne, udělej tohle. A ty seš, jako, udělám to a jsem hvězda, ale vůbec nejseš hvězda. Přesně, a došli my, že chci být na té druhé straně a že chci říkat těm lidem a chci, aby to bylo to, co je ze mě. Ne, že já někdo poslouchám úpěr, ale že to zase, jakoby, z mý initiátory udělej tohle, protože já to tak chci. A potom mi došlo, že třeba, jako fotograf, já můžu udělat úplně tohle. A ty lidi to udělají, protože oni se tím nadávají. A ty seš, ale děkujeme. Ale děkujeme, kámo, a to jsem ještě nedodaněla. Děkujeme, to je to. Víš, ale důleží to, že já jim řeknu, že můžu i vědět věci, které bych chtěla vždycky vědět a nikde neuvidím, pokud nebudu fotograf třeba. Víš, že to byla taky moji docela méně motivace. Takže, nevím, dělám socení toho, že se mi například jednou takový zvrácený věci, ale takhle primitivní dala člověk nejsem. Tak kdybych chtěla třeba, chci vidět, jak se dvě nahý holky líbají u mě v posteli, tak velmi jednoduše si, že na dvě modelky se to udělají a já to uvidím jenom proto, že jsem to vymyslela a proto, že to chci fotit. A ty vlastně, když uděláte to někdo cokoliv, třeba jako Swingers u mě doma na bytě, kterou jsem vlastně chtěla zažít a vidět a prostě se to spadlo, protože jsem fotograf. A to je vždycky super, že já si můžu velmi režirovat to, co v mém životě se bude odehrávat. To je super. To je inspirativní. Když jsem se nedavno dělala projekt, když jsem fotila nahý lidi na střechách a podívala jsem se na čtyři střechy v Praze soukromí a bylo to super. A jenom proto, že jsem to chtěla. A proto, že jsem si mohla říct, že jsem studentka PAMU a jsem fotografka a chci tady fotit nahý lidi na střechách. A mě vystávají takové hezký fotky a mám z toho super zážitek. To je super zážitek vlastně. To je parádní. To je inspirativní. Ne, že to zase zneužijete někde tam venku. Nemyslím tím nahý lidi. Inspirativní je právě to, že ten člověk má si plnit ty sny a dělat to, co chce. Protože ten čas tady je prostě omezonej. Přesně tak. Je to tak? Nějakým moudrem, nějaká rada na závěr, cokoliv, co bys chtěla říct, je důležitý nemít v životě strach. Jako z ničeho. Jako opravdu z ničeho. Je to úplně, ty seš jako takhle malá. Ale je to úplně jedno. Cokoliv uděláš, to je úplně jedno. Co se ti znamená, to máš prostě udělat? No jasně. A když to nevidí, tak je to jedno. Prostě je to zkušenost a to je taky něco. Ale určitě není třeba mít strach. Opravdu, ale jako úplně absolutně z ničeho. To je jako důležitý, že já se těm hřídím jako strašně dlouho a ukázalo se mi, že to je vlastně jeden z nejlepších mindsetů, co můžu mít, protože se mi díky tomu vlastně úplně všechno daří. Dej mi. Já mám to takhle fakt jako inspirativní. Jako už pro mě takhle, jak tady sedím, je to jako paráda. Pání, my jsme moc rádi, že jste se tady připravili dva a že jsme tě tady mohli mít. Fakt moc rád děkujeme. Moc děkujeme. Vážíme se toho. Přesně tak. Budeme tě mít v mérku, budeme tě sledovat, jak se vyvíjíš, holka. Když se vydám, napište, co si myslíte o tom, co jste dneska slyšeli. Co říkáte tomu pohledu na svět, který za mě je skvělý, i když to možná trošku originální. Nechtěl jsem říct divný, nechtěl jsem říct originální. A tak, mějte se krásně a uvidíme se příští týden. Čus. Čau. Můžete natočit ho teď? Teď to bude větší.