podcast 01

Martina and Nikola are childhood friends who had a casual conversation about their future goals, inspiring them to start a podcast together. Martina recently applied to university and Nikola obtained her first fitness trainer certificate. They both have a passion for sports and a healthy lifestyle, which will be the main focus of their podcast. They want to share their experiences, opinions, and have discussions with each other and their listeners. They plan to release episodes every two weeks and also have plans for videos in the future. They hope to inspire and connect with their audience through their personal stories and perspectives. Takže čau, ahoj. My vás srdečně vítáme u první epizody našeho podcastu Glowing. A jsme tady dvě, já jsem Martina. Já jsem Nikola. A jsme se střednice, takže známe se úplně od malička. Jak vlastně vznikl tenhle nápad, že budeme společně točit podcast? Tenhle nápad vznikl úplně náhodou, protože jsme spolu seděli v kavárně a bavili jsme se, jakým směrem bychom se chtěli obě ubírat do budoucnosti. Už trošku napovím, že Martina se letos hlásila na vysokou školu, kam se teda nejspíš úspěšně dostane. Jo, dneska jsem dělala mimochodem druhý kolo přijímacích zkoušek na Kanalovou univerzitu marketingová komunikace a PR. Byl to pohovor a získala jsem teda 95 budoucesta, takže jako předpokladám, že se dostanu. Nicméně Niky, to zase nedávno, získala svůj první certifikát, nebo asi i poslední jako trenér, protože nevím, jestli potřebuješ dva certifikáty jako fitness trenér. To tady teďko vychválím na takovým úplně čásech. Já jsem dělala teda kurz na fitness trenéra a rozhodně to není poslední kurz, který jsem si dělala. Určitě bych se chtěla dál rozvíjet tímhle směrem, ale momentálně mi to stačí uvidíme, jak to budoucná. Určitě bych chtěla nějaké masáže nebo jídelníčky a tak podobně nějak na to navázat. Ale abychom se vrátili zpátky k sémotu, tak náš podcast vznikl tak, že jsme si teda, jak už jsem říkala, bavili nějak o naší budoucnosti. Co proč chceme dělat, ale kde se vidíme třeba za pár let. A mě to pořád nějak leželo v hlavě. No a napadlo mi, že Marta je taky takový blázen jako já, prostě geniše nezavřou. Takže jsem přišla potom, možná po dvou týdnech, nevím, jakým to byl časovým odstupem, no přišla jsem s tím, že bychom možná mohli zkusit podcast. No a Marta souhlasila. Jo, já ze začátku, protože já jsem vždycky hrozně chtěla, moje vize toho je, že budu jednou podnikat. No ale samozřejmě, co teď dělat, protože já jsem letos maturovala, to je prvé, a chci jít právě na vysokou školu, a úplně samozřejmě nějaký podnikání na den nejde. No a právě hrozně se mi líbilo, když Niky přišla s tím nápadem podcastu, což tedy, že tady děláme podcast jenom proto, že chceme podnikat. Ale víceméně nás to tak zase zblížilo víc, že máme prostě podobný téma. Takou si to, o čem by ten podcast měl být, protože my se obě orientujeme, řekněme, na ten sport, na zdravý životní styl. Myslím si, že by bylo super, kdybychom to mohli takhle třeba sdílet. A ideálně nějakou realistickou cestou. Myslím si, že bychom mohli sdílat i spoustu, nejenom takových vážnějších témat. Z pohledu teda lajku určitě bychom to nechtěli dělat nějak na odborný úrovni. To je hodně nejrad. Ano, ale myslím si, že máme taky co předat, z pohledu toho, že se známe už od dětství a máme spolu nespočet zážitků. A myslím si, že jsou to dost vtipné zážitky. Ano, a hlavně teda i tím, jak se obě známe od mala, tak prostě já si myslím, že můžeme jedne od druhý i sami o sobě říct, že naše obsebnosti se fakt hodně proměnily za ten čas. Takže chceme tady předat, řekněme i nějaké naše zkušenosti, pohledy, názory na různý věci. A spíš to bude asi i formou diskuze, protože to nás obě dvě baví, když můžeme vyhazit náš názor a poslechnout si názory druhých. No a určitě bych tady teda zmínila, že pokud vás budou bavit naše podcasty, tak jmenujte se brousit i na náš Instagram nebo TikTok, na obojím se teda jmenujeme GlowingPodcast a tam rozhodně můžete načerpat další inspiraci nebo můžete tam přijít na další content, který pro vás stvoříme. Bude to určitě víc osobnější, než tady na podcastu, kde se nevidíme, ale určitě máme i v plánu podcasty s videáma do budoucna. A dále taky budoucnosti nejsou. No, jako celkově s tou pravidelností, tak jsme teďko říkali, že asi začneme, nebo ne asi, ale určitě začneme s vydáváním podcastů jednou za dva týdny ve středu, protože samozřejmě začínáme a nechceme to nějak uspechat a nechceme si teďko dát přehráně vysoký cíl, že prostě budeme vydávat podcast každý týden a pak se třeba stane, že to nepůjde, protože už teďko vidíme, že je to mnohem časově náročnější, než jsme si vůbec dokázali představit. Jenom než jsme si naplánovali dopředu nějaký témata na podcast, než jsme sprvozněli mikrofon, společně k tomu zapojit notebook a všechno možné. K tomu jsme měli ještě fotcení našich společných fotek a to byl skvělej zážitek a myslím si, že tohle všechno nás zase zbližuje, protože k tomu se taky určitě nějakým podcastem dostaneme, protože vlastně jeden čas k sobě neměli moc blízko, měli jsme se zamyslit o nějaký konflikty. A nebylo to jenom jednou, ale myslím si, že to byl asi rok a půl, kdy jsme se vůbec nebavili. A fakt to byl jako nulový kontakt. A pak vidíte, dneska tady sedíme a spolu natáčíme podcast. No. Takže tím jsme asi tak nějak schranuli, co tady vlastně chceme předávat, na jaký třeba i témat. Asi můžete do budoucna těšit, jaký naše momentální situace je životní. A já teda, když jsem dva týdny zpátky odmaturovala a měli jsme potom, řekněme, takové to klasické slavění po maturitě, tak to to nazoveme, tak vlastně jedna slečna, která mi nejspíš ten večer tak mi ale naharála velmi dobrý téma právě na tu úvodní epizodu podcastu. A to teda, jak vůbec se odhodlat k tomu začít něco novýho. Protože slečna se mi tenkrát spíš jako vysmívala za to, co dávám na svůj Instagram. Jestli to posloucháš, tak tě zdravím, ale... Slyším, že jo? Takže vlastně my bychom tady dneska i chtěli dát nějaký náš pohled na to, jak je vlastně těžký s něčím poprvé začít. Niky, jsi stresař, když v něco začínaš? Jsem velkej stresař, ale zároveň já jsem hodně impulsivní člověk. Já se pro něco strašně rychle natchnu, dělám to nějakou dobu a potom to ze mě tak jako opadne a cítím, že to třeba vlastně nebylo to, co jsem úplně chtěla dělat. Je tomu docela příkladem i třeba, že od malička tak jsem zdržela pořád jenom jednoho koníčka nebo jedinou zálivu a tím jsou vlastně koni. Jezdím na koni už od nějakých šesti let a to je zase ty seš úplně mým opakem, protože já jsem měla jeden koníček, který asi fakt držím celý život a ty jsi jich měla několik, ale abychom se zase vrátili k tématu. Tak, jaká byla otázka? Otázka byla, jestli jsi stresař, když začínáš dělat něco nový. Ale už teď bych řekla, že je to lepší než to byvalo dřív, že tím, jak jsem starší, tak se učím spoustu nových věcí a myslím si, že je to pořád lepší a lepší, že dokážu lépe pracovat se stresem. A máš třeba nějaké konkrétní pipy pro naše posluchače, co pomáhá, když člověk se dostane do této situace, kdy třeba zamrzne, řekněme, v nějaké té svý komfortní zóně a bojí se jakkoliv z ní vystoupit. A třeba strach, já nevím, z neúspěchu. Spousta lidí má v dnešní době strach z neúspěchu, což s tím já popravdě řečeno taky bojuju. Že si občas říkám, jestli mi to za to stojí, když potom třeba schytám kritiku nebo schytám výsměch. A jako v našem věku to si budeme povídat, jako je to ze všech stran. Já právě třeba jsem tenhle rok začala víc dávat příspěvky na Instagram a na svůj osobní profil. Že jsem za prvý získala spoustu hezkých ohlasů od lidí, od kterých bych to vůbec nečekala. A pak přišly i tak cíteři, kteří se budou vysmívat. Ale to úplně není tím, že to tam dáváte, to je prostě tím, že oni by asi takhle kritizovali každýho. To je zase asi na charakteru člověka. Nicméně, co se týče nějaký té obrany proti tomu stresu, když tak začínáme. Mě třeba hrozně pomáhá, a už jsem to slyšela, kdy v nějakém podcastu je takovýto uvědomění, že je to zlý, ale že prostě umřeme a stejněho nás nikdo vidět nebude. To byla hned úplně prvně, co mi napadla, když jsi na to zase ptala. Asi už od základky se setkáváme s tím, že ne všichni lidi jsou hodný a přející. A máme trošku takový technický nedostatky, které tak obluvte, ale se snažíme, když tak to vyletšíme. Jako první věc, co mi napadla, když jsi říkala, jak bojovat proti tomu stresu při začátkách. Já jsem řekla, že právě s ní umřeme a je to jenom. Nicméně, co mě pomáhá, když se dostanu do té fáze, že si říkám, že jsem rušený smát a podobně, tak je to, že si uvědomím, že jsem na tomhle světě jen jeden malý nepodstatný životek a že stejně umřu a nikdo si to pamatovat nebude. Já to mám nastaven úplně stejně. A myslím si, že jakmile si tu hlavu nastavíš tímhle směrem, tak je ten život potom 100% lepší. Myslím se dobře, že i na tohle tému bychom chtěli jednou udělat podcast. Myslím, že je to dobrý závod. Jo, akorát prostě moment, že ho směřím na to. Že na tohle světě udělat podcast. Že jsme na to chtěli udělat podcast. Jsi čekající z výstavky. Že jsme na to chtěli udělat podcast. Na to! Že jsme chtěli udělat na ten podcast toho jako... To se zastupnou. Už to ne. A chtěli jsme právě udělat podcast na téma, že jak se nastavíte tu hlavu, tak potom máte mnohem lepší přístup k tomu životu. Nebo je to takový všechno mnohem růžovější a lehčí pro vás. Protože když si to vezmu zpětně, tak já jsem byla extrémně negativní člověk, když si to vezmu takhle zpátky. A Marta mi říkala, jak jsem se třeba chovala v dětství, že měla ze mě pocit, že jsem jí neprojevovala úplně nějakou, když to řeknu, nákolonost. Nechytěná v tom kamarádství. Nebo že jsem jí od celého odstrkovala. A potom zpětně, tak jsem si to začala vybavovat a říkala jsem si, že měla pravdu, že to tak opravdu bylo. Ale dostala jsem se úplně někam jinam, když jsem měla původní myšlenku. A chtěla jsem říct, že postupem času nějakého seberozvoje jsem se dostala k tomu, že si řeknu, když chci něco začít, tak to prostě začnu. Můžu umřít v 25, v 40, v 60. Nikdo mi nezaručí, jak dlouho tady budu. Tak je to můj život, já se s ním můžu dělat, co chci. A i když mě ostatní budou říkat, že to není dobré, to nedělej, tak já stejně jdu a stejně to udělám. A musím se to vyzkoušet na vlastní kůži. A i když to nevíte a třeba si nabiju tu pusu, tak to zkusím zase někde jinde, nebo zkusím něco jinýho. Ale to, že si někdo řekne, ať to neděláš, to pro mě není řešení. Já třeba si hodně často říkám, že už nikdy v životě nebudu mladší, tak kdy jindy mám dělat nějaké skopyčiny než teď. Jehož, že teď je mi 19, tak jestli si chci nabarvit hlavu na růžova, proto by to bylo mín divný, než to udělám ve 43. Nechci říct, že to je divný, prostě si nabarvujte hlavu na růžova. Ale někdy mi přijde, že si dáváme strašně pozor na to, co děláme. Jen abychom nezvedli nějaké vyšší emoce v ostatních. Ale přitom, jestli je někdo introvert a nedělá mu to dobře, když přitahuje moc pozornosti, tak logicky asi se bude držet nějakých uších kruhů. Tože teda neznamená, že si nemůže kvůli tomu plnit nějaké své sny, ale pořád asi, pokud člověk není nastavený tak, že není připravený na to přijmout i nějaké reakce v otokolí, které jsou vždycky jak pozitivní, tak negativní, tak asi vždycky ten člověk bude spíš sklonit k tomu být konzervativní. Nicméně rozhodně by to neměla být překážka v tom, že neděláme prostě nic, kterou někoho třeba nepohoršil nebo takhle. Přesně jak říká Niky, je to náš život a žijeme ho jen jednou, tak proč si ho prostě neužít? I s tu negativitou, tak já třeba jsem naopak myslím si dost pozitivní člověk. A taky to není úplně odmala, že bych to takhle měla. Já jsem třeba, když jsem byla malá, tak jsem byla docela žádlivá, si myslím, že jsem hodně žádala a ne, že bych byla někdy nepřející, to vůbec. Není to v tom, že bych záviděla lidem jejich úspěch a tohleto. Myslím si, že to jede úplně mimo mě. A když jsem byla mladší, tak jsem občas žádlila. Říkala jsem si, proč má někdo takové štěstí a já ne. A teď jsem si přesně říkala to, jaký si to v životě udělám. Takový to prostě mám. A nemůžu nikomu dávat za vinu to, že jsem teď třeba ve špatný situaci. Přesně tohle jsem si taky říkala. Proč má někdo takové štěstí a já to nemám? Nebo proč mi se děje tohle špatný a někdo jiný je šťastnej? Všechno se děje z nějakého důvodu. A nemůžeme říkat, proč zrovna my. Prostě to tak je. Můžeš tomu štěstí jít naproti, ale když tě má postihnout, teď zabíhám úplně do extrému, ale když tě má postihnout nějaká nemoc, nebo fakt v životě něco špatného, tak ti to má něco ukázat. Já všechno špatné, co jsem si prožila, tak vždycky jsem si potom zpětně uvědomila, proč jsem si to vlastně prožívala, nebo co jsem si z toho měla odnést. Nebo i když jsem třeba potkala nějakého člověka, tak vždycky se říká, já jsem taková hodně, ne úplně duchovní nebo spirituální, nevím, jaký přesně směr to je, ale někde jsem slyšela, že když máš potkat nějakého člověka, tak ho potkáš a on v tu pravou chvíli přijde a zase třeba odejde. A vždycky ti to má něco předat. Takže těmhle se řídím a snažím se nehroutit se úplně z nějakého odchodu, když to mám na ty vztahy. Tak když to s někým nevíde, tak se snažím to tak brát, že to tak mělo být. Ten člověk by měl něco naučit, něco mi předat. Jo, to si myslím, že je super myšlenka. A nebo taky když často člověk se těší na něco, něco si napláne a ono tak prostě nevýjde, tak to taky jsem četla někdy nějakou myšlenku, že prostě když se něco nestalo tak, jak jsme si představili, tak se to předstalo třeba proto, že na nás čeká něco lepšího a nemusíme být smutný z jednoho neúspěchu. To jsem třeba vyčetla z knížky od Roberta Kiosaki. Nevím, jak to bylo, protože já tady hrozně často používám, že jsem někdy četla, slyšela a tak dále, ale si prostě nepamatuju, v jakých knížkách nebo v jakých, nevím, článcích to bylo, takže se omluvám. Ale zrovna tohle vím, že prohlásil Robert Kiosaki ve svý knížce. Tak to bylo právě, že když během pěti let něco děláte, jdete za nějakým sílem a během těch pěti let prostě neuděláte jedinou chybičku, tak jste pouze o těch pět let zestárli. Nicméně, když si prošlapete tu svoji cestu a u toho třeba uděláte nějakou chybu, nevím, někde se vám nezadaří a tohle, tak jste od těch pět let a od těch pět let zkušeností prostě zkušenější. Já si myslím, že všechno zde je k něčemu dobrý, že na čem jiném než na chybách se člověk líb naučí a poučí hlavně. Přesně tak. Neřekla bych to líp. Myslím si, že kdykoliv udělá člověk nějakou chybu, tak vždycky to něco přinese. To je právě to, co jsem říkala předtím. Samozřejmě zase tady nechceme říkat, že prostě si absolutně nic neděláme z chyb a že je to nejlepší, že se nás může potkat. My jsme taky jenom lidi. Co mi přijde taky super, takže já vždycky, když mám nějaký období, kdy se mi něco nezadaří, tak si v hlavě nastavím, že mám den, dva na to, abych se tady utápila ve vlastní lítosti. A pak si řeknu už dost. Už jsem si ten svůj smutek odžila a teď potřebuji jít zase dál. A ono to nejde jednoduše. Ať už to u někoho bylo zlomené srdce nebo to, že vám umřel blízký člověk, nedostali jste se na školu. To je důležité projít takovou fázi, naštvaní na sebe, na někoho, ale přijde mi super dát se tu hranici, že teď si vypláču a pak už potřebuji se zase orientovat nějakým novým směrem, abych se z toho dostal. Nemám ráda, když jsou lidi, kteří se neustále jenom litujou a furt čekají, že budou litovat všichni okolo. Nikdo za vás tu práci neudělá a nikdo vás nebude litovat věčně. Takže to otrahuje už po tří době. To nechci říct, že nemáte právo, když smutně nemáte právo si stižovat. Ale to je taky skvělá myšlenka, že 80 % lidí nezajímají vaše problémy a 20 % je rádo, že je máte. Už několika situací se mi potvrdilo, že se člověk musí spojenout hlavně sám na sebe a mít kolem sebe sám, že je kvalitní lidi. Není to o kvantitě, ale o kvalitě. Já sama za sebe můžu říct, že já mám fakt jenom pár přátel. Tak to jim opravdu sdílem jenom ty nejbližší informace. A jinak to si opět neberu jako přátele, ale spíš jenom jako známí. Vím, že je to asi špatný takhle říkat veřejně do podcastu. Tak nikdo neví, kdo je ten přítel, kdo je ten známý. Já jsem tak jenom známá. Myslím si, že tohle je důležité si nastavit, abyste neříkali jenom nějaký důvěr informace všem na potkání, ale mít nějaký své soukromí, protože potom se to může všechno obrátit proti vám. Ale ještě bych ráda řekla k tomu, jak jsi říkala, že ty dáš třeba dva dny na truchleň a musíš bejt v pohodě a jet dál, tak si myslím, že tohle je docela náročný pro hodně lidí. Že si třeba řekne, tak dva dny si pobračím, teďko víkend stávám doma v posteli, budu bračet, ládovat se zmrzlinou a od pondělka začínám a budu redy. Ale ono to třeba nemusí výjít. Tak co potom? Pak seš z toho nervózní, pak seš sama za sebe zklamaná. Takže se budu utápit v nějakých debkách, že mi to nevyšlo tak, jak jsem si to nastavila. Tak to zase mě třeba nenapadlo. Já jsem měla víc vztahu než Marťa. Já jsem zase v vážných vztahu, protože si fakt řeknete, chodíme spolu, mám teda první, šťastnej a stále trvá, nehodlám na ně nic měnit. Ale tak můžeš mluvit se svým zkušeností. Zatím se placila teda tady do scéna, doufám, že to neznikne. Já bych tady narada hned takhle v první epizodě zbíhala do nějakých detajů ohledně vztahu. To si necháme až najednou nějaký spojit s tém vládkám, protože já myslím si, že k tomu máme obě dost co říct. No. Ale právě z ohledu těch vztahů a nějakého toho utápění se v těch debresích a smutků, z rozchodu, tak já třeba spíš sama vím, že když to byl třeba vztah, který trval rok a půl a bylo tam, že třeba půl roku už to bylo jenom trápeň nebo že to prostě fakt nefungovalo, zkoušeli jsme různý možnosti a nešlo to, tak potom podle mě, když ta holka odejde z toho vztahu, tak už to má dávno promyšlen. Že už ví, že je opravdu rozhodnutá, že chce jít, že už nad tím přemýšlí nějakou dobu a když odejde, tak se myslím, že spíš spadne kámen ze srdce. Já jsem teda opřímně nikdy neměla takový to, že kluk, kdy se rozešel se mnou, z jakého důvodu, vždycky jsem byla já ta ledová královna, co se sešlo na rozchodu. Ale mělo to vždy svůj důvod. Bez důvodní bych to nedělala. Ale to bylo ze svých zkušeností, který vám je blízký. A nejde si říct, že tak teďka dva dny budu truchlit a pak budu v pohodě. Nebo aspoň takhle u mě to nefungovalo. Tak to mi třeba nenapadlo, protože mě to většinou funguje. Aspoň se na to snažím. Ale samozřejmě, že mám než kouzelným proutkem a najednou všechny smutek je pryč, tak jsem nechtěla, aby to znělo, protože musím jednou se z toho nějakým způsobem dostat. A že mě pomáhá si dát na takový ten ultimátní smutek. Nějakej vyhraněnej čas. A pak už se snažím bejt, když zase koukám na nějaké nové příležitosti a nové cíle. Ale jako pravda, že to je spíš o charakteru. Někdo má třeba víc ty milankolické sklony a to vůbec nechci říct, že je špatně. Jenom já jsem spíš, vždycky, když jsme dělali nějaké testy typologické a podobné blbosti, nebo to nejsou blbosti, mě to zajímá, tak mi vždycky vyšel hlavně cholerik a tak nahrání se sangvinikem. Takže já nevím. Já jsem asi takovej člověk, co se furt žene za další úspěch. Tak to zní, že já se snažím ženu za úspěchem, ale se snažím nezůstávat stále na stejném místě a nezabředávat do nějakých stejných kolejí a už nevystrkovat vůbec tady růžky. Ale to je v našem věku, podle mě, strašně důležité nezůstat stát na místě a chtít se posouvat dál, protože kdy jindy se chceš posouvat dál, než takhle v dorském věku. Samozřejmě celý život se můžeš posouvat a učit si něco novýho, ale myslím si, že teď, když jsme mladí, se nějak posouvat a máš teď ten nejproduktivnější věk za mě, když se můžeš učit těm novým věcem. Takže jasně, že nechceš stát na místě. Nebo nevím, záleží, jak to má každý nastaven v hlavě, ale myslím si, že my to máme obě podobně, že nechceme stát na místě a chceme se furt někam zlepšovat. Ale zase nemoc takhle každej. Je spousta lidí, který je fakt spokojený v té komfortní zóně a taky to není špatně. Je to prostě, jak jste šťastný. Zase není dobře, když člověk, který je šťastný se svojí momentální situací, se nutí do toho, aby splynul s dovem a aby se taky někam posouval. Tak to prostě nedělejte, jestli vám to nevyhouje. Ale u nás obou je to tak, že já už se nevydržím dlouho s žádným cílem. Já potřebuji se na něco těšit a potřebuji mít něco, pro co prostě dýchám, pro co žiju. A je to asi můj smysl života. To je někdy i spíš handicap. Prostě jsem si vědomá toho, že nikdy nebudu uspokojená, co se týče nějakých mých cílů. Na jednu stranu je to prostě handicap. A jestli jsou tady lidi, kteří to mají podobně, tak mě možná pochopí, protože máte neustále potřebu se zdokonalovat a když se nic neděje v tom životě, tak já si přijdu tak hnil. Žádně vím, že nedokážu prostě být... Víš, já nevím, jak toho potřebuji. Podle mě je to způsobenou... Pardon. Podle mě je to způsobenou i tou dnešní dobu, protože ty jenom otevřeš Instagram a vidíš. No, tak máme kamarádka. Teďka je na dovolení. Další je z práci do večera, druhý jde do školy nebo do další práce. Když dělám nějaký nový projekt nebo influenceři mají něco novýho a ty jakmile si dáš nějakej den v klidu, že nic neděláš, odpočíváš a vidíš tohle všechno, tak už se třeba začneš užírat, že ty vlastně nic neděláš a že bys taky měla zvednout zadech a jít něco dělat, nebo aspoň třeba uklidit barák nebo vymyšlet něco novýho. Nebo já takhle osobně to aspoň mám, teď jsem byla zvykla, jak jsem dělala ten kurz toho trenéra, takže jsem se učila, do toho ještě studuju a chodím prostě na brigády. A jsem zvykla jet furt v jednom kole a když už si třeba sednu a zapnu si tu televizi, což teda moc často nedělám, protože na to není moc už energie a radši dělám něco kvalitnějšího. Ale když už teda si třeba sednu k tomu telefonu, tak mám pak úplně výčisky a já jsem vždycky hodinu tady byla na Instagramu nebo na TikToku a mohla jsem se toho dělat cokoliv jinýho užitečnějšího. No a máš pravdu, že to je asi to jako dnešní dobou, že prostě je všechno strašně zrychlený a furt jsou větší a větší nároky a lidi se až opravdu zbytečně se ženeme pořád za těm úspěchem. Což já to vnímám, že prostě spousta věcí, co mám v hlavě nějak nastavených, asi chtěla trošku pozměnit. A jako snažím se na tom pracovat, ale je to prostě těžký, že každý máme nějaký svoje charakterový rysy a je potřeba si to jako nějak občas zasumit a dát si opravdu klid. I třeba jenom to, že se dáte projít a dáte se fakt jenom projít. Nemusíte mít přesně v uších podcast, abyste měli pocit, že jste měli produktivní hodinku venku. Nemusíte, že jo? Nejvíc si stejně asi odpočíne člověk, když jde jen tak a je fakt jenom To mě nedávno, a teď jsem si úplně vzpomněla, že mi nedávno říkala kamarádka, byla úplně zhají z toho, že přišla do školy a neměla v uších sluchátka. A říkala, já výdu z auta, jsem zvyklá, že se nadám sluchátka a jdu do školy. A já říkám, ale proč? Já si účinně neukážu představit, jít po městě a mít v uších sluchátka. Já potřebuji vidět, co se kolem mě děje. Pojede sanitka, ty proč popřechodu, když jdu třeba ven do lesa, tak si klidně ty sluchátka vezmu. Protože vím, že tam je v hodovkách bezpečna. Nebo není to tak divoký, jako v tom městě. Ale já nevím, nedokážu se prostě soustředit, co se děje kolem tebe, když posloucháš podkaz, ale třeba podkaz, soustředíš se na podkaz a nevíš, co se děje kolem tebe. Tak to jsem moc nepochopila, že to bylo úplně zhají. Já to věděla jen z toho svýho pohledu, jak to mám já. Tak počkej. My jsme docela odpočtili od původního tématu. No takže teďka jsme trošku odpočtili od původního tématu a o tom, jak začínat tady nové projekty. A jak se nebá to začínat nové projekty. Nesmírně, že bych opravdu dost našich soukromých pohledů na různý věci. Ať už s tím, jak bojovat proti nějaký kritice nebo proti tomu právě strachu z okolí. Nicméně jsme ještě pratili k tomu prvnímu tématu. Já navážu na to právě, že mi bylo vyčteno, že... Občas mi to bývá dokonce vyčteno od členů mí rodiny, že se nemám divit, že mě třeba někdo hejtuje, když dávám ty věci na Instagram. Že tam dávám třeba jesem na kafíčku nebo něco takového. Ale zase, proč to tam nemůže člověk dát? Víš co? Já to tam třeba nedávám, jako s tím, že se chci tady pochlubit. Možná to tak někdo má. A možná to tak někdo vnímá. Nicméně, já si myslím, že pokud sledujete někoho, jeho obsah vám nedělá dobře na duši, tak není nic jednoduššího, než ho prostě přestat sledovat. A není to nic špatného. Já jsem taky, když jsem měl nějaký život a působení na sociálních sítích, několika influencerům nebo i svým kamarádům prostě dala unfollow. To jsem se přímo zablokovala. Protože prostě to, co dávali na sítě, mě nedělalo dobře. A mně znamená to, že oni tam dávali něco špatného, ale pro mě to prostě nebylo něco, co ve svým životě potřebuji. Takže asi, nevím, apeluju na všechny, kteří mají potřebu ostatní kritizovat za úplně všechno. Tak občas to nemusí být chyba v nich, ale občas si to spíš, že třeba to není obsah, který promluvá k vám takovým jazykem, kterým vy zrovna potřebujete. Já souhlasím s tím, že koha sledáš na Instagram, tak to je taky dost důležitý. Ty blbký sračky! Ty blbký sračky! Jak jsi skončila? Že je důležitý, koha sleduješ na tom Instagramu, a koha ne. Prostě tam musí být jazyk, kterým zrovna potřebuješ slovit. Já jsem schodu náhod, je to asi týden nebo dva zpátky, tak jsem si právě čistila, čistila? Odstraňovala lidi, co mě nezajímají, ale třeba, kterými nejsou až tak blízkí na tom Instagramu. Takže z nějakých 250 lidí, kterých jsem sledovala, najednou sleduju asi 70. A mě se tak strašně ulevilo. Nemáš potřebu furt koukat co dělá někdo jiný, furt sledovat cizí životy. Sleduješ jenom ty lidi, které tě opravdu zajímají. Jenom ty blízké, se kterými jsem právě teď v kontaktu a třeba nějaké sdělávací profile. A nějak mi prostě už došlo, že víc sledovat prostě nepotřebuji, nic mi to nedává. A když tě to nezajímá, tak proč to budeš sledovat? Stejně já ty storyčka vždycky přeskáču, nekoukam na ně, tak proč bych ty lidi měla sledovat? Přesně, já třeba nechápu, když občas vidím profily, který sledují třeba 800 lidí. Já bych se nezalepla, měl bych, nemáš absolutně vůbec šanci sledovat fakt ty lidi, od kterých tě ten obsah zajímá. A navíc spoustu lidí je takový, že musíš sledovat všechny, aby náhodou něco neuteklo. Takový to fomo, že se bojíš, aby ti něco náhodou neuteklo. Nebo sleduješ kamarády jenom pro to, aby si je prostě sledoval. Ale jako reálně fakt, pokud tě to nezajímá ten obsah, tak nemusíš ho sledovat, jestli tě to akorát vybízí k tomu, aby si někoho pomluvil nebo něco. No takže asi není fakt nic jednoduchého, než dát to v unfollow. Asi už jsi zase vrátila k původní myšlence. Ano. A jestli si zkusíš navátat na to, co jsi říkala o té sladčině, jestli bys to dopověděla? Jo, takhle. Tak já tady samozřejmě nebudu říkat, kdo to byl, ale nicméně dostala jsem to jako... Nebyla to přímo kritika, byly to spíš sarkastické poznámky několikrát během večera. A možná by to jako nikdo řekl, že to jako nic nebylo, ale jako přeci jenom záhled od člověka, když dostane nějaký jako špatně mířený prostě poznámky, kterýma vás se jako nikdo akorát rozhodit. Nicméně, občas si myslím, že nejlepší reakce na to je prostě reálně nedělat nic a zbytečně se nehádat s těma lidma, protože ten, kdo vám jako chce uškodit, vám prostě uškodí a nepřesvědčí teho, ani když mu dáte 150 argumentů a akorát tak jako třeba, nevím, budete vypadat vtipně vy, když začnete tam úplně házit, že co ti vadí, co ti vadí, protože myslím, že někdy je fakt lepší toho člověka prostě nechat ať si řekne, co potřebuje a prostě myslete si svoje. Samozřejmě konstruktivní kritika, to je jako je něco jiného. Pokud vám prostě někdo v dobrý výřež chce poradit nebo chce vám dát nějakou radu, že třeba něco není úplně vyšparkované, tak to si myslím, že konstruktivní kritika je strašně potřebna a neměli bychom se zase jako obklopat jenom úžasnými názory a vyhejbat se jakýkoliv kritice, to zase jako vůbec. Ale prostě mluvíme teď o takových těch hejterech, kteří prostě se objevujou a kteří mají za cíl jenom toho zvyvat z míry. Tak si myslím, že prostě někdy je lepší ho nechat vypovídat a vůbec neplejtnat tou energii na takovýhle lidi. Takže tak. S tím určitě souhlasem, protože o tom jsme se taky bavili předtím, že jak to nastavíš v té hlavě, tak máš úplně jinej pohled na ten svět. Že kdyby jsi začala těm lidem něco vymlouvat, začala se s nima hádat, tak je to akorát potější, protože oni tu hádku vyvolat chtějí, chtějí tě potopit a ty z toho nic mých nebudeš, akorát to zbytečně vytočíš a řekneš si věci, které si třeba ani chtít, které jste si třeba ani nechtěli říct, ale v afektu tak to prostě řekneš. A potom mě to může i mrzet, nebo já to aspoň tak mám, že když jsem naštvaná, tak hodně věcí řeknu v afektu a potom si vlastně říkám, tyjo já jsem to tak ani nemyslela, ale teďko se učím právě, abych, a myslím si, že mi to docela jde. Že dřív jsem byla hodně taková, to můžeš asi i ty potvrdit, že v afektu jsem dokázala říct hodně važký věci a teďko tak jsem docela jiný člověk, si troufnu říct, protože radši se uklidním a chci to v klidu všechno vyřešit, než aby jsem zběžně si k jim hádala, protože k jim akorát dáváš další zámenky k tomu, aby tě neměly rádi a aby tě hejtily dál. Přesně, já teda jako nejsem vůbec ve většině témat jako přikýhovat, že bych prostě nechala lidi mluvit něco, s čím třeba nesouhlasím a prostě bych jim tak přikývovala a jo, jo, máš pravdu, máš pravdu, ale jako prostě rozlišuju to, když někdo fakt jako říká věci s cílem uškodit, tak si fakt jako řeknu, nestojí mi za to prostě plejtvat na takovýhle člověka energii a pak něco jiného jsou prostě diskuzy, kde se tříští názory a to mě třeba hrozně baví, vymění asi jako zlýma názory, ale musí to být prostě nějaká jako konverzace na úrovni, což jako prostě hejtři to asi úplně nejsou konverzace na úrovni. No a takhle bych to klidně asi pro dnešek ukončila, nebo máš ještě něco, co by si k tématu chtěla přidat? K tomuhle tématu už asi ne, spíš bych jenom chtěla říct, že dneska to bylo možná takový trošku víc z materií a že jsme tam plátali jedna téma přes druhý, ale je to přece jenom náš první podcast, takže takže si myslím, že další podcasty už budeme mít jasně danou osnovu a budeme se víc držet tématu. Ano, ale jako já, když to sleduju třeba u ostatních podcastů, tak mně přijde, že stejně každý vždycky dá nějaký jako téma, ale pak prostě odbočíš. A myslím si, že to je dobře, že mě se jako nejbýví, když jsou podcasty úplně nastrojený. Prostě i na začátku jsme to říkali, že chceme, aby tenhle podcast byl co nejvíce reálnej, aby mluvil co nejvíc z naší duše a z nějakých našich pocitů. Takže se teda omluváme, pokud to dneska bylo pátý než zebátý. Nemyslel, ale... Ale myslím, že jako to prostě dohledí mě dobře, že i to zvřát technických nějakých věcí týče. To určitě. Týže to bylo pro nás takový zkuševní, aby jsme se nějak naozajem seznávali i s vámi a... a tak. A ještě jedno teda připomenu, pokud vás třeba dnešní epizoda zaujala, což my budeme samozřejmě hodně rádi, můžete nám nechat zpětnou vazbu a určitě vás rádi odkážeme na naše stránky Instagramové a na TikToku, kde jsme jako Glowing pod tržítkou podcast a tam můžete sledovat taž naši tvorbu. A my už se budeme těšit za dva týdny opět ve středu, takže já se loučím. Pa pa! Pa pa!