2. 6. 2024 - M. Chalupski - Marek 2,23-3,6

In this reading from the Gospel of Mark, Jesus challenges the strict observance of the Sabbath by the Pharisees. He argues that the Sabbath is meant to serve humanity and not the other way around. Jesus heals a man with a withered hand on the Sabbath, further provoking the Pharisees. The Sabbath is a special day for the Jews, but Jesus emphasizes the importance of showing love and compassion, even if it means breaking the traditional rules. He calls for a deeper understanding of the essence of God's relationship with humanity. In today's changing world, we must navigate the balance between preserving tradition and embracing new challenges. We should focus on the core teachings of Jesus and strive to live as free and responsible children of God. V tuto chvíli vyslechneme čtení z Markova Evangelia z konce druhé a začátku třetí kapitoly. Marek 22, 23 až 36. Jednou v sobotu procházel o Bílým a jeho učeníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeovému řekli, jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí. Odpověděl jim, nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním. Jak za velekněze Abiatara vešel do Domu Božího a jedl posvátné chlebi, které nesmí jíst nikdo, kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli. A řekl jim, sobota je učíněna pro člověka a ne člověk pro sobotu, proto je syn člověka pánem i nad sobotou. Vešel opět do synagogi a byl tam člověk s odumřelou rukou. Číhali na něj, uzdravili ho v sobotu, aby jej obžalovali. On řekl tomu člověku s odumřelou rukou, staň a pojď do prostřed. Pak se jich zeptal, je dovoleno v sobotu jednat dobře či zle, život zachránit či utratit, ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl směvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce a řekl tomu člověku, zvedni ruku. Zvedli a jeho ruka byla zase zdravá. Když parizové vyšli, hned se proti němu z Herodijany umlouvali, že ho zahubí. Tolik je slov Evangelie. Otevírají se před námi dva příběhy, ale oba spojuje jen jedno téma. Co je a co není dovoleno dělat v sobotu, v den odpočinku. V širším smyslu tady jde o vztah k zákonu, k pravidlům a k tradicím. Sobota, šabat byla a dodnes je pro židy zvláštním, výjimečným dnem. Dnem odpočinku, zastavení, bohoslužby a slavení. Je ústředním bodem jejich náboženského života. A pro ty nejpravověrnější z nich se jedná očas, v něm se nesmí dělat vůbec nic, co by se dalo označit za práci. Dokonce ani rozsvítit a zasnout, vařit nebo používat mobil. Naprostá svoboda od všeho pracování a od všeho, co děláme běžně. Z našeho pohledu je to asi poněkud přehnané a omezující, ale oni přece oslavují, že k ním přišla královna šabat, že je s nimi královská návštěva. Tak proč by se věnovali něčemu jinému? Sobota a její zadržování bylo a je pro židy znamením a prostředkem, jak vyjádřit jejich identitu. Je to asi jeden z hlavních bodů toho, proč přežili dodneška. Je pro ně něčím zásadním, protože se jedná o předpis, ustanovený už v samotném zákoně Mojžíšově. No a do toho přijde Ježíš se svými učedníky a začnou jim tento zvláštní den narušovat. Kdyby alespoň dělali něco, co nesnese odkladu. Ale hladem by jistě neumřeli, kdyby těch pár zemíček na poli nechali na pokoji. A muž s ochrnulou rukou by ještě jeden den bez použitelné konšitiny taky snesel. Ale oni to musí dělat právě v sobotu. Dělají to, co je zakázáno, pracují, porušují pravidla a ani napomenutí tady nepomůže. Ba naopak, Ježíš učedníky hájí a sám ještě čí hájící strážce pravověří záměrně provokuje. Sobota totiž pro ně není tím nejdůležitějším. Důležitější než sobota je podle Ježíše člověk. Jemu má tento den sloužit k užitku. A ten užitek nespočívá jenom v odpočínku, dobrém jídle, rodinné pohodě a modlitbě. Ten užitek znamená třeba i osvobození člověka z nemoci a z neštěstí, které na něj dopadlo. O bohu a jeho lásce mají sobotu mluvit nejen ústa, ale také konkrétní činy. Takové je pravé určení v mé odpočinku. Při úzkoslivém pečování o to, aby se neporušila žádná předepsaná maličkost, se ale tento význam může převrátit a člověk se stane odrokem pravidel. Ježíš byl ve svém přístupu k dodržování náboženských předpisů svobodný. Ty předpisy pro něj nebyly nepřekročitelné, i když si tím zadělal na problémy. Ale ne proto, že by byl obyčejný provokatér. Věděl, proč jedna tak jak jedna. Ježíšův Bůh je tady ale pro člověka. Chce ho vysvobozovat od slého, chce mu pomáhat. I v sobotu navzdory různým pravidlům, která si lidé vymysleli. Ježíš jde do hloubky přikázání, k jádru zákona, do podstaty božího vztahu k člověku. A toho jeho protivníci nechtějí pochopit. Mají svůj výklad toho, co se smí a co se nesmí. Vidí naprosto přesně, co je správné a co nikoli. Žijí pro své představy, ale ne v boží realitě. Mění se s božím záměrem a svému pokřivenému pohledu na Boha obětují i další lidi. A to téměř doslova. V jejich způsobů svěcení soboty jim není na překážku, že by měli připravovat něčí likvidaci. Vadí jim, když je uzdravený nemocný člověk, ale nevadí jim připravovat záhubu. Jejich srdce se stalo necitelným a neoslovitelným novým svěžím větrem, který s Ježíšem začal vát. Namísto toho se chtějí Ježíše zbavit a proto se na ně Ježíš měl. Jejich srdce stvrdlo a před Bohem nemůže obstát. Žijeme v době, kdy se svět velice rychle mění a kdy se jim my musíme vypořádávat s novými výzvami a s novými věcmi. To, co bylo ještě do nedávna nepředstavitelné, neproveditelné a nemyslitelné, se najednou stává skutečností. Otřásají se dosud platné hodnoty a zvyklosti. Někteří jsou tomu rádi a někteří z toho zase nabývají pocitu, že svědej u konce, že takhle to přece už nemůže jít dál. Všechno se skazilo a skazila se i církev. A zase jiní hledí na věci složitěji a vidí v těch změnách šanci i ohrožení zároveň. Co si tedy máme počít, co vy, křesťané, žijící v této přelomové době? Máme po způsobu farizeů do posledního dechu hájit starý svět, staré hodnoty, dosud platná pravidla? Nebo máme naopak nadšeně vítat všechno nové? Když se podíváme do Ježíšova příběhu, když sledujeme jeho postoj k tomu, nad čem si jí zakládali a co považovali za nepřekročitelné, vidíme, že on byl k tomu všemu svobodný. Neměl panický strach z toho, že poruší nějaké pravidlo, že udělá něco nového a neslíchaného. Ti, kdo se chtějí na Ježíše odvolávat s tím, že potvrzuje jejich postoj k tomu, že všechno má zůstat při starém, že se hlavně nemá nic měnit, vždyť takhle to přece bylo vždycky, ti se s Ježíšovým postojem míjejí. Zakonzervovat sírkévy, všechno ostatní ve jménu Ježíšově je těžký omyl. Pohled obrácený výhradně do minulosti, do údajných starých zlatých časů je obrácen špatným směrem. Vždyť sírkév k řeštěnství má působit jako kvas, jako hybná síla, která provokuje a stále volá k proměně. Na druhou stranu nám lidem dělá nějak přirozeně dobře, když věci jsou čítelné, když máme své jistoty a nemusíme se pořád přizpůsobovat něčemu novému. Vytváří to pro nás pocit bezpečí a někteří lidé jsou skutečně úzkostlíví a mají strach z toho, na to by revolucionáři neměli zapomínat. Ani se nedá tvrdit, že všechno nové je vždy lepší než to staré. Ani ježíší tradicí a všemi pravidly nepohrdal. Nechoval se jako anarchista, který by se snažil rozbořit všechno, co mu přijde pod ruku. Všimněme si, že sice uzdravuje v sobotu, ale v synagoze, na bohoslužbě, tam přichází jako pravý zbožný žit, zachovávající tradiciu. V tomto ohledu naplňuje zákon a dělá to, co se v sobotu patří a sluší dělat. Než se nějak bezproblémově a po povrchu rozhodnout, zda budeme bořit nebo konzervovat, měli bychom se v ježíšových stopách snažit proniknout k jádru věcí, k jádru tradic, příkazů, k jádru zvěstí písma. Snažit se porozumět tomu, o č v nich ve skutečnosti jde. Co je ježíšová tradice? Snažit se porozumět tomu, o č v nich ve skutečnosti jde. Co je jejich podstatou? Pronikat stále více do hloubky božího záměru s člověkem a učit se žít ve svobodě božích dětí. Svoboda však neznamená své voli, anarchii, ale naopak vyžaduje zodpovědnost. Je třeba se stále učit, jak s ní zacházet. Ale především při tom rozhodování, jak se ke všem novým výzvám postavíme, je třeba si dávat pozor na svá srdce. Ať nesrdnou tak, že by v nich nebyl prostor pro milofedenství, které Ježíšovi tolik leželo na srdci, a které bylo podle něj tím zásadním bodem ve vztahu člověka k Bohu, nebo spíše Boha k člověku. Amen. Budeme zpívat další píseň, číslo 772.