26. 5. 2024 - M. Chalupski - Jan 3,1-17

Čtení z písma pro tuto chvíli je zapsáno v Janově Evangeliu ve třetí kapitole od prvního po sedmnáctý verš. Mezi farizej byl člověk jménem Nikodem, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu, Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha, neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním. Ježíš mu odpověděl, Amen, amen, pravým tobě, nenarodili se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Nikodem mu řekl, jak se může člověk narodit, když je už starý, nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit. Ježíš odpověděl, Amen, amen, pravým tobě, nenarodili se kdo z vody a z ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl, musíte se narodit znovu. Vítr vanekam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z ducha. Nikodem se ho otázal, jak se to může stát. Ježíš mu řekl, ty jsi učitel Izráele a tohle nevíš. Amen, amen, pravým tobě, že mluvíme o tom, co známe a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budou-li mluvy do nebeských. Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který se vstoupil z nebes, syn člověka. Jakomu Ježíš vyvíšil hada na poušti, tak musí být vyvíšen syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Nebuď Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. To jsou slova Evangelia. Můžete se posadit. Slavíme tedy dnes trojiční neděli. Dospěli jsme na závěr takzvaného svátečního období církevního roku. Teď už to bude do adventu takové klidnější, bez svátků a významnějších nedělí. Ale za to budou mít třeba děti prázněny, tak určitě o nic nepřijdou. Minulá neděle patřila duchu svatému a dnešní den je zaměřen na celou Boží Trojici. Bůh Trojici to je křesťanská vlášnost. Nejbližší náboženské tradice židovství a islám stavějí na tom, že je jediný Bůh, ale už tak nerozlišují, co se v něm odehrává a jak to vypadá uvnitř jeho bytí. Křesťanská teologie ale rozeznala, že ačkoliv je Bůh skutečně jen jeden, je to ten Bůh, o kterém mluví Starý zákon, tak je to s ním přeci jenom složitější. Je sice nevystížitelným tajemstvím, ale protože nějak jednal a jedná ve světě a zanechal nám tady své stopy, tak tím zbuzuje zvědavost a touhu vědět víc. Jako lidé se neradi smířujeme s tím, že něco nevíme, že panuje nějaká nejistota, chceme prostě věcem přijít na kloup, ostatně to je podstata vědeckého poznání a posunu. A právě učení o Trojici je pokusem vystihnout, jaký Bůh je, proniknout do jeho tajemství. Ten Bůh, kterého nedokážeme rozebrat na součástky a který nás nekonečně předsahuje. A to je dobře, musíme si s tím tajemstvím na jednu stranu vystačit, vědět, že naše promluvy o něm jsou opravdu pouze pokusem a že se o někde nedobereme jeho podstaty. Kdyby Bůh nebyl větší než my, než naše schopnosti ho vystihnout, pak by nebyl Bohem a měli bychom ho v hrsti. Proto nám nemusí vadit, že jsme na tom podobně jako Nikodem, který taky nechápal, když mu Ježíš vysvětloval věci, které Nikodem nemohl pojmout. Trojiční pojití Boha nám může připadat jako hodně teoretické a spekulativní. Aby takovej jim nebylo, musíme se podívat, co může znamenat prakticky, jak může promlouvat do našich životů, do života našeho společenství. Tou praktickou aplikací může být, když vyjdeme z toho, že Bůh je jednota v rozmanitosti. Jsou tři navzájem podlišní a přesto je jen jeden. Tahle podivná matematika nám ukazuje, že je zde prostor pro různost, že jednota neznamená uniformitu, stejnost. Tak je tomu v Bohu a tak k tomu může být i s námi. A ani my nemusíme být všichni stejní, abychom mohli tvořit společenství, abychom mohli tvořit jednotu. Společenství, které se dokáže mít rádo a respektovat vzájemnou odlišnost. Společenství v němž to navzdory všem rozdílům a odlišnostem nemusí drhnout, ale jeho členové se navzájem můžou pěkně doplňovat. Každý může přispět k celkovému prospěchu tím, co umí, co je mu vlastní. A takto lze i ve společenství různých lidí žít ve vzájemné lásce a úctě. Jednotlivé osoby trojice, tedy otec, syn a duch svatý, se mají navzájem rády. A mají rády také lidi. Jejich vzájemné lásky je tolik, že přetéká směrem k lidem. Pokud se podíváme do starých náboženských tradic, které vyznávaly množství bohů, třeba když si vzpomenete možná na nějaký antický mítus, něco z řeckého náboženství, pak tam najdeme příklady toho, že vztahy mezi bohy nebyly vždy ideální, mírně řečeno. Bohové si navzájem škodili, nenáviděli se, jednali proti sobě. A to je naprostý opak toho, jaký je bůh křesťanský, bůh Bible. Základní vlastnost tohoto boha tvoří právě láska. A bůh z této své vnitřní lásky vychází, směřuje ven k člověku a projevuje mu lásku praktickým způsobem. Nejen o ní mluví. Jsme-li jako lidé stvoření k božímu obrazu, k tomu, abychom se bohu podobali, pak jeden z projevů této podobnosti nacházíme právě v lásce a v lásky plných vztazích. Tak jako se milují jednotlivé osoby boží trojice, máme se milovat i my. To je aktuální slovo pořád, ale možná zvláště dnes, kdy se vztahy a jednota ve společnosti i v jejich různých skupinách tříští a rozpadají. V době, kdy je tak složité najít mezi lidmi a mezi různými skupinami nějaké styčné body, abychom se za chvíli nepohádali. Dobré vztahy, na kterých stojí kvalitní společenství, vlastně tvoří kousek nebe na zemi a dávají nám zakoušet boží království. Ten příběh o Nikodémově, který jsme četli, příběh o nočním rozhovoru o těžkých a náručných tematech, nám sice nepodává propracovanou nauku o trojici. Tu nenajdeme ani na jiných místech Bibly. Jsou tam pouze náznaky. A ta nauka se musela teprve v průběhu dějin promyslet a vytvořit. Ale přesto se zde mluví o jednotlivých osobách trojice a hlavně se dozvídáme, co vlastně tento trojiční bůh dělá a o čemu jde. A odpověď je celkem prostá. Opět se dostáváme k lásce a k tomu, že cílem božího působení je záchrana člověka a záchrana světa. Bůh se tedy projevuje nikoli jako ten, kdo by člověka ohrožoval, ale naopak jako ten, kdo mu dává šance, jako samotná šance, která se člověku nabízí. A to přes veškeré temné stránky, které si lidé do svého obrazu Boha promítají. Přes veškeré karikatury a závažná vzkreslení božího obrazu. Bůh je zkrátka zcela jiný, než si mnozí představují. Není nemilosodným jen trstajícím součcem, který čeká na každou lidskou šibu. Naopak je tím, kdo přichází člověku na pomoc, kdo na vlastní kůži zakouší lidskou existenci i s jejím největším možným údělem, s údělem smrti a utrpení. Je tím, kdo nám nabízí život v nové a netušené kvalitě, ačkoliv nás nezbavuje veškerých nepříjemností, ale právě v nich nám zaslibuje svoji stálou blízkost. Jakož to boží obraz bychom měli jako jednotlivci, jako společenské církve, ty boží vlastnosti odrážet a šířit kolem sebe. To znamená mimo jiné nerozsvěvat kolem sebe strach, nechovat se ke svému okolí a ke světu jako k něčemu, co nemá před Bohem šanci a co si nezaslouží naší pozornost, jen láteření a odsuzování. Ani se nemáme snažit lidi přitáhnout Bohu tím, že jim budeme barvítě líčit pekelné hrůzy, které na ně čekají, když nebudou takový, jak si to my představujeme. Což ovšem neznamená, že musíme mlčet o temných stránkách lidského nitra a lidské existence. Ale ideální forma zjistování Evangelia svědectví o Bohu v ježíšových stopách je představovat Boha jako od přirozenosti milujícího a laskavého. A pak dávat lidemi prakticky prožít toto boží laskavost ve společenství církve. Ve společenství, které odráží vztahy, které panují mezi jednotlivými osobami trojice. A přestože jako círker jsme z tom už mnohokrát zlhali, a asi mezi lidmi nemáme pověst odborníku na praktickou žitou lásku, musíme to zkoušet stále znovu a znovu. Takovým začátečním cíčením může být, že když nás zase jednou někdo naštve, až budeme mít chuť to pěkně vytmavit někomu z opačné názorové bubliny, můžeme si vzpomenout právě na trojici a na to, jaké v ní panují vztahy. Jistě nejsme Bůh a vztahy mezi lidmi jsou komplikované a občas je zapotřebí tvrdší postoj a tvrdší slovo. Nemusíme se na každého vždycky usmívat. Ale předtím, než provedeme něco, za co bychom se mohli stydět a čeho bychom pak mohli litovat, zkusme se napřed trochu zamyslet, pomyslet na Boha a zkusit jednat tak jako On, abychom se jim mohli podílet na šíření Jeho lásky kolem sebe. Amen. Budeme zpívat další píseň, ta má číslo 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588. 588.