19. 5. 2024 - M. Chalupski - Skutky apoštolů 2,1-21

Ten pro dnešní kázání bude slovo ze skutků Apoštolů ze 2. kapitoly od 1. po 21. verž. Když nastal den letnic, byli všichni skromáždění na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vychr a naplnil celý dům, kde byli. A ukázali se jim, jako by ohnívé jazyky. Rozdělili se a na každém z nich spočinul jeden. Všichni byli naplněni duchem svatým a začali ve vetečení mluvit jinými jazyky, jak jim duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě. A když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se. Tož nejsou všichni, kteří tu mluví z Galileje. Jakto, že je slyšíme každý ve své rodné řeči. Partové, Médové a Elamité, obyvatele Mezopotámie, Judeje a Kapadokie, Pontu a Ázije, Fridije a Pamfílie, Egypta a krajů Libie, Ukrajiny a přistěhovalých Římané, Židé i obrácení Pohané, Krejťané i Arabové. Všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích božích. Žasli a v rozpadcích říkali jeden druhému, co to má znamenat. Ale jiní říkali s posměškem, jsou opilí. Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je. Muži jučtí a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit. Poslouchejte mě pozorně. Ti to lidé nejsou, jak se domníváte, opilí. Vždy tě teprve devět hodin ráno. Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Joele. A stane se v posledních dnech pravý Bůh sešlu svého ducha na všechny lidi. Synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení. Vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice o něch dnech sešlu svého ducha a budou prorokovat. A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi. Krev a oheň a oblaka rýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev. Než přijde den páně velký a slavný. A každý, kdo vzývá jméno páně, bude zachráněn. To jsou slova písma. Může to se posadit. Je asi v jistém smyslu symbolické, že moje první poslužba jako dejšího faráře připada právě na svátek seslání ducha svatého. Tedy na den, který je tradičně považován za den zrození církve. Církve doniž náleží i toto společenství, takže máme dnes narozeniny. Tehdy, 50 dní po Jižíšově skříšení, začalo cosi nového. Vznikla firma, která má dnes uctyhodnou tradici a do svého loga by si tak mohla dát slogan Již téměř 2000 let s vámi. Přesto se tento významný den jeden z největších křesťanských svátků krčí poněkud v pozadí za Vánoci a Velikonocemi. Když se řekne svátek seslání ducha svatého, tak si asi mnozí lidé nic nepředstaví a asi ani mnozí křesťaného moc neslaví. Možná proto, že si s duchem svatým nevíme, tak úplně rady. Ale církevství s ním zásadně souvisí. Skorze ducha je tvořena, ale co si s takovým duchem počít? Jak si ho představit? Když se řekne duch, modernímu člověku se asi vybaví především nějaké strašidlo nebo duch vyvolaný při spiritistické seanci. Tohle však nemá s duchem svatým nic společného. Ducha svatého si spíše můžeme představit jako způsob boží přítomnosti v tomto světě. Jako boha, který je v nás, je s námi, ačkoliv ho tělesně nevidíme. Ačkoliv Ježíš, boží vyslanec a nositel plnosti ducha svatého už mezi námi téměř dva tisíce let nechodí. Jeho odchodem k bohu však všechno neskončilo. Jen se změnila ta podoba boží přítomnosti mezi lidmi. Když mluvíme právě o duchu svatém, má to svoje výhody a své opodstatnění. Duch je sice pro nás těžko představitelný, ale právě takový je bůh. Neuchopitelný, vymýkající se každé naší snaze si ho nějak představit, manipulovat s ním a udělat si o něm definitivní představu. Je zkrátka zcela svobodný a nezachytitelný. Těžko si ho můžeme zařadit jednou pro vždy nějaké myšlenkové škatulky. A že duch problematizuje naše navyklé myšlení o bohu, dokládá jí to, že slovo duch je v biblických jazycích, tedy hebrejštině a hřečtině, rodu ženského, respektive rodu středního. Bůh tedy není tak jednoduše stotočnitelný s mužským principem, jak nám to pocouvá čeština i zděděný církevní vyjadřovací úzus. Když mluvíme o duchu, musíme si odmyslet tělesnost, hmotnou stránku bytosti a možná si pak ale lépe dokážeme připustit, že s námi bůh v takové podobě může být vždy a všude, jakož to bůh, který je vždy pro nás a vždy s námi, i když ho nevidíme, i když ho nemůžeme nahmatot. Duch souvisí také s životem, s pohybem. Stejné slovo se v biblické hebrejštině používá také prodech nebo vítr. Tedy kde je duch svatý, tam to žije. Tam se něco děje, které neznamená, tam se něco mění. Možná ale napřed musí někdy zaniknout to staré a přežité. Musí se projít očistou, jak ji představuje další symbol s božím duchem spojený, tedy oheň. Dělí v církvi, či i v našem životě přítome, dělí v církvi, či i v našem životě přítome duch svatý, tak to zřejmě znamená, že je nutné se posouvat dál, nezůstat strnule stát na místě. Ježíšoví učetníci, dříve nechápaví, nestateční a ve své myšlení šeli jak omezení, navíc zdrcení Ježíšovým ukřižováním, byli po oseslání ducha svatého schopni veřejně a odvážně svědčit o tom, co se Ježíšovi událo a kým Ježíš je. Ti nevzdělanci najednou věděli, co mají říkat. Udělali krok dopředu, krok z myšlenkové uzavřenosti a také krok z uzavřenosti, do které je uvrhl strach před okolním světem. Pochopili, že jejich svědectví, že zvěst Evangelia má světu co dát a že není možné tuto zprávu utajovat. Jejich chování z toho dopoledne, poseslání ducha, bylo tak nazvyklé, že dokázalo připoutat pozornost, ale také jim vysloužilo posměšky a podřezjení z toho, že si dopřáli příliš mladého vína. Ale nebyli opojení vínem nejbrž duchem. Možná bychom to opojení duchem mohli alespoň z části přirovnat ke stavu naděje. K naději, že je možné věci měnit. Že stojí za to něco dělat, nesedět někde zavření a s rukama složenýma v klíně. Že naše minulá pochybení a viny nemusí určovat naši budoucnost a že před Bohem máme stále šanci. A nejen my, ale také lidé okolo, i církev a celý svět. To neznamená, že propadneme nějakým iluzím, ale že budeme věci vidět stříclivě v božím světle. Ve světle, do kterého se vždycky vkrádá právě naděje. Že se nenecháme strhnout k negativismu ani k takzvanému realismu, který je však ve skutečnosti zapřplým a zdá se mu, že nic nejde a že nic nemá cenu. Kde je Duch Boží, tam je naděje. Petr jako doklad naplnění slov, která, říkal, cituje dávného proroka. V nich se mluví o viděních, vizích a snech. Tedy o tom, co přesahuje nám známou realitu. Ve snech se obvykle ocitáme, jak si mimo sebe znášíme se kdesi nad obvykným průběhem věcí a zažíváme věci, které nám připadají často neskutečné a potrhlé. Ale vize a sny vyjadřují také něco, co známe, když vyzlížíme do budoucna. Když mluvíme o vizích, když mluvíme o snech, které bychom chtěli uskutečnit. A to také souvisí s nadějí. Na základě současné situace v církvi bychom možná o naději moc nemluvili. Vize, kterou si můžeme vytvořit, nemusí být příliš dlouhodobá. Výhledov budoucnosti nás možná optimismem nenaplňuje. Ale to už jsou jen lidské kalkulace a prognozy. Mohou se mílit. Nemusí, ale mohou. Na každém z nás záleží, jaká ta budoucnost církve i tohoto sboru bude. Zda se vyplní pesimistické vyhlídky, anebo to bude všechno zcela jinak. Záleží na nás a budeme s nadějí boží pomoc a vedení vyhlížet ku předu. V budoucnosti, která možná bude jiná, než bychom chtěli, ale přesto bude mít smysl. Možná lepší, než bychom si dokázali představit. Na nás záleží, zda se budeme spíše ohlížet jen dozadu nebo přišlepovat na místě. Na každém z nás tedy záleží, jak se budeme angažovat v tom už téměř dvoutisíciletém podniku, který začal o letnících v Jeruzalémě. Jak využijeme dary, které dává Duch Svatý každému z nás i celému společenství. Možná si myslíme, že skrze nás Duch Svatý zrovna moc nepůsobí, že nemáme co nabídnout. Duch Svatý se ale projevuje různými způsoby. Některé považujeme za běžné a ani nás nenapadne, že se jedná o zácný dar. Naopak jiné z těchto projevů působí mimořádně a víme, že už v Novém zákoně se některé z nich nadměrně cenily. Ale i když nevládneme žádnými nezvyklými dary, jako je ústravování nebo mluvení v jazycích, můžeme šířit takové dary, jako jsou laskavost, trpělivost nebo pozbuzování. Ty jsou možná mnohdy mnohem cenější. Duch Svatý je ale v první řadě Duchem Ježíše Kriste. Takže to, co Duch dělá, musí odpovídat tomu, co dělal a mluvil Ježíš. Duchovní projevy Ježíšově stylu nemohou odporovat. Takže každodenní věrné následování Ježíše třeba zdánlivě, jakkoliv obyčejné, je cestou Ducha Svatého. A právě takovou obyčejnou, často možná únavnou, ale o to cenější, drobnou prací se buduje zbor, buduje církev a působí tímto způsobem Svatý Duch. Amen. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585. Zpívejme píseň číslo 585.