29. 3. 2024 - M. Chalupski - Marek 15,24-47 (pašije)

Jako základ kázání nezuslyšíme oddíl paší podle Marka z 15. kapitoli od 24. po 47. verž. Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty. Losovali o ně, co si kdo vezme. Bylo devět hodin, když ho ukřižovali. Jeho provínění oznamoval nápis Král židů. S ním ukřižovali dva povstalce, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Kolendoucí ho uráželi, potřásali hlavou a říkali, ty, který chcej zbořit chrám a ve třech nechnej postavit, zachraň sám sebe a zestup z kříže. Podobně se mu mezi sebou posmívali velkněží spoluse zákonníky. Říkali, jí nezachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ať jinyní se stoupí z kříže ten Mesiáš, král izráelský, abychom to viděli a uvěřili. Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním. Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem, Eloji, Eloji, Lema sabachtani, což přeloženo znamená, bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil. Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo, hle, volá Eliáše. Kdo si pak odběhl, namočil houbu v octě, na bodoli naprut a dával mu pít se slovy, počkejte, uvidíme, přijde liho Eliáš sejmout. Ale Ježíš vydal mocný hlas a zkonal. Tu se chrámová opona roztrhla v půli od zhora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto zkonal, řekl, ten člověk byl opravdu syn boží. Z Pozdálí se dívali také ženy, mezi nimi i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba Mladšího a Josefa a Salome, které ho provázeli a starali se o něj, když byl v Galileji, a mnohe jiné, které se spolu s ním vydali do Jeruzaléma. A když už nastal večer, byl totiž den přípravy, předvečer soboty, přišel Josef z Arimatie, vážený člen rady, který také očekával království boží, dodal si odvahy, věšel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel, zavolal si cetníka a zeptal se ho, jeli už dlouho mrtev. A když mu to cetník potvrdil, dadoval mrtvé tělo Josefovi. Ten koupil plátno, sněl Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu, který byl vedle sám ve skále, a ke vchodu do hrobu přivalil kámen. Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se dívali, kam byl uložen. Kolik je slov Evangelia pro tuto chvíli, můžete se posledit. Když popravčí četa připevněla na kříž Ježíše z Nazareta tabulku s nápisem označujícím důvod jeho odsouzení, byl to políček namířený rovnou na několik stran. Zaprvé se jednalo o výsměh adresovaný Ježíši samotnému. Král vysící potupně jako otrok na kříži. Dobrý vtip. Tak mu dáme po každé straně ještě jednoho společníka, aby měl pán král také nějaké dvořany. Za druhé měl takový nápis zastrašit případné další zájemce o vládu nad tím, co náleží impériu a jeho císaři. Dobře si rozmyslete, když se pustíte do něčeho nekalého. Jinak se docela snadno může stát, že budete taky někdy někde takhle vyset. A za třetí byl tento vzkaz určen pro všechny židy, včetně jejich náboženskopolitických představitelů a souvíjící s tím předchozím varováním. Tady vládne císař. Nepokoušejte se nad tom nic měnit. Třeba si najít bez svolení zříma nějakého vlastního krále. Tady máte názorný příklad, jak to dopadá. Ale nejen tahle tabulka měla posměšný ráz. Kolem Jižíše znějí mnohé hlasy. Hlasy vyjadřující posměch a pohrdání. Vždyť na slabé a bezbranné je tak lehké si troufnout. I když měly ty hlasy v úmyslu se mu vysmívat a odnevažovat ho, v jádru nechtěně vyslovili naprostou pravdu. Vždy ten odsouzenec na kříži je skutečně králem a aby mohl pomoct jiným, nemůže pomoci sám sobě a z kříže se stoupit. Jiným mluví Jižíš však mlčí. Jen úplně na konci své agonie pronese otázku vykřičenou z posledních sil. Otázku mířící k Bohu. Gde jsi a co tohle všechno má znamenat? Používá k tomu slova Žalmu dvacátého druhého. Připadá si podobně u Boze jako onen dávný autor tohoto Žalmu. Pokud bychom rádi viděli Jižíše i na kříži důstojného a sebevědomého, pak můžeme tvrdit, že cituje Žalm, který má přece dobrý konec a tím dokazuje svoji neotřesitelnou důvěru v Boha i ve svém utorpení. Avšak než se Žalmista nechá slyšet, že Boží milost srdenství se projevilo i v jeho případě, žvíjeli to drvá. A Jižíš se už takového rozpoznání do smrti nedočká. Umírá s tou znepokojivou otázkou nástech. Ani v poslední chvíli se však od Boha neodvrací, i když se jim cítí opuštěn. Ponechá na pospa stechástce okolo. Přece však k němu volá, nestává se z něj atejsta, nerouhá se. Nezdává se Boha a vlastně dokazuje, že jeho vztah k němu je silnější, než se mu v té kritické chvíli možná vzdal Boží vztah k němu. Spíše než zlostnou výčitku, můžeme v tom výkřiku rozeznat otázku po smyslu toho, co se děje. K čemu jsi mne opustil? Navdory všemu, zřejmě Ježíš chová naději, že bolestná cesta, k jejímuž přijetí se probojoval v gecemanské zahradě, má svůj smysl. Že bude k dobru druhým lidem. Ale ta bezprostřední situace jej přesto drtí. Vždy ten, na kterého tolik spoléhal a na něm všechno zakládal, se zdá tak neskutečně daleko. Mlčí, nic pro něj neudělá. Ježíš hlásal příchod Božího království, ale místo toho pro něj přišlo peklo. A on musí umírat v ponížení a posměchu, opuštěn lidmi i Bohem. Jako ten největší stroskotanec. Při zběžném poslechu nebo čtení nám asi nedochází, jak spoře a cudně evangelista Marek popisuje fyzickou stránku Ježíšova utrpení. Nepotřebuje k tomu potoky krve, stačí mu několik málo slov. Tím více může vyniknout Ježíšova bolest vnitřní. Jeho opuštěnost, nepochopení, kterému je vystaven pocit prohry. Všechno a všichni jsou proti němu. Zatímco ještě jeho život ohasí na kříži, musí se dívat na to, jak si vojáci rozdělují jeho šaty. To poslední, co mu vzbylo. Vlastního tím mají už zamrtvého. O učitnících neslyšíme vůbec nic. Všichni jeho nejbližšího opustili. Jen pár věrných žem se dívá, odkud si spozdálí. A ti, kdo jsou nejbliž, si z ně jen utavují. A nakonec jí musí pouřbět, kdo si cizí, a to ještě do svého hrobu. Jak moc bývá takovému člověku, než dopadne na absolutní dno. Než se dostaneme k pokračování či novému začátku Ježíšová příběhu, než se útěšně zabydlíme v tom, že všechno dobře dopadlo, zůstaňme ještě u těch znepokojujících otázek. Teď přestože víme, jak to všechno dál bylo, přestože snadějmi zakoušíme Boží pomoc ve svých osobních patálích, zkušenost Božího mlčení, Boží nepřítomnosti, krachu a bolesti, tahle zkušenost stále ze světa nevymizela. Ty syrové chvíle absolutního zoufalství a zmaru stále mnozi lidé prožívají i dnes. Násilí a nespravedlnost si jistě i dnes vybrali své oběti. Už jen holé počty lidí, padlých ve válkách, utonulých ve středozením moři v cestě za lepším životem, nebo těch, kteří tady v nebocnicích umírají na rakovinu, dosvědčují, že nevždy to dopadne dobře. Taková útěcha by byla příliš laciná. Ale i v méně dramatických obrysech to zažíváme i my. I my možná nikdy, cice výjimečně, ale přece. Křičíme zhloubi svého neklidného srdce, nebo ze středu svých církevních společenství k Bohu a předkládáme mu své trýznivé otázky. Proč nás necháváš vyvíru všech těch složitých problémů, nejistota, pochybností? Zvět se tak rychle mění, nestačíme na to, nevíme, co dál, co je správné a co ne. Márka naší církve se potápí v bouři, hrozí, že nás to všechny smete. A ty spíš? Je ti to jedno? Kde jsi? Kde je nějaká odpověď, nějaké řešení, alespoň malé světýlko? Křičíme své otázky a ono se nic neděje. Žádná jednoduchá odpověď z nebe nám nepřistane na stole. Žádná záchrana. Nic. I tohle patří ke křesťanské víře. To všechno, čemu bychom se raději vyhnuli, co nás znepokuje, bá děsí. Ale ani boží vyvolený toho nebyl ušetřen. Proč tedy my? Přece i nám však v temnotě Velkého pátku svítá naděje, že to nejhorší už někdo odnesl. Že to odnesl za nás. Že my díky němu už tak hluboko klesnout nemusíme. A také, že s Bohem se dá mluvit a počítat, i když se zdá, že je daleko, a vůbec netušíme, co po nás žádá. Amen. Budeme zpívat píseň číslo 510. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen. Amen.