10. 12. 2023 - M. Szökeová - Izaiáš 40,9

The main ideas from this information are: - The speaker references a verse from the book of Isaiah in the Old Testament, encouraging the congregation to proclaim God's word fearlessly. - The speaker reflects on the importance of churches and the decline in attendance, but emphasizes the significance of even small groups of believers coming together. - The speaker discusses the significance of Zion and Jerusalem in the Bible, and how they represent places of worship and spiritual life for the Israelites. - The speaker draws parallels between the current state of society and the time when Jerusalem was destroyed and the people turned away from God. - The speaker encourages believers to take courage and have faith in God, to rise above their circumstances, and to boldly proclaim their faith. - The speaker highlights the importance of being aware of God's perspective and trusting in His plans, even when things seem uncertain. - The speaker emphasizes the need for believers to speak out and Můžeme postat a vyslechnout boží slovo, které poslouží za základ dnešního kázání a je zapsáno ve Starém zákoně v knize proroka Izajáše ve čtyřicáté kapitole devátý verš. Na vysokou horu vystup si, kdo neseš dobré zprávy Sionu. Hlasitě volej ze všech sil, kdo neseš dobré zprávy Jeruzalému. Hlasitě volej, nic se nestrachuj. Řekni judským městům, hle, váš Bůh milosrdný Bože prosíme tě i v této chvíli. Otevři naši mysl i naše srdce pro tvé slovo. Amen. Můžete se posadit. Jako jenom tak jsem si říkala, nějak jinak to tady bylo, asi má být někde jinde. Takhle to, když stavitelé stavěli kostely, tak chtěli, aby to boží slovo bylo vyvýšené. Ne, že ten člověk je vyvýšený na nějakém stopinku, ale že to boží slovo je vyvýšené a že aby znělo k lidem tak jako trošku z vrchu. Tak naštěstí jsem to tak jako sež pamatovala. Možná byste mě navigovali, nebo byste se tvářili, že něco je špatně. Dneska v tom, na tuto druhou adventní neděli, jeden z těch předepsaných textů je právě z proroka Izajáše a je tam něco o vrchu, o vystoupení nahoru, navrchol a je tam zmiňovaný Sion a je tam zmiňovaný Jeruzalém. Tak trošku se u toho zastavím, společně s vámi chci přemýšlet a pak taky chci vás pozvat i sebe, abychom si to aplikovali do našeho života, čím žijeme. Tak to město, nebo to místo Sion bylo místo, kde stál boží chrám a do jeho prostoru se scházel boží lid, tam se odehrávaly bohoslužby. Avšak v této době, kdy to píše prorok Izajáš, tak ten chrám je v troskách, je v ruinách a lid je v otroctví, v zajetí, takže oni se setkávají mimo ten boží chrám, setkávají se někde u babylonských řek. A na těch místech se nachází lidé po volaní, kteří vyslovují napomenutí, kteří vyslovují útěchu a potěšení pro boží lid a připomínají ty boží skutky, co pán Bůh, co hospodin udělal a tlumočí boží zaslíbení. A ta prorocká výzva pro Sion a my věříme, že boží slovo je aktuální, že to mluví i k nám, i v dnešní době, takže se budeme snažit na to podívat. Je zajímavé, že my dneska kostely máme i v naší republice nebo v Evropě. Kostely zůstávají, ale ubývá lidí. Je to takový kontrast, je to něco jiného, než bylo v té době i za jášek, kdy měli chrám v troskách a ti lidé se scházeli a chtěli se scházet. Žijeme takovou jinou dobu, ale můžeme být vděční pánu Bohu, že ho vnímáme, že pořád i menší skupiny lidí, ale pořád se scházejí i tady. Je tady osloven ten Sion, ale i Jeruzalém a v Jeruzalémě bylo centrum duchovního života celého Izraele. A v této době je Jeruzalém zničen, obyvatele podlehli pohanství, takže se vzdálili od hospodina a ztrásili víru v pána Boha. To je zajímavým způsobem, možná v něčem trošku podobné. Dnes lidé se vzdalovali od hospodina, zase v našich končinách, i v těch evropských, možná je lidem dobře, máme mnoho technologií a lidé si řeknou, už se nepotřebujeme v tolika věcech, spoléhat na pána Boha už si vystačíme, tak množí se vzdalují od hospodina. Toto oslovení bylo adresováno pro nějaké duchovní jádro toho společenství. Já jsem vyrůstala v evangelickém sboru v Martině na středním Slovensku a pan Faráž měl šest dětí a ta práce s mládeží, s dětmi, pěvecké sbory, to všechno jako fičelo ve velkém. A pak říkal, že existuje takové jádro toho sboru, to jsou ti prezbiteři a vedoucí mládeže, takže vlastně ještě musíme podpořit to jádro. Tak jsem si říkala, když těch lidí ubývá v kosteli, že kdo je to jádro, že tím jádrem zůstávají všichni, že jsme vlastně, my jsme to jádro, že, protože už se počítá každý člověk a každý je důležitý a se rozdělí úkoly, kdo bude mít oznámení a kdo hraje a kdo napeče, že vlastně jako všichni se stáváme jádrem, si myslím. A prostě vede se zápas o tu víru, o poslušnost božímu slovu uprostřed různých pohanských vlivů, uprostřed okultismu a různých takových paraspirituálních různých prostě tendencí. Prorokovo slovo teda zní do situace tehdejšího izraelského národa, ale je oslomením i pro nás, i tady v České republice, i na Slezsku, i ve Frýdku místku. Co nám to boží slovo chce říct, co nám může říct? Čteme. Na vysokou horu vystup si. Vystoupet na nějaký vrchol, na nějakou horu, pro izraelský lid to nemuselo znít jako velice příjemně, protože oni byli v zajetí, oni se spíše tak jako ukrývali a rozpomínali se na ty dobré časy, kdy si věru zalémě, ale spíš možná si pobrečeli, nebo jako tak potichu se pomodlili, raději se možná tak jako vkrčili, a ne, že by se vystavovali na nějakou horu. To mi taky přijde možná trošku podobné i s dneškem, i když jako lidé se možná krčili a ukrývali v době socializmu, aby nebyly pro následování, aby nerizkovali, aspoň tak mi to říkala z naší rodiny maminka, učitelka, která se bála, že by jí ze školství vyhodili, tak někteří lidé se jako ukrývali s tou vírou. Dneska se nemusíme ukrývat a přesto nevím, jestli dokážeme úplně s odvahou hlásat a nebo prostě směle se přiznávat ke své křesťanské víře. Proroková zvěst přináší takový apel, to je s vykřičníkem ten dnešní byblický verš a on jim říká, aby se probudili z té letargie, aby se probrali i z beznaděje, aby nezůstali v takové beznadějnosti, někdy se říká taková mentalita obětí, že co my chudáci, jako jsme menšinoví, co zmůžeme a tak si lidi někdy mezi sebou říkají a se utvrdují v tom negativním. A on jako chce probudit prorok, aby vystoupili z toho údolí a navzory tomu, že si připadají slabí, že si připadají takové ztracení a opuštění, aby prostě se probudili, aby vystoupali nahoru víry v hospodinách, protože tam se jim otevře úplně jiný obzor. A my to známe, když se vydáme někde nahoře nebo na nějaký kopec, chodíte rádi nahoře, můžete překivovat klině i tak, že ne moc, nebo jako že někdy, nebo že jo, jako setkávám se s tím, že lidi na slesku a tí, kteří, někdy to tak je, že tí, kteří vidí z okna nahoře, jako moje spolužáčky viděli na Tatry, tak říkali, proč bych tam lezla na ten kryváň, vidím to prostě z okna, ale zase dává to jiný rozměr, jiný výhled. Tak jsme si říkali s manželem, že poslední kopec, na kterém jsme byli, asi na jaře to bylo, tak se jmenuje Smrk a bylo to hezké. Zrovna bych tam nelezla, ale ten borůvkový porost byl takový zajímavý, takový lákavý, že zopakovat to například v létě. Tak někteří chodí nahoře, aby překonali sami sebe, aby něco prostě zdolali a zdoláme všechny ty vrcholy, Beskidských hor a podobně. Tady je taková možná trošku ještě jiný aspekt, jako nezdolávat sami sebe, ale vnímat tu boží velikost, tu sílu a velikost stvořitele. A když se nám naskytne ten výhled, tak si možná objedomit, že pán Bůh má ještě mnohem větší perspektivu, než je dopřáno nám vidět. On vidí dopředu a i když my nevidíme, i když my máme nejistotu jako takovou mlhu na cestě, tak pán Bůh přece ví a když mu dověřujeme, tak se to oplatí, protože máme někoho, kdo vidí dál. A není za co se stydět a je dobré počítat s hospodinem, naslouchat jeho slovu a rozhodovat se s ním, přizvat ho k našemu rozhodování, tak to vyznala jedna pracovnice, když jsme asi před minulý týden měli duchovní konferenci ve slavské diakonii. Pozvala jsem jednu pracovnici, která nepracuje dlouho a byla natolik odvážná, že se postavila za mikrofon a bylo tam sto lidí a řekla, že se tak uvědomuje, že chce Pána Boha přizvat do všech situací svého života, nejenom někde, kde už prostě se nedaří a je těžko. Když to děláme, když s Bohem počítáme, když se to stane přirozené, tak můžeme narovnávat svá záda, nemusíme se krčit a ukrývat víru. Pak dokážeme možná lépe vidět i tu šíři božího milosedenství, tu velikost jeho lásky, odpuštění, tu jeho velkou moc a i blízkost jeho pomoci. Nen pro boží lid byla prostě v blízkosti nějaká hora. Ano, jsou ty hory kolem nás a možná je to takové pozvání trošku jinak vnímat ty hory. Pokud si uděláte nějaký nejbližší výšlap, někteří chodí i na sylvestra na hory, tak si uvědomovat, že Bůh je větší než ta hora. Bůh je větší než hora těžkostí, kterými žijeme. Bůh má ten rozhled mnohem větší, než dokážeme my vidět. A pak tady čteme, pozdřihněte svůj hlas. Tak to znělo pro izraelský lid, který mlčel, který si jen šeptal to své vyznání víry. A teď mají mluvit hlasitě to své vyznání víry a naděje. A boží lid má hovořit a volat tak, aby ostatní slyšeli, aby to slyšeli. Tato výzva platí také pro nás. A možná, když máme tendence, že si řekneme tak jako v skrytosti to přežijeme, uchováme prostě v tichosti ty vzácné boží hodnoty a ty poklady. A je dobré, když z času na čas zaznívá taková výzva. Pozdřihněte svůj hlas, nebojte se, neskrývejte to, co vám bylo odezdáno, to, co vám bylo svěřeno. Nešeptejte o té víře jen mezi sebou, ale zpívejte hlasitě. Někdy jsou pro mě takovým příkladem odvážné víry právě klienti s postižením. Uživatelé diakonie, kteří navzory a možná právě kvůli svému různému postižení fyzickému, mentálnímu, duševnímu, kombinovanému. Oni prostě tak, jak uvěřili a jak s takovou dětinskou vírou se chopili Ježíše, tak tak ho prostě vyznávají a prostě nemají problém se pomodlit, přijít, vyznat něco, říct. Je dobré někdy to usměrnit a zkrátit, ale jsou příkladem té odvahy. Naše víra v Boha může prolomit ty okovy strachu, překonat úzkost a určitě různých obav z této době můžeme mít hodně, ale sám Bůh dává tu sílu k vyznávání víry a překonávání překážek. Možná zapochybujeme opakovaně a možná si řekneme, že proč právě já. A vlastně je ještě pořád dost odvážných lidí, kteří mají nakonec i silné hlasy. Já ten hlas ani silný nemám, možná si řekneme, vzpomeňte, jak se vymluvoval Mojžíš kdysi, že ani není vymluvný, ale Pán Bůh si ho vyvolil, tak On ho prostě i uschopnil, protože Bůh si nepovolává nevyvolí schopné, ale uschopňuje povolané. Tak kdybychom se vymluvovali, tak určitě Boží slovo nás může usvědčit a Boží duch svatý o tom, že máme taky pozvednout svůj hlas, že se máme taky napříjmit, že Pán Bůh s náma taky počítá. Takže takové výmluvy prostě neobstojí. Záleží také na tom, k čemu máme pozvednout svůj hlas, protože lidé dokážou pozvedat svůj hlas pro různé aktivity, pro různé, nevím, politické, společenské věci. My máme pozvednout hlas k tomu, abychom vyslovovali, zvěstovali. A nemusíme jen zvěstovat, můžeme svým životem, svými skutky ukazovat tu radosnou zvěst, tu potěšující zprávu, že Bůh je dobrý, že Bůh na tento svět poslal záchranu. A to má být charakteristické jak pro Sion, jak to prorok vyzývá lid ve své době, pro Jeruzalém. A je to také i naše poslání všech věřících. Nakonec, pokud, aspoň u nás, jako jsme se to tak učili, že v rámci všeobecného kněžství, v evangelických církvích, v evangelické církvi, není knězem jen ten, kdo byl povolán na tu neděli, aby zvěstoval. Ale tím knězem jsou otcové nebo maminky v domácnostech, často babičky a dědečkové. Jsme, my jako křesťané, na pracovišti, kde ti lidé možná ještě Boha nenašli a hledají různým způsobem. Všude tam, kde nás Bůh staví, tak jsme vlastně těmi knězy v rámci toho všeobecného kněžství. Máme být těmi, kteří ohlasují, ukazují životem na to, že Bůh je reálný, že Bohu záleželo na tomto světě, že Bůh působí. A to si chceme i dnes, i v této chvíli, v průběhu této bohoslužby a dnešní neděli připomenout. Určitě Izraelcům nebyli v jednoduché situaci a možná byli na tom hůř než my, když byli v babylonském zajití, bylo jim smutno, byli v úzkostech, bylo to těžké. A my máme boží slovo, my máme různé překlady Biblii, my máme písně, to bohatství duchovní a my můžeme čerpat z toho potěšení a my můžeme hledat způsoby a formy, jak lidi povzbudit, jak je potěšit. A stoprocentně to dnešní svět a lidé potřebují. Pán Bůh to chce i od nás, abychom se angažovali a určitě to děláte i tady a možná nám ukazuje a ukáže ještě nějakou novou cestu, nový úkol. A pán Bůh potřebuje i nás, abychom smělým způsobem svědčili o té radostné zvěstí, abychom zvěstovali jeho, abychom zpívali, potěšovali lidi kolem sebe, lidi tohoto světa. Prorok Izajáš adresuje tuto výzvu potěšovat judská města a také ty, kteří se dostali do zajetí a možná zapomínali na pána Boha. Představovala jsem se s tím v nemocnici, když pacienti dlouhou dobu leželi v nemocnici a možná se dlouho nemohlo přijít na to, jakou mají diagnozu, anebo dlouho čekali na nějakou operaci nebo dlouho čekali, aby se po operaci zotavili. Jím to připadalo, že to je dlouho, možná to ani tak dlouho nebylo, ale oni to tak vnímali a říkali, pán Bůh asi na mě už zapomněl. Když jsem byl zdravý, když jsem byla zdravá, když se ty věci odehrávaly v životě, když jsem byl aktivní, tak jsem vnímala pána Boha, že je blízko, on mi pomáhá. Ale teď, když jsem tady dlouhou dobu ležím, nic se neděje, jsem nemocná, nemocná, není to takové hrozné, jako by ten pán Bůh se vzdálil. Věříme, že pán Bůh se nevzdaluje, ale že taky čeká, že na něho budeme volat, že budeme s ním počítat, že automaticky ať nám pomáhá, protože je to jeho náplň práce. Ta výzva je věnovaná i těm, kteří zůstali jakoby doma, kteří nebyli v tom zajetí, zůstali a propadali pochybnostem. Víme, že člověk může propadnout pochybnostem, i když musí svůj domov opustit, i když jako zůstává a má pocit, že je tam osamocen a je tam někde zavřen. Stejně tak, nebo podobně dnes, výzva podělit se o radost z dobré zvěstí patří jak pro města, tak pro každé místo, jak těm možná ochablým členům zboru církve, ale i těm sousedům, lidem kolem, lidem v práci. Tam, kde nás pán Bůh staví, tak tam nás posílá i s tímto úkolem. Nést dobrou zvěst. Ano, my přicházíme v diakony, jak jsem říkala, ke klientům s potěšením. A někdy jsme to my, kdo odcházejí potěšení. A to je krásná ukázka toho, že pán Bůh působí. Že nejen my si myslíme, že budeme pomáhat, ale že pán Bůh může použít každého člověka, jakkoliv slabého, malého, abychom viděli, že pán Bůh v něm působí. I ten dokáže otevřít ústa nebo udělat něco dobrého, kde pokud máme otevřené oči a srdce, tak vidíme, že Bůh působí. Bůh nezapomněl. A prorok dává tu instrukci, je to jedna věta, co mají v izraelstí říct, hle, váš Bůh. Prorok to zvěstoval těm v zajetí, že vysvobození je blízko, že přijde, že budou to opět cítit, že Bůh je s nima. I kdyby se dlouhou dobu zdálo, že hospodin projevil svůj hněv, že byl proti ním, že na ně zapomněl, takže opět přijde čas, kdy budou vnímat, že pomoc hospodina je blízko, že přijde jeho milosedenství. A, milá sestry a bratři, my si můžeme připomínat, a my to víme a věříme, že Bůh k nám přišel v Ježiši Krestu a je uprostřed nás. A tak si to opět a opakovaně připomínáme i v tomto adventním čase. Dovolme Bohu, aby i dnes nás oslovoval svou výzvou, abychom tu svou víru neskryvali, abychom odvážně vystupovali na pomyslné hory, vrcholky, možná fyzicky, pokud to nám okolnosti umožní, a schopnosti ve svém okolí, ale abychom si uvědomovali tu velikost Boží, toho Božího tvořenstva, a abychom si uvědomovali taky tu velikost víry, tu horu víry, že když budeme s Bohem počítat ve svém životě, ve své práci, ve svých stazích, tak On nebude daleko, On je blízko. Pozvihněme, nebo zamysleme se nad tím, kde můžeme pozvednout svůj hlav k tomu, abychom prosadili dobré Boží úmysly. Nebojme se pozvednout svůj hlav, když je to zapotřebí, když je zapotřebí někoho se zastat, někoho podepří, kdo je slabší, kdo je bezbranný, kdo je utlačován. Jsem měl jeden už z vánočních večírků minulý týden a jedna kolegině zmínila takovou situaci, jak nakupovala v obchodě, už to bylo před pár lety, ale řekla, že ona si to pamatuje, když vstupuje do toho obchodu a ta paní upokladny si to zřejmě taky pamatuje. Došlo k takové situaci, kde nakupoval nějaký člověk s postižením a upokladny si počítal penízky asi hodně pomalým způsobem a možná se zakoktával a vypadalo to, že neví, co chce, nebo tady snad nechce něco ukrást. Prostě v tom svém rozpoložení a v tom svém postižení zdržoval celou tu řadu, všechny ty lidi, a ještě paní upokladny tak plná frustrace a nervozity, tak na něho zařvala, zvedla hlas, že co vy tady, takové lidi by měly zavřít, vy tady prostě zavazíte. A kolegyně se tak napřímila, říkala, že tak se prostě narovnala, naladila svůj hlas a stejně takovým zvednutým, vysokým hlasem, silnějším, podobně jak paní upokladny, tak na ně neže zařvala, ale pozvednutým hlasem řekla, že hele, všichni máme lidskou důstojnost a všichni máme stejná práva, i když má někdo nějaké omezení, nebo je slabší, nebo má postižení a my tady prostě trpělivě počkáme, až se dostaneme na řadu. A tím, že ten hlas byl takový zvednutý, silnější, tak jako ta paní asi stichla, tak to všechno nějak proběhlo. No a kolegyně říká, že jak se vrací do toho obchodu, je tam ta paní, tak jako se podívají a pamatují si tu situaci. Nikdy má význam pozvednout ten hlas k tomu, abychom někoho, kdo je slabší, kdo je bezbranější, kdo je nějakým způsobem utlačovaný, abychom se ho zastali. Možná jsme to právě my na tom místě, kde nás pán Bůh postavil, abychom se neukryli někde v řadě lidí. A to my v ní máme i jako úkol v diakonii, ale myslím, že je to úkol obecně. A nakonec i úkol nás, křesťanů. Je dobré si to tady připomenout, že Bůh není proti nám, že jeho milost trvá a o nás posílá, o nás ujišťuje, o té radostné zvěstí, o své záchraně, o své útěše, abychom to uchopili, abychom to přijali a abychom to nesli dál, abychom nezůstali doma ve svém pohodlí a utěšovali jen sami sebe. A Bůh se nás teda dotýká, oslovuje nás, připomíná nám všechny tyto dobré věci a pak nás posílá. Ať nám to dává odvahu narovnat naše záda a pozvedat náš hlas ve správnou chvíli s novou odvahou a někomu, nebo jednomu člověku, nebo skupině lidí, nebo nějakému kolektivu říct hle, náš Bůh, hle, váš Bůh, hle, takhle působí Bůh, vždyť On přichází a On nás, On vás nenechá zahynout, On má vysvobození, u Něho je řešení. Ať máme tu moudrost, ať máme odvahu, ať máme ten Boží pokoj, ať naše srdce je plné té Boží útěchy, radosti a lásky i v tomto adventním čase. Amen. Pomodlíme se. Milosedný a slatý Bože, přišli jsme i dnes do chrámu Božího, do Tvé přítomnosti, abychom slyšeli Tvé slovo, abychom Tě oslavovali písněmi, modlitbami, svým srdcem. Chválíme Tě a děkujeme Ti za Tvou oběť, za nás, za tu dobrou zprávu, evangelium pro tento svět a také pro nás. Děkujeme Ti, Bože, za to, že Tobě záleží na každém člověku, že s každým počítáš. Děkujeme Ti, že počítáš i s námi tady v České republice, na Slezsku, ve Frýdku místku. Ať to dokážeme přijímat se vší vírou, ať je naše srdce oslovováno, proměňováno Tvou nesmírnou láskou, nezaslouženou milostí, Tvým milosrdenstvím, tou útěchou. A ať to působí tu touhu šířit tuto boží lásku, radost dál, různým způsobem a k různým lidem, tam, kde nás postavíš. Děkujeme Ti dnes i za tento apel, za tuto výzvu narovnat svá záda, pozvednout hlavu, pozvednout svůj hlas a s odvahou hlasitě říkat, vyznávat a svědčit, hle, náš Bůh, hle, Váš Bůh, On působí, On pamatuje, On o nás ví, On vše vidí, On Bůh s námi spolucítí, On odmění, On bude soudit. Odpušť, pane, naše tendence ukrývat se. Jen potichu šeptat vyznání víry, krčit se se svou vírou, se záměrem nevyčnívat. Odpušť naši tendence vymlouvat se, místo toho, abychom odvážně svědčili o Tobě. Smiluj se nad námi, nedej nám usnout v pohodlnosti za dveřmi, kde bys nemohl vejít Ty, Ježíši, se svým milosedenstvím a požehnáním. Děkujeme, že nás slyšíš a že můžeš učinit ještě mnohem víc, než my si představujeme nebo prosíme. Ať je Tobě za to zdávaná čest a chvála, nyní i na věky věků. Amen. Zaspíváme další píseň a pak budou následovat oznámení. Titulky vytvořil JohnyX. Titulky vytvořil JohnyX. Titulky vytvořil JohnyX. Titulky vytvořil JohnyX. Titulky vytvořil JohnyX. Titulky vytvořil JohnyX. Titulky vytvořil JohnyX. Titulky vytvořil JohnyX. Titulky vytvořil JohnyX. Titulky vytvořil JohnyX.