Home Page
cover of Neumím říkat ne a nevěřím si. Co s tím?
Neumím říkat ne a nevěřím si. Co s tím?

Neumím říkat ne a nevěřím si. Co s tím?

00:00-04:54

Ani v dospělosti často neumíme říkat NE. Podléháme okolnostem a děláme, co se po nás chce. Jak s tím naložit? Jaké jsou první kroky, jak se s tím poprat?

290
Plays
0
Downloads
0
Shares

Transcription

The speaker talks about struggling with self-doubt and not being able to express themselves properly, which they attribute to negative programming in their mind. They give examples of how this affects their relationships with loved ones and their ability to speak up. They mention the importance of understanding that the mind is like a computer and that these negative programs can be changed. The speaker suggests looking into childhood experiences and beliefs to identify and release these negative programs. They share personal experiences of overcoming fear and being able to express themselves more confidently. They encourage listeners to work on their mindset to improve their ability to communicate and live more fulfilling lives. Co dělat v situacích, když si nevěřím a vlastně neumím ani svým blízkým pořádně říkat ne, no je to celá peklo, že jo, poněvadž kde jsem v loupce, cítím, co mám přesně říct a jak to mám říct, ale přitom se ze mě dostane něco úplně jiného. A já si vzpomínám, když jsem sám ještě měl svoji hlavu dost v nepořádku a jak říká jeden můj dobrý klient při koučinku, že jsem měl v hlavě taky slušnej nevěřtinec, tak jsem na poradě nedokázal za 8 hodin říct jedno jediné slovo. Nedokázal jsem s mým rodičům říct, co si myslím a tak jsem častokrát otročil jejich názorů v místo toho, abych se opřel o ten svůj. Taky se vám to stává. Já věřím, že se to stává každému. Ale co v takových případech udělat, abych se z toho dokázal jednoduše nějakým způsobem vyhrabat. Tak za prvý jenom s vámi pozdílim to, co pomohlo velice mně, bylo si uvědomit, že moje hlava je vlastně jenom počítač, že je to stroj, který vyrábí jednoduché emoce a pokud mi doma říkali třeba to, co říkali mě, musíš mě poslouchat na slovo. Nebo když mě nebudeš poslouchat, nebude se ti dařit. Nebo když mě nebudeš poslouchat, nebudu tě mít ráda. Všimáte si, to jsou jednotlivé programy, které se nám nastavily do hlavy a naše hlava s těmito programy už potom jenom dál počítá. Takže já si chci říct svůj názor a mozek vyhodnotí, no ale to nemůžeš říct, to se nesmí říkat, to se ti jako nepovede dobře. A tak mě to ve finále potom celý zkostnatí a já neudělám nic. Stejně tak je to třeba na přáze psa. Pes, že okolikrát, když ho páníček mlátí klackem a dá ho do útulku, protože ho vůbec nemá rád a potom si ho veme nějaký nový majitel. A ten nový majitel je hodný a někde jenom malinko trošku zachrastí klackem, tak ten pejsek už se celý zkroutí a zková a už vůbec se bojí, jakýmkoliv způsobem se projevit. Mozek, i když je malinký psí, tak si úplně všechno amatuje. U nás zospělých, i když nemáme psí mozky, tak se to projevuje velice podobně, že všechno, co jsme se doma naučili, se nám kam si do hlavy zapíše a potom nás to pořád ovlivňuje. A dneska mi zrovna jedna paní říkala, že má velikánský problém se svou mámou a že nedokáže vůbec matce říct svůj názor a že mamka jí peskuje a přitom už má dvě malé děti a mamka jí peskuje. A ona vůbec se jí neumí poslavit a neumí říct, co, jak. A to je dospělá 35-letá holka. Tímto způsobem se to v naší hlavě projevuje. A já sám ze všech svých svých výzkumů, které jsem udělal, jsem zjistil, že ty kurzy, různé asertivity a musíš se umět projevit a musíš tady to udělat dobře. Že to je taková jenom záplatana krvácíčí ránu a že je potřeba se do té hlavy podívat, že je potřeba najít ty zápisy z dětství, že je potřeba se podívat na to, co jsme doma slychávali a co nám doma říkávali a začít to ze své hlavy dostávat ven. Takže pokud vám to dává smysl, co říkám, podívejte se na jednoční rovnice, podívejte se na to, jak s hlavou pracovat a jak to z té palice postupně dostávat ven, aby se vám tady ty různé věci neopakovaly. Já si vzpomínám, že jsem nedokázal dokonce ani partnerce říct svůj názor. A když jsem to chtěl říct, tak mi vyschlo v krku a nevěděl jsem vůbec, co mám říct a jak to mám říct. A já jsem zkostat dělej lidi zlatý. A pamatuju si, že když jsem začínal dělat přednášky, tak jsem tolik toužil se postavit před lidi a mluvit, žeho to bylo někdy v roce 2006 dokonce. A když konečně mi přišlo pár lidí ze sálu, tak jsem měl takový strach z toho, co budu říkat, jak to budu říkat, kdo mě z toho odsoudí a jak to vůbec celý budu moct. Lidi zlatý, to byly doby, když jsem běhal na záchod skoro každých pět minut, protože jsem se neskutečně bál. No a prací s hlavou tím, že jsem ty zahaporné programy, co mi tam doma plouply do hlavy, jednoduše smazal, nejmazal jsem je teď, tak jsem se mohl postavit před mnohem větší zástupy lidí a celkem v pohodě říkat to, co si myslím. No a tak jo, tolik dnešní post, mějte se krásně a zatím ahoj.

Listen Next

Other Creators