Neviditelný řidič slečny Daysi2

Two friends are starting a podcast called "Nenaděláš nic" (You Don't Do Anything) to share their life stories and funny experiences. They discuss how sometimes life throws unexpected situations at you and the only response is "nenaděláš nic" (you don't do anything). They share a story about getting locked out of their car with their child inside, and how they couldn't help but laugh at the absurdity of the situation. They invite listeners to share their own stories and assure them that they are not alone in facing challenging and humorous moments in life. Ahoj, vítáme vás u podcastu Nenaděláš nic, kde se s vámi podělíme o své životní příběhy a to předám v slovo kamušce, protože to byl vlastně povodní její nápad. Samurky, pamatují jsi na to, jak jsi k nám přišla? Pamatuju si, jak jsem k vám přišla na kaset. A tak nějak jsme si povídali, bavili jsme se všem možným, různým a říkala jsem ti, že mě při běhu, že to tak někdy přijde i lepší než ty písničky, že tak nějak se dozvíš něco zajímavýho, vtipnýho, že se u toho i tak pobavíš při tom běhu, protože ten běh je strašný. Děkujeme, říkala jsi to jako protestu, já to mám ráda. Mně každý to dělá úplně dobro, vůlně. Pravda, to je pravda. Děláme ho jenom proto, aby jsme se cítili dobře. Já třeba u toho hodně medituji, já třeba poslouchám Metallicu, takže podkasty. K tomu z mě dostala vlastně ty, že mě by to teda v životě nenapadlo. To mě tak jako napadlo, tak jsem si právě říkala, že máme hodně historie, jakoby z mladí, tak i teď. A bylo by dobré se s tím třeba podílit, protože si myslím, že je hodně ženských, který to taky třeba zažili, nebo je to potkalo. A možná by si i zasmáli, a možná by si řekli, že jsme trasný, nebo i vtipný. Každopádně jsme to nějak tak uvařili, protože já jsem mu ten den vařila. A když jsme přemýšleli nad návzem toho podcastu, tak tam padaly nejrůznější, jako... Já už si přesně nepamatuju, co? Naspomenly jsi na něco? Jo, no. Asi to za moc nestalo, protože si ani jedna z nás nespomene. Je pravda, že už úplně jako nevím. No, každopádně vyhrála ta změlka z toho filmu. Nebo to není změlka, ale jen to tam říkají z toho filmu. Nenaděláš nic. Přesně tak. Přesně tak, že někdy jsou takové vypratující situace, na které se nedá ani nějak klout nějakou odpověď jednýho stylem, jako nenaděláš nic. Ano. A bohužel na to jiný slovo ani jako nejde. No teď mi tady, co si na mě bliká, reklama. Nebo nevím? Já jsem tady chtěla pustit takový ten dobrý zvuk. A furt tady na mě to... Jo, to je právě ono. Když neděláš nic, tak už si jako zabere. Nebo už jenom tady tohle. S tím, co s váma budeme ale rdit. Už dej pokoj. Ty patora. No, takže jsme si řekli tady vlastně tady tohle, že bychom tak nějak jako začali. Že by to mohlo někoho třeba zajímat a dát by nám za pravdu, že se jim to taky stalo a že na to neměli slov. Jo, by se jenom zasmáli a nebo právě použili ten byč. Někdo to může použít jako takovou tato ledová sprcha. Jo. V tom kontextu. Když máš nějakou umělý situaci. Tak takovou budeme mít, ale to až příště. Protože když mě to tady slečna všechno odvyprávěla, tak mě napadl takový název neviditelný řidič slečny Daisy a k tomu se právě dostaneme. Tak. Že vlastně jsme se ještě tady trochu očuji, že jsme si vlastně řekli, co bychom vlastně mohli říkat. Nebo jaký situace se s váma podělit. Že jich je docela dost a vypichnout takový nějaký, ne všichni jsou vtipný. Někteří jsou spíš k pláči a ne k smyslu. Jo. Protože mě to tak vytačili zoufalství. Jo. Takže to také jako bylo. A tak nějak jsme to pořád nechávali jako osudu. Že jsme si říkali, hele, tak mám křeba něco na parnem. Jo, jo. Co by ty lidi mohla zaujmovat. Pardon. A nebo že by se tomu mohly zasmát a říct si, že to je už takový to, takový to dno, kdy už jako člověk má strop, že už si řekne, tyjo, tak to už je jako... Jo, jako každopádně s tou naší první historkou mám opravdu bohaté vzpomínky a hlavně velice vtipné, protože já poprvé, co si pamatuju, jsem slyšela jenom do telefonu, jí, jí, jí, jí, jí, a to bylo všechno, ti musím něco říct, tak to jsem si říkala, jí, jí, jí. No, protože to byl takový přesně ten smích, jakože si už řekneš, tak to už není možný, to už je fakt jako něco, co se nemůže tak normálně stát, že to je takový ten konec. Konec toho, že jste se definitivně zbláznili. Nebo konec toho, že to definitivně zbláznit přijde. To je pravda, protože když jsi od nás odešla z Pekávy, tak já už jsem to vlastně měla zauzavřeny a už jsem přemýšlela o tom, co budeme říkat a vůbec mě nenapadlo, že se vlastně odehraje něco úplně tak jako automaticky. A na to právě navážu z tom telefonu, který mi zazněl. No je pravda, že mě to taky nenapadlo, že by se mi to mohlo v životě stát. Protože si myslím, že tohle prostě člověk nevymyslí. A pokud ano, tak musí být tak dobrý, protože myslím si, že kdyby mě v tu chvíli někdo viděl, tak si řekne, že ta paní asi na něčem vrčí, protože to není možné. Kdyby to prodávala. Myslím si, že spousta lidí to zná, když máte děti. Ta všelství se dostavuje hodně často a v hodně velkých intervalech. Jo a brzy, že? Já to znám velice. Já si myslím, že matky startujou z 0 na 100 za necelou sekundu. Když si myslím, že jsem taková ta hodní hladina, tak mě můj syn dokáže přesvědčit o tom, že taková vždyť rovná nejsem. Asi tak. Takže se mi prostě stalo, že jsme šli od vás z té kávy, kdy jsme vlastně přijeli autem, i když to hlavně máme moc daleko, tak jsme přijeli autem. A to je taky zajímavé, protože si chodíš pracovat, takže zvládaš vlastně i děti a pracuješ. My jsme to myslím měli tenkrát, takže jste jeli právě z tvé práce nebo ze cvičení ještě. Možná do cvičení. No, jako je to možný, že jsme... Jste to spojili, protože to s Anikrám neměla naměřenou cestu. Neměla, no, my jsme... My jsme někdo... Vy jste někdo jeli, protože vím, že já jsem vařila, a ani jsme neměli v plánu se sejit. A že to bylo všechno takový spontánní. No. Vím, jak tam Michal mouž ušperal, nevím, co jsem přesně vařila, a Michala se... Já mu toho jsem se smála, ty jsi tam seděla utekávit, děti si právě tam hrály. Jo, jo, jo. Ještě nás nechali co tam pěkně, jako vymluvit. Prosím, tak, jakli jsme si svoje každodenní trápení a hodnosti, starosti, že... Byla nečekaná návštěva s nečekaným koncem. Říkám. Já už bych ho tady klidně rozkryla. Jo. Tak vlastně, když my šli od vás z té kávy, tak jsme nasedli do auta. Já jsem malou dávala zadu do autosedačky. Tak mě jako automaticky prostě zavíráte ty dveře, že prostě... To nepřemýšlíš, no. No, ale jako... Je to zvláštní, že je to takový divný, že vlastně vy si otevřete dveře, jakoby stůle, jdete si tam sednout, vezmete si ty věci, tak si tam tak jako krásně odalabíte a řeknete si tak. A můžeme jet. A ten den, když si podíváte, jako si říkáte to tak, jako kde to máme, tak vlastně zjistíte, že tam nikdo nesedí, protože ten řidiš teby. A když si říkáte tak, a je to v čudu. Protože tohle se přece jen tak spadne. To jsem zbláznila. Když jedete se s dcerou, jste tam sami a věci sednete jako spole a čekáte, že vás někdo odvede, tak to přece nefunguje. A kdybys koukal, kdyby to auto fakt se nahodilo na start toho, tak už bych ti řekla, že jsem se definitivně zbláznila, ať by mě měli někde nadštivovat. Já mě zajímá to Eleňka, protože u toho jsem nebyla. Do toho telefonu je jíž, musím si to říct. Ale co Eleňka? Tak vlastně bylo to tak, že já jsem tam seděla a znáte takovej ten zoufalej smích, tak to jako, že propadnete se zoufalit a řeknete, to ne, to ne, to nemůže být pravda. To se přece nemůže stát. Tak malá mi říká, mami, co se děje? Říkám, no nic se neděje. Sedla jsem příšpatně, že? Ale vždyť jsem já, že? Tak jsem se už definitivně asi zbláznila. Už je to konečná. Už je to definitivní, že tady cesta zpět nebude. Ale ona se tak na mě podívala a říkala, aha. S takým těm ledovým klidem tě jenom říkala. Takže předtím jsme si říkali, že si říknete, aha. Takže ona si to už jasno dávno nesmí. Vlastně moje maminka už se definitivně zbláznila, že to vlastně není nic nového. Jenom maminka má ten pocit, že je to nové. Ale proto dítě je to vlastně rutina. A každodenní. Přesně tak. Ten život je správka jak psa. Přesně tak. Takže nevím, jestli se to i vám někomu stalo, možná se vám něco stalo jinýho, podobního, nevím. To budeme rádi každopádně, když se nám ozvete a napíšete nám něco. Takovou to zpětnou ozvu, nebo, že já to nejsem sama. Že opravdu, opravdu my, maminky, ať na materské, nebo ať už jako pracující, to máme těžký. A jsou dny, kdy to na vás dolehne víc a připadá, že jste jak největší blávni. A mně se hrozně i jako fakt líbilo, když jsem zvedla ten telefon. Já jsem dlouho neslyšela takovou ječici. Jí, jí, jí. A jak si to právě vyprávěla. Já jsem slyšela jen to jí, jí, jí. A já, aha. A teď toho nevím vůbec nic. To byl přesně takový ten smysl s tím pláčem. Jako, že jste úplně větší nic než v odezdaní tomu, jako. V tomu konci. V tomu konci. A že si řeknete, to se přece nemůže stát. A co, když mě nikdo viděl. A říkala si si, jo, co ta ženská tam jako bubne, na co čeká. Jako, jestli někdo přijde a ho dveřeju. Nebo jako, co jako, protože si myslíš, že to je jako, hezký, nebo zajímavý pohled. Ne hezký, zajímavý pohled. Že si jako tam vidíte, jako, že ta maminka tam sedí, teď si tak jako, jenom se představte, dáte si ty věci, ty tašky, nebo tu kabelku si dáte na koleno, že jo. No jako, určitě, mě by to teda pobavilo. Já, kdybych to viděla, mně teda stačilo to slyšet. A ještě to vidět. To si myslím, že by mě fakt pobavilo. No, jako, mě to taky pobavilo. No. Očividně a Lenku taky. To je každodenní rutina. No, a je vždycky nějaké, jako, překvapení, že si můžete říct, nenaděláš nic. Ano. Protože na to se nic jinýho nemůžete dát. Takže nemůžete říkat, nemusíme. To je reklama. Ty reklamy nás zničil. No, takže. Takže tak. Takovou výsledku jsem vám chtěla povědět, díky které dnes si řekly vlastně, že odstartujeme tady ten náš podcast. A budeme se tu s vámi podělit o další naše, jakoby... Tak když to mám mrzkat, tak to nemrzká. A teď to mrskne. Nemáš to podchycený. Nemáš to nastučený. Já tak často nemrzkám. Mě teda mrskne tak, ale... A tak to úplně mrská. No, takže tak. Takže příště si s vámi určitě se podělíme o náš nějakej příběh. Nemusí to být třeba o nás, může to být o někomu našem známým, co se mu něco stalo a použil přesně tu naše formulaci nenadělašní. Tak, a doufám, že nás potom za to naši známy neukřižujou a řeknou, no to snad ne. To se neměli říkat. Ale my řekneme a měli. Protože nejste sami, my jsme tady s váma. Přesně tak.