16. 6. 2024 - M. Chalupski - Marek 4,26-34

Přední slova Evangelia podle Marka ze čtvrté kapitoly od 26. po 34. verž. Dále řekl, s božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země. Ať spí či bdí, v noci i ve dne semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilý v klasu. A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srb, protože nastala ženě. Také řekl, k čemu přirovnáme boží království, nebo jakým podobenstvím je znázorníme. Je jako horštičné zrno. Když je zase to do země, je menší než všechna semena na zemi. Ale když je zase to, zejde, předůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptácí mohou hnízdit v jejich stínu. Mnoho takových podobenství k ním mluvil, tak, jak mohli rozumět. Bez podobenství k ním nemluvil, ale v zoukromí svým učedníkům všecko vykládal. Tolik je slov Evangelia, poseďte se. Mají se vysvětlovat, vykládat štipy a hádanky. Obvykle to asi nebývá šťastný nápad, protože s takovou příjdou o svoji poentu, o svůj náboj. Ale někdy si snad můžeme dovolit udělat výjimku, tak jako dnes. Protože Ježíšova podobenství jsou také jistými hádankami, možná i něčím na způsob štipu, který má svoji poentu a ta by nám měla docvaknout. Ale přesto Ježíš podobenství svým učedníkům vysvětluje, protože jim to nedocvaká. Takže i my si snad můžeme dovolit vykládat podobenství podle Ježíšova vzoru. Možná máme zafiksováno, že podobenství jsou podána tak, aby byla prostým lidem přístupná a snadno srozumitelná. Jenže podobenství jsou spíše opravdu náročnými hádankami o tom, o věcech s nimi žeště lidé nemají vlastní zkušenost a kterým nerozumějí právě ani Ježíšovi nejbližší žáci. Ale ti aspoň mají snahu je pochopit, přijít věcem na kloup a Ježíš je jim v tom nápomocen. Dnešní evangelium nám podává dvě takové přirovnání, dvě podobenství. První mluví o tom, jak roste obílí. Je to i dnes celkem běžná až banální záležitost. Kolem nás se rozkládají obílné lány a nikomu asi nepřijde nic divného na tom, že obílí roste z raje a přijde ženě. Jenže při blížším zamyšlení je to vlastně záležitost tajemná až záhadná. Vždyť podzem nevidíme a co se s takovým zrnem odehrává, to dokáží popsat botanici, ale málo kdo z nás tomu asi přesně rozumí. Jedná se svým způsobem o zázrak. Hodíte do země malinká zemka a počase z nich máte na stole chleba. Jak se to událo, ani nepotřebujete vědět. A to si ještě připusme tu zákonitost, že ze pšeničného zrna vyroste pšenice a ze semená hrachu hrách. A z hoříčného zrna hoříčný keř. Víte, co dostanete, samozřejmě pokud jsou splněny všechny potřebné podmínky, aby zrno mohlo prospívat a vyrůst. Ale představte si, že byste zasedli pšenici a vyrostla by vám z ní třeba bazálka. Nebo byste zasadili hrách a zešel by z něj olívovník. A příště zase třeba něco jiného. To by se toho spodařilo. Rozjevač tedy hodí semeno na zem a ono roste. A může jen doufat, že vyroste a bude z něj bohatá úroda. Roste chtě nechtě bez ohledu na rozjevače, bez ohledu na to, co si o tom lidé myslí. Jen je třeba zasít a pak už se o zrnko není třeba starat. Rozjevač může spát, může bdít, zrno si roste svým životem a o člověka se nestará. Zem je ve skrytosti, bez lidského přispění, provozuje jakousi tajuplnou a životaplnou činnost. A až se sklídí úroda, přistane nám na stole výsledek. Tak je to podle Ježíše i s božím královstvím. Jehož blížící se příchod on ohlašoval a jež s ním už přišlo, ačkoliv ještě ne v plnosti. Boží království je jakýmsi prostorem boží vlády. Nastává tam, kde se uskutečňuje boží vůle, tam, kde Bůh dostane prostor. Ale je to něco zvláštního, pro nás těžko představitelného, co se nedá vysvětlit přesnou definicí, přesným popisem. Právě proto používají Žíž přirovnání podobenství k tomu, co si alespoň nějak představit dokážeme. To přirovnání k zrnu, které roste ve skrytosti, aniž bychom se o něj museli starat, má ukázat, že s božím královstvím je to podobné. Ježíš už toto království zasel. Podnikol útok na říší zemského království. Podnikol útok na říší zla, na síly, které se v boží vládě spírají. Ale není to ještě všude patrné. Na nás je, abychom jimi zasevali do lidských srdcí a do světa slovo Evangelia, principy božího království, abychom v tom napodobovali Ježíše, a Bůh se už postará o zbytek. To už není naše věc. Nemusíme sebát do výsledek, ale naštěstí mu ani nemůžeme uškodit. Bůh se postará. Boží království se naštěstí vymýká všem našim pokusům s ním manipulovat, přizpůsobit si ho svým představám a také ho skazit. Není zkrátka v našich rukou. Zákonitost jeho růstu se prosedí bez ohledu na to, co si o něm lidé myslí. Je to skrytý proces růstu dobra boží vlády ve světě a my jsme pozvání ke spoluúčasti na tomto díle. Když Ježíš začínal svoji veřejnou činnost, vyzýval své posluchače tváří v tvář právě tomuto přicházejícímu království k tomu, aby konali pokání. Pokání je slovo známé, ale možná pro nás trochu tajuplné. Jedním z jeho významů je změna smýšlení. Činit pokání znamená změnit svojí mysl, odvrátit se od toho, co bychom jako lidé chtěli, k čemu tíhnou naše sobecké tužby a přizpůsobit svoje smýšlení smýšlení božímu. A myslím, že jeden z projevů této změny smýšlení by mohl vypadat právě jako důvěra ve skutečnou moc na přítomnost božího království mezi námi. Jako důvěra v to, že ačkoliv nic z toho ještě není příliš vidět a může se zdát, že ani nic takového neexistuje, právě je tomu naopak. Navzdory všemu zdání Bůh ve světě působí, jeho království roste a nic boží dobré úmysly s námi nemůže překazit. Možná to zní jako provokace a nesmysl, ale v této logice to jde se světem stále k lepšímu, nikoliv horšímu, jak se často možná domníváme. Opravdu se blízká na lepší časy. V tom je zdroj naděje, kniž se sníme upínat. Ale ta naděje neznamená laciný, bezstarostný optimismus. Ani se nezakládá na teorii neustáleho pokroku lidstva. Je to naděje založená v Bohu. Nikoli v lidských možnostech a schopnostech. Boží království má takovou vůli k životu, že se v tebou podobá horštici, která v tomto ohledu zase připomíná plevel. I ona si vystačí bez lidské péče a zájmu. Klidně si tlíčí a vzchází, až z mrňavého zrnka vyroste, alespoň v podmínkách Blízkého východu, několika metrový keř. Z nepatrného začátku se zrodí velký výsledek. Podobně tomu bylo i v Ježíšově případě. Z celosvětového a dějiného hlediska to byl bezvýznávný příběh, kde si na perifery tehdejšího světa a tehdejších dějin. A přesto vyrostl do takové velikosti, že nabyl celosvětového významu. Díky němu jsme i my dnes na tomto místě a mluvíme o Božím království. Na závěr se nabízí několik otázek k zamyšlení. Pozorujeme stopy Božího království kolem sebe, jsme na ně citlíví a jak můžeme k šíření Božího království konkrétně přispět. Co proto můžeme dělat jako jednotlivci i jako zborové společenství. Ale si předložit také jedno upozornění. Pozor na to, co zaseváme. Jak víme, velkou sílu grůstu projevuje také zlo. Mnohdy se zdá, že mnohem větší než dobro. I zlo může z malého zrnka splodit velkou úrodu. Opatrně tedy na naše slova a činy, aby z nich nevyrostlo něco jiného, než co máme zasevat. Přesto se nenechme zlem fascinovat a nedejme se ošálit jeho silou. Často se zdá, že je silnější než dobro. Vidíme svět a svoji budoucnost temně. Důzné předpovědi míří tímto směrem. Ale navzdory tomu věřme raději v sílu božího království. V sílu dobra. Dobra, které do tohoto světa přišlo a stále od Boha přichází. A které chce i našim prostřednictvím svět proměňovat. Amen. Zaspívejme další píseň číslo 316.