9. 6. 2024 - V. Stejskal - Marek 3,20-35

The main ideas from this information are: - The people who knew Jesus from childhood think he is crazy or possessed by an evil spirit. - The religious experts from Jerusalem claim that Jesus is possessed by the devil. - Jesus explains that a divided kingdom or house cannot stand, and if Satan is divided, he cannot stand either. - Jesus says that those who blaspheme against the Holy Spirit will not be forgiven. - Jesus's family comes to see him, but he says that his true family are those who do God's will. - The religious experts and Jesus's family do not fully understand him or his actions. - Jesus performs miracles and has power over evil spirits, which causes confusion and disagreement among the religious experts. Slova, která jsou základem pro dnešní kázání, jsou napsána v Markově Evangeliu, ve třetí kapitole, verž 20. až 30. pátý. Vešel do domu a opět se zhromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili. Říkali totiž, že se pomátl. Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali, že je posedlý Belzebulem, ve jméne knížete démonů vyhání démony. Zavolali je k sobě a mluvil k ním v podobenstvích. Jak může satan vyhánět satana? Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. A postane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát a je s ním konec. Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům. Amen pravím vám, že všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i všechno možná rouhání, kdo by se však rouhal proti duchu svatému nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem. To pravil, protože řekli, má nečistého ducha. Do přišla jeho matka a jeho bratří, stáli venku a zkázali mu, aby k ním přišel. Kolem něho seděl zástup, řekli mu, hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě. Odpověděli jim, kdo je má matka a moji bratři. Rozhrádl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho a řekl, hle, moje matka a moji bratři, kdo činí vůli boží, to je můj bratr, má sestra i matka. To Rigeslov písma. Amen. Posaďme se. Milé sestry, milí bratři, co myslíte? Kdo by měl člověka nejlépe znát? Tedy samozřejmě kromě Pána Boha. Myslím, že když nad tím tak budeme přemýšlet, tak dojdeme k závěru, že nejlépe by ho měli znát jeho rodiče, rodina. Jistě můžeme s tím polemizovat, vždyť třeba později, když člověk dospěje, tak už s rodiči se třeba tolik neradí, tolik nezdílí své různé zážitky a věci, už se s nimi nemusí ovšem tolik povídat a může jít třeba úplně jinou cestou. Tak mnohem lépe o něm třeba vidí přátelé či rodina, kterou sám založí. Jenže všichni tyto znají člověka až od určité doby, až když vstoupí do jejich životu. Ale často vůbec nemusí nic tušit o jeho minulosti, nemusí tušit nic o tom, jakými cestami dozrával, jaký vlastně byl, když byl malý a jak se tak pozvolna tvořil. A proto si myslím, že nejlépe by člověka měli znát tedy právě ti, kteří jsou u toho, kdy se z toho malého narozeného tvorečka začíná stávat člověk, dospělý člověk, který nejenom získává nějaké ty dovednosti, ale právě třeba v rozhovoru, někdy až v názorovém střetu se s nimi rodiči hledá a nachází své místo v tomto světě. Položil jsem tady tuhle otázku, abychom lépe porozuměli tomu, jaký má v dnešním textu ta poznámka, že přišli Ježíšovi příbuzní a začali o něm říkat, že je pomatený, nebo pak později se o tom mluví, že má zlého ducha do konce, že je tedy posedlý. Oni by ho přece měli znát. Měli by vědět, co si víc o pozádí jeho jednání. Všichni ti lidé, kteří tam přicházeli, kteří mu naslouchali v synagóze a všude možně, ti viděli nějakého mistra, který se od někoho vzal, něco zajímavého říká, nějak to zpracovávají, některým se to líbí, mnohým se to neríbí, ale nevědí, kde se to v něm vzalo. Ale ti rodiče, ti přibuzni by to přece měli vědět. A opravdu řečeno je to hodně silné kafe, to, co říkají. Jsou to slova, která můžou dnes do vnímání Ježíše docela zmatek. On je takový jako jiný, je takový originální, protože, aha, je to jasné, protože je od mala takový nějaký divný, když to ti rodiče říkají, tak co z toho může být potom v dospělosti. Takže to některým může najednou začít dávat smysl. Ostatně, na druhou stranu, říká se, že ten Ježíš byl do rodiny s jenem křtitelem. A kdo zná jen na křtitele, věděl, že jen křtitel, to je prostě takový podívin. No tak ono, když to mají v rodině, tak co se dá čekat asi od Ježíše. Takže to mnohým opravdu mohlo začít dávat smysl, že je trošku jinde než my ostatní. No a co z toho plyne? Pro mnohé právě to, že tím pádem je asi dobré brát s rezervou i jeho slova. Přeci jenom tady tenhle typ může mluvit hezky, ale také může docela hezky ztrácat kontakt s realitou. Takže si klidně můžeme říct, ano, co tady ten Ježíš říká, to je celkem dobré k pouvažování, ale my přece víme o životě své. My víme, že některé věci chodí jinak, než si to tady ten člověk myslí a takhle o tom mluví. Víme, jak to chodí, jak se to všechno kolem nás přece má. Jedna věc jsou slova, druhá věc jsou divy, které Ježíš koná. Může být, jak chce, divný, ale má moc, která se jen tak nevidí. To se mu musí přiznat. Představme si, že zlí duchové na jeho slovo odcházejí a ty posledlé nechávají na pokoji. To podiviní nedělávají. Jak se tedy s takovou věcí srovnat? A tak by se dalo říct, že tady v tuhle chvíli hlas rodiny, která tedy mluví o tom pomatení, doplňují ještě ználci. Přicházejí zákonníci z Jeruzalema. Zákonník z Jeruzalema touže tedy jako někdo. To není obyčejný zákonník někde třeba z Kafarnau. To aby jsme věděli, v Jeruzalemě tam je elita. Takže přichází autorita v oblasti záležitostí, které jsou spojené s hospodinem. No a tak považme, kdo jiný by měl umět posoudit takové ty různé duchovní záležitosti. Měli právě tady tihlenci, kteří zákon studovali a vlastně celé žijí ho zkoumáním a tak nějak převádením požadavku zákona do lidského jednání. No a právě tady tihlenci, kteří by to tedy měli vědět, jak se duchovní věci mají, tihle v tuto chvíli říkají celkem vážné sdělení. Tento člověk je osedlý. Nejenom lehce, tak jak by se to rolovi čisté pomatenosti, ale je posedlý přímo tím nejvyšším mezi zlými. Ve jménu Belzebula, který knížete démonů. Vyhání ty ostatní. Tak někdo se nad tím může zamyslet a říct si, aha, to začíná dávat smysl. Je přece jejich kníže. Knížete musí všichni poslouchat. Takže jestliže on má v sobě toho vládce těch všech zlých, no tak tady tihlenci menší zlíti tedy musí odcházet pryč, musí poslouchat. A řekněme tím, by případ jistého Ježíše z Nazareta a jeho učeníku mohl být tedy vyřešen. A dost možná pro mnohé tímhle vyřešen je. Pomatený posedlý jedinec může dělat kousky, na které se můžeme přijít podívat, ale nějak nás nemusí trápit, k čemu nás nabádá, co nám těmi svými kousky a řečmi chce vlastně sdělit. Vždyť přece promluvili znalci, kteří řekli, že je posedlí a ti to musí mnohem líb vědět, jak se věci mají. A promluvili ti, kteří ho znají od kolébky, znají boží věci, takže není možné, aby se přece v těch soudech o Ježiši mílili. Jenže oni se mílit můžou. A to je velmi vážná věc. Do celkem jasného případu v náši Ježiš námětku, která ukazuje, že oni tady tyhle odborné posudky, by se dalo říct, nějak moc nesedí. Při hrubším pohledu na slova všech těch znadých, to nedává dohromady smysl. Jenom si to zkusme představit. Dva lumpové se domluví, že budou dělat dobro. No, to ale nebývá ani v pohádkách. Když se dva lumpové na něčem dohodnou, tak z toho může vzniknout jedině ještě větší lumpárna, ale nikdy žádné dobro. Ono to opravdu dává smysl, že kníže démonu může poručit nějakému zlému duchu, aby odešel pryč, jenže nedává smysl, proč by někoho přestal trápit, když právě kvůli tomu přece člověka spoutává. Musel by v tu chvíli jít sám proti sobě, musel by jít proti své přirozenosti, jak na to upozorňuje Ježíš. Takže, jak už jsem naznačil, když lump seká dobro, to jenom tím zakryvá, že chystá ještě větší lumpárna. Pozor, i dábel dokáže člověka uzdravit, ale ne proto, aby se tomu člověku ulevělo, ale aby ho spoutal jiným způsobem, aby našel jinou cestu, jak ho může zotročit, aby našel jinou cestu, jak se třeba může postavit mezi něj a Pána Boha. Tady tedy učitelé nemají tak docela pravdu, spíš mají nějakou svojí pravdu, ale zdá se, že v tom všem hledání a bádání jim tedy něco podstatného uniklo a něco přehlédli. Přehlédli hledání odpovědi na otázku, k čemu to Ježišovo působení vede. Oni to vzali velmi povrchně, možná si do svého způsobu měření Ježíše dosadili nějaké se vlastní parametry, z nějakého jiného důvodu se nedokáží, ho nedokáží snést a nedokáží přijmout jeho jednání. Už dopředu se obúčí němu vlastně zablokování. A pak hledají, čím by si vysvětlili, že na jednu stranu tedy koná velké divy, oslovuje Davy, ale na druhou stranu sami nechtějí připustit, že by za jeho jednáním mohl stát Bůh. Tak trochu nám dávají příklad toho, jak se dá třeba dělat i teologie. Víc než skutečnost může o tom, jak porozumíme Božímu jednání, rozhodovat nějaké naše třeba předporozumění, nastavení vnitřních hodnod a očekávání, do kterých toho Ježíše chceme nějak napasovat. Pro zákonníky tady třeba bylo jasným signálem Ježíšovy problematičnosti, že ozdravil ochrnutého sobotu. Nejenom, že dovolil učedníkům, aby si tam o ruku mlátili zrní, to ještě dobrý, to nedělal on, ale pak přišel do synagogi, uprostřed synagogi, řekne ochrnutému, aby zvedl ruku. Ozdravil ho. To je drzost přece. Ať když dělá dál cokoliv, oni už mají zafiksováno, že tenhle člověk nemůže být od Boha. Co na tom, že bez Boha by to, co Ježíš dělá vlastně vůbec nedávalo smysl. Ten spor mezi Ježíšem a zákonníky je v tuto chvíli velmi zásadní. Ježíš nemluví jenom v podobenství o tom, že by těžko vyhnal zlé duchy, kdyby tak nečinil moci větší, tedy moci boží. To je ještě dál a mluví o rouhání duchu svatému a s tím spojeném neodpusitelném říchu. A prohlášení zákonníků v tomto pohledu není jenom akademický názor na Ježíše. Je spíš postavením se proti Bohu a popřením Jeho milosti. Právě Boží milosti totiž Ježíšovo jednání ukazuje. Říká, že cokoliv může být člověku odpuštěno. Je pravda, že takovéhle vyjádření si s autoritami a jich pojetím zákona docela zahrává. Ono říct, všechno se dá odpustit, když ten zákon přece mluví o tom, jak se hřichy mají trestat, to těm zákonníkům musí trošku hnout ložlučí. Tady se totiž mění samotné pojetí hříchu. Jakoby hřích už tedy nebyl hříchem, ale jakoby to bylo jenom nějaká chybička v lidském jednání. Ale pozor, tady Ježíš přímo neříká. On nezlehčuje, když člověk páchá zlo. Neoznačuje zlo dobrem, ovšem dává otázce zla trošku jiný rozměr. Když člověk udělá nějaké špatné věci, když bude Bohu vyčítat třeba svou situaci, když se dokonce s Bohem bude dohadovat, to všechno se dá nějakým způsobem urovnat. Jenom si vzpomeňte na můj Ježíš, nebo na Eliáše, když ti se s Ježíšem hádali furt. To teda nebyly zrovna hodní, poslušní Izraelite. Ale bylo to v pořádku. I když člověk řeší, může být stále v nějakém vztahu s Bohem. Nestrácí s ním kontakt. Jenže výsměh Duchu Svatému, popření Jeho jednání, to je úplně něco jiného. Tohle už je stráta kontaktu s Bohem, už je to uzavření dveří na cestě k němu. A to je právě něco takového, co dělají ti zákonníci, když v Ježíšově jednání popírají Boží milost, když o něm mluví jako o nástroji samotného zla. Když přestaneme hledat u Boha odpuštění, když něm přestaneme hledat naději pro svůj život, no tak jsme přece ztraceni. Rohání proti Duchu tak není vyloženě v konání čehokoliv, ale v nastavení, v postoji, který k Bohu máme. Rohání se Duchu svým způsobem může být tedy třeba poněkud samovolné nakládání s jeho slovem, které, to slovo pak přestává být nástrojem k osobození člověka z moty zlého, ale stává se naopak součástí obhajoby svého postoje, stává se součástí soudu nad druhými a dokonce ty druhé může třeba svazovat. Když se tedy mluví o díle ducha, je také poblíž téma jednoty. I tady v tom textu to nacházíme. Nejprve mluví Ježíš o rozdělení. Ďável se může tvářit jako anděl, ale když něco koná, tak to vždycky končí rozdělením nebo rozbitím něčeho, co drží to společenství učeníku pohromadě. Myslím, že tohle se celkem dobré poznávat i znamení toho, kdo nám zrovna vládne. V tomto kontextu je třeba vnímady slova o Ježíšově rodině. A právě evangelista Marek je dává do velmi zajímavého kontextu toho, že vlastně ti příbuzní předtím vydávali svědectví o jeho pomatenosti. Rodina to je základní jednotka společenství. Ježíšova rodina jsou tedy ti, kdo s ním sdílejí radost z božího díla, nikody v tí, kdo se mu snaží bránit jeho dalším konání, kdo toto jeho společenství vlastně chtějí rozbít a vytáhnout ho z něho. Nejde tedy o zapuzení příbuzných, ale jde o předefinování toho, na čem stojí jednota Ježíše s těmi, kdo s ním vytvářejí nějaké společenství. Tato jednota není dána tělesnou vazbou, ale je dána stahem kotci. Kdo má s Ježíšem jednoho otce, ten je s ním také jednou rodinou. A ten otec to už není Josef z Nazareta, ale otec na nebesích. Jako Ježíšová rodina bychom Ježíše tedy měli dobře znát. A měli bychom také podle toho jednat, tedy přemýšlet o tom, jaké třeba svědectví o Ježíši vydáváme, jestli třeba nevýznívá z našeho působení, že Ježíš to je jenom nějaký blázen z Nazareta, kterého sice bereme, ale často si o ně myslíme své. Takový obraz může být totiž všelkem žádaný, protože u něj se dá pěkně dívat, ale nic dalšího z něj pro člověka nevyplývá. Tak jako z něj nic nevyplývalo třeba mnoha posluchačům, kteří se jen tak přišli podívat na toho zajímavého člověka, přišli, viděli a klidně zase odešli. Pro nás však setkání s Ježíšem není přece něco zajímavého, co chceme vidět a zase odejít. Víme, že Ježíš není žádný pomatenec, není žádný manipulátor. Ježíš přišel, aby nás nasměroval k novému životu. Přišel nás proměnit. A tuto proměnu máme také dosvědčovat. Něco se v našem životě přece při setkání s Ježíšem změnilo právě proto, že jsme Jeho slovo vzali naprosto vážně. Pomodleme se. Pane Ježíši, děkujeme, že přicházíš a Tvé slovo nás může osvobozovat. Tak je Tě prosíme za to, abychom osvobození Tvým slovem vydávali svědectví právě o tom, co nás k té svobodě přivedlo, co nám tuto svobodu znovu a znovu dává. Amen. Pojďme nyní zpívat další píseň a já teď nevidím na čísle. Ježíš, ježíš, ježíš. Pojďte, pojďte, pojďte, pojďte, pojďte, pojďte, pojďte, pojďte, pojďte, pojďte, pojďte, pojďte, pojďte. Kámoš, kámoš, kámoš, kámoš, kámoš, kámoš, kámoš. Víš, kdo tím věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří, věří,