24. 3. 2024 - J. Hölbling - Matouš 21,12-14 (postní - čtené)

The main ideas from this information are: - The sermon is based on the biblical passage from the Gospel of Matthew, where Jesus enters the temple and drives out the merchants and buyers. - Jesus performs symbolic gestures to convey his message, rather than resorting to violence. - The people understand the symbolism and recognize Jesus as the Messiah. - The temple is meant to be a house of prayer, but it has been turned into a den of thieves. - Jesus heals a blind and lame person in the temple. - The people in Jerusalem are living under Roman occupation, and emotions are running high. - Jesus' actions in the temple show his role as a defender of good principles and a proponent of helping those in need. - The temple should be a place where people can find God and receive healing, both spiritually and physically. - Jesus quotes from the book of Isaiah to emphasize that the temple is meant for all nations, not just the Jews. - The people should be able to come to the temple Základem dnešního kázání je biblický oddíl z Matoušova Evangelia, kapitola 21, verše 12 až 14. Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracil stoly sněnárníků i stánky prodavačů holubů. Řekl jim, je psáno, můj dům bude s vám domem modlitby, ale vy z něho děláte doupilu piču. Ji přistoupili k němu v chráně slepý a chromý a on je uzdravil. Posadme se. Milí bratři a sestry, pro pochopení, co se vlastně na chrámovém nádvoří stalo, je potřeba proniknout do řeči symbolů. To, co pán Ježíš udělal, to je totiž nadmíru symbolické gesto. Ono, kdyby šlo o nějakou větší akci, tak by někdo velmi rychle zasáhl. Stačilo, aby v chrámu Petr a Jan chvilku mluvili a už na ně přišla chrámová stráž. Kdyby se Ježíš pustil do skutečného vyhánění všech kupců, prodavačů a směnárníků, nejenže by to trvalo několik hodin, ale hlavně by velice rychle táto chrámová stráž zasáhla. A kdyby na to nestačila, tak přes ulici je Antoniová pevnost a v ní silná římská posádka, která zasáhla, když chtěl Daf lynšovat a poštila Pavla. Nehledejme tedy v tomto příběhu nějakou omluvenku k násilnickým řešením, ale prokoukněme řeč symbolů lidem okolo Ježíše, ať již Ježíšovým příjezdnívcům, ale i protivníkům, došlo o co to jde. Aby to náhodou někomu neuniklo, tak v Janově Evangeliu už je to pak jasně ukázáno odkazem na Žam 69. o hrolivosti pro hospodinu v dům, která Ježíše k tomuto činu vedla. A ono těch symbolických gest bylo mnohem víc, jako i to samotné očištění chrámu. Vracím se k prvnímu čtení, ať máme ta symbolická gesta pěkně za sebou, jak je Páne Ježíš ukazoval. Ten Zachariáš, co jsme ho četli na začátku bohoslužeb, ten lidem asi došel hned. Ten král byl o Zachariášovo prorodství, tak říkajíc v kurzu. Ve spisech v tehdejší doby ho cituje kdekdo. Lidem došlo, že tady vjíždí král, a tak ho patřičně oslavují. V té jejich oslavě proznívá 118. žam. Ten je dobře známý dodnes. Začíná a končí slovy, chválu zdejte hospodinu, protože je dobrý, jeho milosvedenství je věčné. Nakťukne ho a poštou Pavel, když z ní cituje slova o tom, že kámen, jejiž zavrhli stavitelé, stal se kamenem uhelným. A v tuto chvíli z ní, požehnaný, jenž přichází v hospodinově jménu, slavte svátek Ratolestí. A lidé olamují Ratolestí ze stromu a mávají, a mávají, aby to každému došlo, že se tu děje něco mimořádného. A oni už to vědí, oni už tu řeč symbolů prokoukly. Pán Ježíš si dal záležet na tom, aby to došlo při nejmenším učedníkům, kteří s ním mydlou celou cestu. Protože sice k Jeruzalému přijížděl od Jerycha, tedy od Jihu, ale těsně před Jeruzalémem si trochu zajel, k Betfage a Betany. Do Jeruzaléma tak nepřijel od Jihu, ale od východu, od Olivové hory. On totiž ten Zachariáš také píše, hospodin vytáhne a bude bojovat proti oněm pro národům, jako bojoval kdysi v den bitvy. V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma. Ježíš tedy stojí na hoře Olivové, zde nasedá na vypůjčené oslátko a výždí do Jeruzaléma. Pro neznalé řeči symbolů na první pohled nic moc, ale je to symbolické gesto a ryde ho chápou. Asi tak, jako když mahatná Gándý šel v čele zástupu 387 kilometrů napříč Indiji. Postupně se k jeho stoupencům přidávali další a další lidé. A Gándý přišel k moři, kde z jakéhce skání rozsedliny na břehu nabral trochu soli, která se tam nastřádala postupným vysoušením mořské vody. A lidé řvou, dupají, pískají a provolávají mu slávu. Taková je moc symbolického gesta. Na těžbu soli, totiž měla výsostné právo britská vláda a nikdo jiný. Gándý jako by těžil sůl a symbolicky tím ukázal, že na sůl, která se válí všude, má právo každý prostý Ind a nějaké schválení od britských kolonizátorů nepotřebuje. Mimochodem, tento pochod proběhl na psalmům Řezna a Dubna právě před 94 lety. Symboly mají velkou sílu a to jak v dobrém, tak ve špatném použití. Když někomu za války nakreslili na zeď židovskou hvězdu, tak to nebyla legrace. A jestliže dneska někdo na židovský náhrobek nakreslí hákový kříž, tak to také není legrace. Dodnes používáme symboly a rozumíme jim. Když jedete autem i na zcela přihledném místě a najednou někde u stromu jen takhle tmo zahlédnete hoře cvíčku v červeném kalížku, tak z toho symbolu okamžitě pochopíte, že žádné místo na silnici není zase tak bezpečné, aby tu člověk mohl jezdit jako blázen. Čím výpatější atmosféra, tím cítlivější lidé na symboli jsou. Vyvěsit státní vajku 17. listopadu je dneska slušnost. Nosit bytěn trikolorů na klopě ve vyvětpjaté atmosféře roku 1989 bylo odvážné gesto. Doba Ježišova byla doba velmi vypjatá, dost podobná třeba Afganistánu před deseti lety. Okupační jednotky tam byly sice pro zachování klidu a jinde ve světě doopravdy přítomnost římských lidí ke klidu dopomáhala, ale v Izraeli ne. Židé toužili pol svobodné vlasti a byli ochotní proto nasazovat životy. V horách a v judské pouští se skrývaly skupiny povstalců, které přepadávaly římské okupanty a jejich židovské přisluhovače. V davech se skrývaly teroristé, kteří na tyto lidi útočili dýkou. Protiakce ze strany římské okupační zprávy byly na devním pořádku a nebyly nějak mírné. Šestisíc poutníků, které nechal pilát zmasakrovat jen proto, že si je omelem spletlo z povstalci, to je typická ilustrace této doby. Blížící se Velikonoce, svátky vysvobození z egyptského područí, samozřejmě na klidu nepřidali. Právě naopak, tyto svátky dokázaly vybičovat emoce na nejvyšší míru. Římané to věděli. A tak na každém rohu postávaly skupinky římských vojáků. Že opět ani to klidu nepřidalo, to dokážeme pochopit. Stlumilo to vnější projevy nějakého odporu, ale tím víc to vřelo v lidech uvnitř. Jestliže tedy někdo v čele skupinky svých následovníků přijíždí z Olivové hory do Jeruzaléma, když mu mávají větvemi a květinami, a když mu, jako my dnes před státní návštěvou rozbalujeme rudý koberec, tak když mu kladou na cestu pláště, tak nikdo není na pochybách, že ať už tenhle rabi je nebo není mesiáš, tak pří nejmenším ti, kteří ho oslavují, ho jako mesiáše berou. K jásajícím účetníkům se přidávají další a další. Emoce nabírají vládu nad rozumem. Král přijíždí od hory Olivové na oslátku do Jeruzaléma. Král přijíždí vybojovat tu poslední, nejdůležitější bitvu. Mesiášský král přijíždí, aby se vypořádal se vším zlem, co ho jen na světě je. A to jednou pro vždy. A to všechno je pravda. Jen ten boj se zlem, s hříšem, proběhne úplně jinak, než si Davy vybičované nabitou atmosférou představují. Ježíš výždí do Jeruzaléma. Král se přijíždí ujmout vlády. Mesiáš přijíždí vykoupit lid. Prorok Ježíš z Nazareta v Garileji přijíždí oznámit boží vůli. Ježíš sám výždí beze slova, ale netřeba slov. Jedním symbolickým gestem za druhým nadmíru výmluvně říká, kdo a proč přichází. A lidé to chápou, velmi dobře chápou. Tedy myslí si, že to velmi dobře chápou. Kroky pána Ježíše vedou do chrámu a v řeči symbolů Ježíšovou kázání pokračuje. Prodej obětních zvířat se původně provozoval na úpatí olivové hory. Ale kšeft je kšeft, tehdy jako dnes. Postupně se obchodníci přibližovali se svými stánky blíž a blíž. Až je v Ježíšově době vidíme na chrámovém nádvoří. Není to přímý prohřešek proti nějakému výroku Mojižíšova zákona či židovské tradice. A přeci cítíme, že některé věci do kostela prostě nepatří. No a tak jsou to věci, které do chrámu patří. Byť to zase není nikde v Mojižíšově zákoně zapsáno. Ježíšovi přistoupili v chrámě Slepý a Chromý a on je uzdravil. Jasně, tohle je přeci ono. Chrám je místo, kde se hledá Bůh a kde se Bůh dává nalézt. To je pravý smysl chrámu. Aby v něm lidé hledali hospodina. Aby se zde s hospodinem setkávali. A také, aby od hospodina přijímali dobré věci. Uzdravení ducha, duše i těla. Ti Slepý a Chromý byli žebráci, kteří postávali na chrámových schodištích a žebrali o příspěvek, který by jim pomohl zmírnit jejich bídu. Vzdaleka nejen tělesnou. Ten tělesný handicap je jistě špatný, ale neméně šílené je vyvržení ze společnosti. My dneska víme o bezbariárových vstupech a vůbec o snaze o integraci postižených do společnosti. Jenže to tenkrát neexistovalo. Okamžik uzdravení pro ty lidi byl i okamžikem zrovnoprávnění. Konečně je někdo zase bral vážně. Opakuji. Nikde u Mojžiše není psáno, že k tomu chrámu slouží. Ale lidem to rezonuje v srdcích. Jo, to je ono. Tihle kupčíci a sminárníci, to je něco nepatřičného. A uzdravení a pomoc lidem, to je něco, co tu mělo být dávno. Pan Ježíš vystupuje jako zastánce dobrých principů. Dobrých zásad. Ochránce toho, co i v naši mysli rezonuje. Stejně jako v myslích Ježíšových současníků. Některé věci nemusí být napsáné od A do Z. A přece se už jen tím, co cítíme v srdci, docela obecně shodneme na tom, že jsou ty, které věci dobré či špatné. To je první věc, kterou lidé okolo Ježíše vidí, které rozumí, nebo si alespoň myslí, že rozumí. Každopádně jsou z toho nadšeni, protože vidí v pánu Ježíši cestu k dobrým řádům. Ježíš je cesta. Cesta k tomu, aby věci byly tak, jak mají být. Ježíš symbolické gesto vyhnání kupčíků a pomoci potřebný jim vysvětluje. Řekl jim, je psáno, můj dům bude zván domem modlitby, ale vy z něho děláte doupělu piču. Zase jsou to biblické citáty či narážky, a bylo by potřeba je znát právě tak dobře, jako je znal lid tenkrát, aby k nám Ježíševo symbolické kázání promluvila na první poslech. Ale orozumět se mu dá i dnes. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy, je výrok panovníka hospodina skrze Izajáše. Pro všechny národy, to je důležité. Stojíme na té úplně vnější části chrámu, na nádvoří pohanů. Na toto místo může přijít naprosto kdokoliv. Proto tu také nádvoří pohanů je, protože jednou přijdou i pohané uctívat hospodina. To je ten nejzašší prorocký výhled. Jednou přijdou i ti, kteří nikdy hospodina neuctívali. Přijdou do chrámu a přidají se k božímu lidu, aby spolu s ním přinesli oběť hospodinu. Jenže co uvidí takový to pohané, když přijdou do hospodinova chrámu? Uvidí pelaž lotrovskou, jdou pělu pičů, uvidí kupčíky a směnárníky. Nikdo nikomu nepomůže. Naopak tě tu odrobou, než bys řekl Švéds. Tady se mají modlit, tady mají začít hledat svůj vztah k hospodinu. Až se na Velký pátek roztrhne chrámová opona, tak se otevře všem lidem cesta dokonce až do samotného srdce chrámu, do svatyni svatých, kam zatím vchází jen velekněv, a to ještě jen jednou do doka. Ježíšova oběť otevře možnost plného společenství neobřazených pohanů a hospodina. Do této svatyně svatých se ale přichází skrze nádvoří pohanů. Jiná cesta není. Proto je potřeba, aby bylo i nádvoří pohanů prosto všeho špatného, aby nebyly pohané od cesty k hospodinu odrazení již od samého počátku. Naopak, aby pochopili, že tady se otevírá cesta k tomu, aby věci byly tak, jak mají být. A přesně toto dělá pan Ježíš. Na nádvoří pohanů uspořádává věci tak, aby byly právě takové, jaké mají být, a tím otvírá cestu k hospodinu. V tomto rozpoznání vidím spojnici až k nám a dnešní době. Tak jako Ježíši, tak i nám jde o to, aby všichni poznali Boha a nalazli k němu osobní vztah. Jenže tato cesta k Bohu vede přes jakési nádvoří pohanů a tím je pozemská církev. Tím je každý jednotlivý sbor, každé jednotlivé společenství pohanů. Pardon, křesťanů. Myslím, že bez výjimky člověk, který hledá Boha, dříve nebo později začne posuzovat v viditelné církve. A co uvidí? Uvidí dům modlitby, uvidí společenství, ve kterém každý hledá svůj osobní vztah k Bohu, uvidí pomoc potřebným, anebo uvidí Pála Žlotrovskou, kde jde o plnění nějakých si formálních předpisů, které si stejně, co možná nejvíc, zjednodušujeme. A nejlépe pak ještě člověka odrbat. Musíš tohle, musíš támhleto, na tohleto ale zase nesmíš ani pomyslet. Když už tak jsme na tom nádvoří pohanul, nestálo by za to tuhle něco vypráskat a jinde něčemu pomoci? Platí to o církvi, ale ono to právě tak dobře platí i o nás, jakož to jednotlivých křesťanách. A poštel píše, snad někde hluboko v srdci opravdu skrýváme jakousi svatyni svatých, svoji osobní zbožnost a vztah k Bohu. Ale lidé vidí nejprve nádvoří pohanul, tedy vnější projevy náš život, bude jim to snažit. A když jsme všichni s námi, náš život, bude jim to stát za to hledat dál, když ho uvidí? Nestálo by za to s něčím ve svých životech, ve svých srdcích, razantně a jednoznačně rozloučit a naopak některým věcem ve svých životech dát místo? Co by to u všech všudy mělo být konkrétně, to už se musíme ptát každý sám sebe. Pro ty druhé to budou taková symbolická gesta, kterými jim ukážeme, že by právě tak měli hledat oni. A že by mě napadala nějaká jiná metoda, jak to mohla světu dát najevo, že křesťanství je dobrá cesta a že stojí za to být křesťanem, to mě teda nenapadá. Amen. Pane Ježiši, ty jsi svým životem tady na zemi ukazoval všem okolo, že Bůh je láska. Byl jsi dokonalá reklama na boží království. Žádná přetvářka, nepravda, postraní úmysl, ani snad stud či strach. Každým svým činem a každým svým slovem si ukazoval, jak být nejen správným křesťanem, ale především dobrým člověkem. Prosíme tě, abys nám zase a opět poslal Ducha Svatého, aby nám byl nápomocen, abychom, až se rozejdeme do svých domovů, do škol, za prací, nepřekreslovali tvůj obraz a nedesinterpretovali tvé poselství. Přáli bychom si v každodnenních zkouškách a situacích svým jednáním a naší komunikaci k druhým lidem podat o tobě přesné a přesvědčivé svědectví. A nyní se pomodleme, jak si nás naučil ty sám. Otče náš, jen si na nebesích, posvědcej jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdvější, dej nám dnes a odpoznám naše viny, jako i my odpouštíme našim vyníkům. A neuvid nás pokušení, ale zbav nás od zlého. Nebuď tvé království i moc, i sláva na věky. Amen.