10. 3. 2024 - T. Novotný - 1. Mojžíšova 4,1-16

In this sermon, the speaker discusses the story of Cain and Abel from the book of Genesis. The speaker highlights the complex relationship between the two brothers and the consequences of Cain's jealousy and anger towards Abel. The sermon emphasizes the themes of sin and forgiveness, and the importance of personal responsibility in resisting temptation. The speaker also explores the concept of God's protection and forgiveness, as seen in the marking of Cain. Overall, the sermon encourages listeners to reflect on their own relationship with sin and their need for God's grace. Miní bratři, milé sestry, když vás oslovuji tímto tradičním křesťanským způsobem, tak to dneska dělám trochu s rozpaky. Toto oslovení má totiž navodit atmosféru bratřských vztahů, které jsou stereotypně považovány za vztahy milé a rodinné. Většinou tímto oslovením chceme naznačit, že máme k sobě vztah jako rodní bratři, tedy vztahy dobré a přátelské. Dnes však budeme mluvit o dvou bratřích, dokonce prvních bratřích na tomto světě, její vztah nebyl zrovna ideální. Jeden druhého dokonce zabil. Vztahy rodních bratří nejsou vždy ideálem a vzorem, někdy mohou být i značně napjaté. Proto mám tyto rozpaky nazývat vás dnes bratřími a sestrami. Rozhodně bych nechtěl, aby naše vztahy byly takto českobratrské. Obrat bratrské vztahy může totiž dostat na pozadí dnešního příběhu zvláštní nádech. Uvažovat budeme nad příběhem Kaina a Abela, jak ho můžeme číst ve čtvrté kapitole knihy Genesis. A poprosím opět manželku, aby nám přečetla první až šestnáctý verž a můžeme zůstat sedět. Po jisté době přinesl Kain hospodinu obětní dar z pludin země. Také Abel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I zhlédl hospodin na Abela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neschlédl. Proto Kain splanul velikým hněvem a zesiná v tváři. I řekl hospodin Kainovi, proč si tak splanul a proč máš tak synalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit. Ty však máš nad ním vládnout. I promluvil Kain ke svému bratru Abelovi. Když byl na poli, povstal Kain proti svému bratru Abelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi, kde je tvůj bratr Abel? Odvětil, nevím, což pak jsem strážcem svého bratra? Hospodin pravil, co jsi to učinil? Co jsi to učinil? Slyš, projetá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Buď mění prokled a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem. Kain hospodinu odvětil, můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země, budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít. Ale hospodin řekl, nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmironásobnou pomstou. A hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain odešel od tváře hospodinovi a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu. Děkuji. Tito dva, vůbec první gra tři, představují dva rozdílné typy a již jejich jména jsou symbolická. Kain je odvozeno od hebrejského slovesa pro získat a Adel znamená něco jako opar pomývost. A v tradičních výkladech se staly opravdu protikladnými v celé své charakteristice. Kain je líčen jako zemitý silák, Adel je neprakticky duchovní člověk, jako by z jiného světa, který pase své ovečky a čeká na to, co mu pán Bůh dá. Protikladné bylo i vidění jejich obživy. Země, na které pracoval Kain, byla sice prokletá, ale dalo se s ní leco s prací vytěžit. Oproti tomu Adel patřil k pastýřům, kteří byli symbolem božích lidí, čekávajících na požehnání z hůry. A tak, když se oba dva bratři rozhodnou přinést oběť hospodinu, tak je to Adel jehož obětě přijata a oběť Kainova je odmítnuta. A už tu je problém. Problem z toho, že jeden dostane něco, co druhý nemá, jednomu se podaří něco, po čem druhý touží. Zajímavé je, že v židoské tradici se vykladačům nezdálo pravděpodobné, že by důvodem k vraždě mohla být jenom přijatá nebo nepřijatá oběť. A tak vymýšleli další nejkurioznější důvody pro závist, jako například, že Adel měl hezčí manželku, kterou mu Kain záviděl a podobně. Ve skuzečnosti však závisti stačí hrozně málo. Někdy dokonce i v církvi, až je to k podivu. Jak málo stačí k tomu, aby byly narušené vztahy mezi bratřími. A všichni víme, jak to dopadá. Uvědomujete si, že náš příděh je vlastně záznamem o prvních poslužbách, a ty nedopadly příliš dobře. Skončily vlastně draždou kvůli závisti. A pak ideální Adel míří ze scény a zůstává tu Kain, v kterém se poznáváme, protože to je člověk se svým hříchem. Avšak když dojdeme na základ našeho příběhu pouze k tomu, že vždycky byly špatní lidé, tak toto tvrzení má smysl jen tehdy, když do toho hodnocení zahrneme i sebe. Jen když si přiznáme, že i my jsme stejní. Tak si můžeme uvědomit, že v tomto příběhu se dostáváme k otázce podstaty člověka a k otázce hříchu. A to je také hlavní tématem našeho příběhu a tedy i našeho uvažování. Jistě aspoň někteří si vzpomínáte, že i posledně jsme mluvili o hříchu. Nebudu vás zkoušet, co jsem říkal, ale možná, že nějaký základní dojem ve vás zůstal. Vzpomínám na jednu rodinu se dvěma dětmi, kdy chlapeček jednou byl trochu nemocný, tak se mu maminka zůstala doma a na bohoslužby šel jenom tatínek s holčičkou. A když se potom vrátili domů, tak se maminka holčičky ptala, a o čem pan Farář mluvil. Holčička správně odpověděla, mluvil o hříchu. A maminka se ptala dál, no a co pan Farář přesně říkal. A holčička schrnula obsah kázání, byl proti. Já jsem proti, ale je to trochu složitější. Vždycky, když mluvíme o hříchu, tak musíme mluvit o dvou skutečnostech. Nejprve se jedná o náš osobní poměr k hříchu. A tato skutečnost je v našem příběhu popsána s takovou starozákonní jadrností. Pan Bůh říká Kainovi, že když nebude dobrý, tak se hřích usadí ve dveřích. A co je důležité, bude po Kainovi dyštit, toužit. Ale Kain, přestože je prototypem hříšného člověka, tak bude nad ním vládnout. A zde je s biblickou přímostí a syrovostí použit úplně stejný obrat, stejná slova jako o kapitolu dříve, když Bůh mluví k ženě. A tímto srovnáním je bez velkého teologizování jasně vyjádřeno, jak je to s námi a s hříchem. Tak jako žena může lákat, svádět, ale zda k něčemu mezi nimi skutečně dojde, to záleží na muži, tak i nás může hřích lákat, přitahovat, ale zda mu podlehneme, záleží jenom na nás. My jsme tedy v žádném případě bezmocnou hříčkou v rukách říchu. V naší moci je, zda vypneme nevhodný pořad v televizi, nebo odejdeme ze špatné společnosti, uděláme dobrou nebo špatnou věc, nebo něco řekneme, co nevhodné a nebo mlčíme. Hřích může vychtit, lákat, ale konečné rozhodnutí je vždy na nás. To je velice užitečné slyšet, protože je to dobrou obranou proti takové té evangelické pasivitě a podajnosti vůči hříchu. My evangelíci si tolikrát opakujeme, že jsme všichni hříční, až zapomeneme na to, že to, jak moc jsme hříční, závisí pouze na nás. A to je to první, co vyplývá z našeho textu pro naše každodenní bojování s hříchem. Rozhodnutí pro hřích je aktem naší svobodné půle. A to druhé je nadějnější. Jedná se o to tajemné označení Kajna, které dostal, když se bál, že bude za svůj hřích zabití bratra potrestal. Jak čteme, krev Abelova volala ze země, což znamenalo, že měla být pomstěna stejným způsobem a Kajn měl být také zabit. Pán Bůh mu však odpouští a označuje ho zvláštním znamením. A výraz Kajnovo znamení se většinou používá nesprávně, ve významu stigmatu, které ulpí na člověku po zločinu. Je tomu však právě naopak. Kajn dostal toto znamení jako ochranu. Přestože každý z nás je podobný Kajnovi, pán Bůh má stále o nás zájem. Kajn, když se obává o svůj život, že ho může kdokoliv zabít, tak mu dává hospodin ochrané znamení. Nevíme přesně, co to bylo a můžeme se setkat s nejrůznějšími výklady, o č vlastně šlo. Podle jedné židovské tradice, zachované i u největšího židovského komentátora Bible a Rašiho, měl Kajn na čele napsáno Boží jméno a to Boží jméno mu bylo ochranou. Musím říct, že se mi tento výklad velice líbí a i kdyby tomu ve skutečnosti nebylo přesně takto, tak je to označení velice dobře vyjádřené, protože se později vždycky používalo jako označení pro ty, kteří patří Bohu. A tím vidíme, že už tehdy se zachoval pán Bůh tak jako později ještě mnohokrát. Říšníkovi odpouští a přijímá ho za svého. A tak bychom mohli postupovat Biblí od těchto prvních kapitol přes všechny příběhy Božího lidu až do konce a jak sledovat, jak Bůh vždycky chránil a odpouštěl těm, kdomu chtěli patřit. Jak se vždy znovu smilovával nad těmi, kteří vědějí, že zasluhují smrt. Až bychom nakonec skončili v knize vzjevení a v úplně posledním kapitole, bychom si přečetli krásné poetické líčení nebeského města a tam bychom si všimli, že ti, kteří jsou schromáždění kolem Božího trůnu a kdo budou v tom nebeském městě bydlet, jsou opět těmi, ke kterým se Bůh přiznal. A dokonce je tam použit opět ten obrad, že jsou to ti, kteří mají na čele napsáno Boží jméno. Tak to je to poslední kritérium. Ne to, kdo jsem, odkuď jsem, dokonce ani ne to, co jsem udělal, ale řečeno poeticky, zda příjmu na čelo znamení milosti Boží. Kaň věděl, že za svůj hřích si zaslouží smrt. Vyznával, že jeho hřích je větší, než je možné odčinit. A tím se stal hoden přijmout Boží ochrané znamení. A nikdo by se při těchto slovech neměl vyhnout osobní otázce, zdají sem i já tím, kdo přijal Boží odpuštění a nechal se označit Božím jménem. A tak mi promiňte, že jsem dnes opět mluvil o hříchu. Ale vypráví se o jednom panu faráři, který nastoupil na nový sbor. A kázal své první kázání o hříchu. Všichni byli spokojeni, ale pak je překvapil, když následnou neděli kázal to samé kázání o hříchu. A když je třetí neděli kázal to samé kázání o hříchu, tak za ním přišel kurátor a říkal mi, jestli by neměl kázat také něco jiného. A pan farář se pry bezhledně zeptal, a už se něco změnilo. Slavný dánský teolog a filozof Ceren Kierkega napsal slavnou povídku o husách. O husách, které chodí každou neděli do kostela a poslouchají kázání o tom, jak je krásné létat. A pak se zase kolébají domů a povídají si o tom, jak pan farář krásně mluvil o tom létání. Výzva přijmout boží ochrané znamení je biblická zvěst, kterou můžeme sledovat od prvních do posledních strhanek Bible. A v té poslední biblické knize, poslední kapitole, čteme slova, která nás přenesou nejen na konec Bible a nejen na konec dějin lidstva, ale i na konec života každého z nás. A ukázal mi řeku živé vody Čire jako křišťál, která vyvírala u trunu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí s obou stran řeky bylo stromový života, nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka. Každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého, bude tam trun Boží a Beránkův. Jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jich světlem a budou s ním kralovat na věky těků. Amen. Postaňme k modlitbě. Pane a Otřenář, dej ať pokud jsme označeni Tvým jménem, si toho vážíme a jednáme tak, abychom si toto označení zasloužili. A pokud tímto jménem nejsme označeni, tak Tě o to prosíme. Je to veliká výsada Ti patřit a chceme také i podle toho žít. Amen. Posaďme se a zpíváme píseň Zadar, slova píseň 314. Děkujeme. Děkujeme. Země světová světlové, a očí rána lípce. Země světová světové, když se zlobožit míje. Aleluja v srdců Tvojich, Tvojich se nepočítaj. Z neopojení pobojí, v ženiní vychodit náj.