3. 3. 2024 - A. Wrana - Izaiáš 58,1-3

The prophet Isaiah is commanded by God to cry out loudly and without restraint. He is to call out to the people who are fasting and seeking God's presence, but feel that God does not hear them. The prophet confronts their hypocrisy, as they engage in religious rituals but also indulge in their own desires and mistreat others. The people's hearts are divided, seeking their own interests alongside God. The prophet reminds them of their unfaithfulness and calls for repentance. This message of divided hearts and the need for wholehearted devotion to God is relevant for us today as well. Slova, která se dnes mají stát základem našeho společného přemýšlení a taky radostnou zvěstí do našich životů, štu u proroka Izajáše. Volej s plná hrdla, bez zábran. Rozezvuď svůj hlas jako polníci. Mému lidu ohlas jeho nevěrnost. Domů Jákovovů jeho hříchy. Den co den se mi nedotazují, chtějí poznat moje cesty, jako pro národ je škodná spravedlnost a řád svého boha neopouští. Na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít boha blízko. Proč se postíme a nevšímáš si toho? Pokořujeme se a nebereš to na vědomí. Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. To je základ dnešního kázání. Posaďte se. Přátelé v Kristu, prorok Izajáš zde dostává od boha příkaz, aby volal s plná hrdla, bez zábrana. A kde má volat? Na jakém místě? Vykladači nám řeknou, že pravděpodobně v chrámě, při postních bohoslužbách, které tam probíhají. A tak si můžeme představit, že v Jeruzalemském chrámě jsou zrovna postní bohoslužby se svým obvyklým pořádkem a prorok Izajáš do toho křičí svá slova. On ruší, vyrušuje a působí rušivě nejenom tím, že se překřikuje s těmi, kdo tu bohoslužbu vedou, on působí rušivě i tím, co volá. On má provokovat obsahem svých slov. Rozezvuď svůj hlas jako polníci, ať tě jde slyšet přité jejich bohoslužbě. Přité, z které posluchači odcházejí s pocitem, že je Bůh neslyší, že je nebere na vědomí, a přitom oni se postí a svými půsty chtějí zesílit účinek svých modlitev, oni se jistě modlí o boží blízkost, o vysvobození z hříchů a vážnost svých modlitev chtějí ukázat i tím, že se postí. A přece přes ty všechny zbožné snahy mají dojem, že je Bůh neslyší, že si jich nevšímá, že je nebere na vědomí a proto jejich zbožnost končí. Bůh nás stejně neslyší, neplní naše přání, naše modlitby, neumenšuje zlo ve světě. Kolik jsme toho udělali, Boha jsme hledali, ale Bůh nás stejně neslyší. Co bychom ještě mohli udělat více? A proto, když zbožně uděláme vše, úplně vše, co jsme mohli udělat, a k ničemu to nevede, no logicky, žijeme po svém. Máme své zálíby, máme své povinnosti. Zatímco podle proroka je to úplně obráceně. Není pravda, že nás Bůh neslyší. To my Boha neslyšíme. Proto má teď prorok volat z plna hrdla. Boží slovo má být nepřeslechnutelné. Proto má teď jeho slovo zmít jako vojenská polnice, která volá do boje. Protože boží lid ještě má o co bojovat. Ten boží lid, který si myslí, že dělá tolik věcí vážně a závažně, ten boží lid má jeden boj ještě před sebou. Boj o celistvost srdce. Boj o to základní, čím se měl Izrael formovat. Už ve starém zákoně to nacházíme vyjádřeno mnoha způsoby. Ale vždy jde o to tež. Abychom Boha milovali celým svým srdcem. Aby se nám nestávalo, že se nám Bohem, totiž nejvyšší hodnotou, stane něco jiného. Například naše já, nebo naše zdraví, nebo naše rodina. Řekl jsem mnoha způsoby. Jednou to starý zákon vyjádří v prvním přikázání desatera, kde čteme jediného Boha mi ti budeš. Jindy to tež řekne jako základní vyznání víry. Shema Izrael v hebrejštině. Slyš Izraely, hospodiny naš Bůh, hospodin jediný. A hned potom řekne stejný obsah ještě jiným způsobem ve slovek přikázání lásky. Tak jak je to pak blízké taky Ježišovi v evangeliu. Budeš milovat hospodina, svého Boha, celým svým srdcem. A ti, ke kterým je poslán Izaiaš, právě v tomto základním se lhávají. V celistvosti srdce. A toto obvinění vůči zbožným, ano oni byli opravdu zbožní, to jim prorok neupírá. To obvinění vůči zbožným je vyjádřeno na příkladu zcela konkrétním. Vždyť se podívejte, co všechno se vleze do vašeho svátečního dne. Jak protikladné věci. Právě v den, kdy se postíváte, tak hovíte svým zálibám. A honíte všechny své dělníky. Chvíli hledáte vůli Boží. A později hned jednáte podle své vlastní vůle. Podle toho, co vám dělá dobře. A ještě k tomu zneužíváte druhé. Zotročujete je. Izaiaž jakoby je naváděl. Zamyslete se nad tím, co se chystáte dělat dnes, když odejdete z těchto bohoslužeb. Zamyslete se, jak běžně vypadá váš sváteční den. Den vyhrazený pro Boha. A už Izraelci, my jsme na tom určitě podobně, už ty Izraelci si museli přiznat, že do jednoho dne, i toho svátečního, se toho vleze skutečně hodně. Člověk na mnoho věcí pomyslí. Mnoho věcí poví, mnoho věcí udělá. Dobrých, ale i zlých. Obecně by se tedy ten problém dal nazvat tak, že lidské srdce je rozpoucené. V chvíli myslíme na toto a hned na zás na něco jiného. Jednou má myšlenky vznešené a hned potom docela přízemní. Někdy máme období, kdybychom se třeba jí rozdali v pomoci druhým a jindy myslíme sobecky sami na sebe. Asi všichni takovou rozpoucenost srdce známe. A přesto ji nemůžeme na ty staré Izraelce aplikovat nějak ukvapeně. Protože je to možné, že oni dokonce byli ještě zbožnější než my dnes. Vždyť oni měli svá srdce plná Boha. Prorok jim to tady přiznává. Uznává, že tehdejší lid byl velmi, velmi zbožný. Tehdejší lidé se na Boha obraceli den co den. Oni chtěli poznát jeho vůli. Oni konali spravedlnost. Dokonce tohle jim prorok přiznává. Boží řády neopouštěli. Opravdu a úpřímně chtěli mít Boha blízko. To všechno je velké vyznamenání z působ proroka směřované k tomuto lidu. Mají touhy po Bohu zdánlivě plné srdce. Zdánlivě plné srdce. Protože přesto se tady v jejich srdci otvírají jakási zadní vrátka ještě do jiného prostoru. Ano je s podívem, co všechno se do lidského srdce vleze. Co všechno se v něm skrývá. A tak naši Izrálci, když Bůh neraguje na jejich modlitby a posty tak, jak by očekávali. Když se jim dokonce zdá, že je Bůh neslyší. Oni těmi vrátky odcházejí do jakého si jiného prostoru, kde si žijí po svém. Moderními slovy řečeno, kde je jejich já, jejich Bohem. Hovíte svým zálibam a honíte všechny svédělníky. Tady chvíli při bohoslužbách hovíte s božností, ale pak hned svým zálibám a povinnostem. A Izrajaš dostává úkol, aby Izrálcům tuto jejich rozpolcenost srdce připomněl. Mému lidu ohláz jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Je v nich tedy nevěrnost, hned vedle velké víry. Oni jsou hříšníky, hned vedle toho, že konají spravedlnost. Jak propastné je lidské srdce. A Izrajaš vyhlašuje slovo Soudu. Ano, vy spoleháte na Boha, ale hned vedle toho spoleháte na mnoho jiných věcí. Podle Bible však všechno to jiné, na co spoleháte, pomíjí. Pomíjí to, co jste si vydobyli na druhých, když je honíte podle svých potřeb. Izáli by srdce pomíjí. I srdce pomíjí, natolik, nakolik není odezdáno Bohu. Pomíjí všechno to, co se skrývá za těmi zadními vrátky srdce. Takže Izrajaš tehdy dostal úkol, aby zasáhl do postní bohoslužby. A my si dnes ta slova připomínáme. Protože nepochybně platí i pro nás. Kež bychom dovedli pochopit a přijmout tato prorocká slova uprostřed naší postní bohoslužby, která by jinak mohla probíhat jen podle našich lidských představ. Abychom teď, uprostřed naší bohoslužby, abychom zaslechli ten prorocký hlas o rozpolcenosti našeho srdce. A hlavně, abychom podle toho hlasu, abychom lépe stavěli naše dny. Nejdříve právě tento dnešní. Amen.