28. 1. 2024 - J. Krupa - Matouš 5,43-

In this transcription, the speaker discusses a passage from the Gospel of Matthew, where Jesus encourages his followers to love their enemies and pray for those who persecute them. The speaker explains that this teaching challenges societal norms and emphasizes the importance of showing love and kindness even to those we disagree with. They also highlight the idea of God's perfection being reflected in His mercy, patience, and forgiveness. The speaker acknowledges that it can be difficult to love our enemies, but suggests that by doing so, we participate in God's perfection. The speaker concludes with a prayer, expressing gratitude for God's guidance and asking for the ability to bring His love and mercy into the world. Jsou vybrána Evangélia podle Matouše, kde v páté kapitole od 43. verše čteme. Slyšeli jste, že bylo řečeno, milovati budeš blížního svého a nenávidět nepřítele svého. Já však vám pravím, milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pro nás sledují, abyste byli syny nebeského Otce, protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a dešť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Bude tedy milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna, což i celníci nečíní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního, což i pohané nečíní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Bratři a sestry, Ježíš tady na tomto místě svého kázání nahoře nehodnotí nějak starý zákon, nekritizuje ho, nejde proti němu, ale vykládá ho, jak si v té jeho intenci, interpretuje ho. Starý zákon říkal v podstatě toto, aspoň blížního budeš mít rád, aspoň blížního nebudeš nenávidět, i kdyby to byl třeba jakýkony velký lům. A předpokládá, že tím blížním je Izraelec, tedy člověk stejné rasy, stejné víry, anebo aspoň příslušník stejného kmene, stejné čeledě, aspoň příbuzný, když už nikdo jiný. Takže ten starý zákon vlastně přikazoval, budeš mít kolem sebe, alespoň nějaký okruh lidí, s nimi jsi solidární, za všech okolností, a nebudeš je, nebo nezačneš je nenávidět, i kdyby ti provedli cokoliv. A ti ostatní? O těch si hold myslit, co chceš, ale aspoň s někým to musíš myslet dobře. A Ježíš v tom svém kázání, jak jsme slyšeli, vychází z této skutečnosti a rozšířuje okruh toho aspoň někoho. V známém podobenství o milosetném samaranovi rozšířuje, kdo všechno se může stát blížním. A zde v kázání nahoře to formuluje jakoby z druhé strany. Ani s tím, kdo se sám chápe jako tvůj nepřítel, to nemáš člověče myslet špatně. Proto řekne tu známou, ale zajímavou a těžkou větu, milujte své nepřátelé. Toto Ježíšovo slovo, názor, chcete-li příkaz, musel provokovat vždycky. Zněl jeho posluchačům i nám dnes velice kontroverzně. A dnes je možná jedním z důvodů, proč je lidem zatěžko Krista přijmout. Milovat své nepřátelé a činit jim dobře je přece nad lidské síly. Z boží síly a skrze poznání své vlastní porušenosti a toho, kolik mě samému bylo odpuštěno, je ale přece jenom taková láska nebo takový vztah možný. Minimálně to, bratři a sestry, připustíme a přemýšlejme o tom. Milujte své nepřátelé. Většinou, když to promýšlíme, se zadrhneme na tom, že lásku chápeme jako romantický nebo sentimentální cid. A připadne nám až trochu úchylné, aby se člověk rozptýval měhou, když vidí svého nepřítele. V duchu romantizmu rozlišujeme jenom buď lásknivé city, anebo nic. Křesťanská láska, o které tady Ježíš mluví, je v tomto smyslu poněkud přízemnější. Znamená mít druhého rád ve smyslu nedělat mu nic zlého, nepřát mu dokonce ani nic zlého. Naopak přát mu dobré a třeba to pro něj i udělat, když se najde nějaká vhodná příležitost. Ježíš nás vlastně těmi, co svými slovy vyvízí, nenechte se strhnout k nenávisti. Nikdy, ani tehdy, když někdo uměle ve společnosti nenávist vyvolává a pěstuje. Někdy dokonce k lidem, které vůbec neznáme a nemáme je kolem sebe. To, co po nás Ježíš chce, je odzbrojovat, rozmělňovat tu nenávist. Nenechat se lacině vmanévrovat do role nepřítele a protivníka. Zůstat u toho, že v každém budu vidět především člověka. Ale i to je dnes, jak asi všichni dobře víme, velice složité. Přitom Ježíš měl mnoho nepřátel, jak mezi vlastním národem a jeho náboženskými představiteli, tak ze strany římské okupační moci. Nakonec byl svými nepřáteli ukřižován. Ale přesto se ještě na kříži modlil, odpustím, neboť nevědí, co činí. Ježíš ještě i na kříži se modlí za své nepřátele a má na mysli jejich dobro. Jak hluboko musela být Ježíšova láska k nepřátelům a modlitba za ně součástí jeho nitra, když jim i v okamžiku bolesti a největší opuštěnosti žehna. Jak velkou součástí jeho modlitev muselo být žehnání všem jeho kritikům a oponentům. Když zrovnáme jeho slova s naší reakcí na ty, kdo se staví proti nám a o kterých to spíš jenom tušíme, přivede nás to k tomu, abychom aspoň sklonili hlavu, když už nic jiného, a vyznali, pane, smiluj se. Vždyť často nejsme schopni přijmout ani ty, kteří s námi pouze nesouhlasí, anebo mají jiné názory, uznávají jiné hodnoty, drží se svého postoje zuby nefty. Zakopaný pes je možná v tom, že zapomínáme na modlitbu za všechny ty, kdo jsou jiný, anebo na modlitbu i za ty, kteří se nám nelíbí, s nimiž nesouhlasíme. Raději upřednostňujeme svou vlastní spravedlnost. Pak se s nás stávají nemilosední a hluší nepřátelé druhých, s některými pohrdáme a s jinými jsme dopředu nastaveni nepřátelsky. Za všechny ostatní jmenujme třeba jenom lidi odlišné sexuální orientace. Tam, kde tak snadno vznikají hranice mezi my a oni, je naprosto klíčové, s jakou láskou a pokorou jednáme s těmi, kdo mají naprosto odlišné názory a postoje. Vím dobře, že je to velice složité a těžké v té naší době, v té rozdělené společnosti, chtít milovat nepřátelé. Ale rozdělení a konflikty v tak polarizované době, ve které žijeme, jsou bratři a sestry také vedle jiného pro křesťany a pro církve velikou výzvou a příležitostí. Výzvou postavit se proti nesmyslnému šíření napětí a nenávisky mnohých a příležitostí ukázat na Krista právě dnes a říct jemu věříme, jejich chceme následovat. To v praxi znamená nikým nepohrdat, mít v lásce všechny lidi aspoň tak, že se za ně budeme modlit. I to je, soudě sám podle sebe, někdy pro nás velice složité. Ale přesto projevíme tím svůj respekt a lásku k těm, s nimiž nesouhlasíme a minimálně jim můžeme naslouchat. Řekl bych, že to je jedno z klíčových svědectví církve dnes a také její příspěvek nebo její poslání, přínos k tomu, co se děje i pro všechny příští dny. A dále tam Ježíř říká, buďte tedy dokonalý, jako je dokonalý Váš nebecký Otec. Boží dokonalost zde není spojována s tím, že je Bůh všemohoucí, vševědoucí, vševládný, věční, ale s tím, že je milosetný, trpělivý, nepronásleduje, neubližuje. Proto je tato Ježíšová výzva určena i nám. Ale jak může být Bůh v tomto smyslu dokonalý, když, jak Ježíš tam říká kousiček dál, slunce svítí stejně na dobré i zlé. To pak Bůh nezasahuje a nezjednává spravedlnost. A svět je tak nespravedlivý, že i špatnému se dobře daří a mnohdy i líp. Není to tedy tak, že je Bůh spíš lhostejný, nebo nespravedlivý, nebo dokonce nemohoucí, když není dokonalým ochráncem zbožných a spravedlivých? Ježíš pronáší troufalé tvrzení, že právě to, co my považujeme za slavinu, je ve skutečnosti Boží síla a dokonalost. Samozřejmě by mohl Bůh s každým z nás udělat krátký proces, protože, co si budeme povídat, aspoň v srdci, nebo v mysli jsme se provinili každý z nás a ne jednou. To, že to Bůh neudělá, není slabost nebo lhostejnost, vybrž dokonalá trpělivost a milost Boží, které mají strpení i se mnou. A když má Bůh takový nadhled a takovou trpělivost se mnou, co mi vlastně brání, abych jí měl aspoň kousek i já s těmi druhými? Dává jí Bůh šanci, nemám právo jí nedat já. Pokud se kdykoli zachováme podle příkladu, které jsme dnes čekli, budou nás mít možná za slabochy nebo exoty, za neschopné nebo neodpovědné, ale ve skutečnosti tím vším participujeme na dokonalosti Boží. Pomodníme se, bratři a sestry. Pane náš, děkujeme, že nás vedeš a posiluješ k tomu, abychom dokázali vnášet do tohoto světa Tvé milosrdenství, Tvou lásku, Tvou trpělivost, Tvé odpuštění. Jenom z Tvé milosti jsme to, co jsme. Děkujeme, že smíme přicházet do Tvé blízkosti a prosit, smiluj se nad každým z nás. Amen. A společně k Tobě voláme, tak jak nás to Pán Ježíš naučil. Otče náš, který si v nebesích, posvědč se jméno Tvé, přijit království Tvé, buď vůrka, jako v nebí, tak i na zemi. Chléb náš bezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše hiny, jako i my odpouštíme naším dýmníku. A neuveď nás pokušení, ale zbav nás od zlého, nebo Tvé je z království i moc, i sláva na věti. Amen. Zpívejme píseň 399.