05. 11. 2023 - J. Krupa - Římanům 3,19-31

Milé sestry, milí bratři, ten přečtený oddíl epistoli z jímanům je vlastně takový jeden z těch základních oddílů, který má vztah k reformačnímu řízení. V tom uplynulém týdnu jsme si připomínali v úterý, 31. října, den reformace. A právě ten oddíl, který jsme slyšeli jako první čtení, byl oddíl, který velice oslovil německého reformátora Martina Luthera. A já si připomenuji ještě jednou ten 28. verž. Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutku zákona. Je to tedy vybráno z dopisu římským křesťanům. Ten křesťanský zvor v římě vznikl bez přímého působení apostolů. Stěhovali se tam z nejrůznějších příčin lidé ze všech provincií, které k tomu římskému impériu patřili. A pochopitelně mezi nimi byli i křesťané. A tak tady na sebe navzájem působili a vyrovnávali se různé typy a směry toho prvotního křesťanství. Zborový život, tak jak mu třeba i my rozumíme, se vyznačoval v římě tenkrát důrazem na autoritu starého zákona a také jakýmsi lidským úširím po jeho naplnění. A všechno to vnímali tenkrát jako podmínku následování Krista. Bez splnění určitého penza zákona to prostě nejde. Takové zhruba bylo ovzduší v římském zboru, když tam zaznělo evangelium Apoštola Pavla. A sice jeho obsahem byla zdůrazněna výlučnost Kristova díla a jeho naprostá postačitelnost pro záchranu, chcete-li pro spásu člověka. Když Apoštol Pavel psal list římanům, měl sám dost nedobré zkušenosti s lidmi, kteří pro zahrnutí člověka mezi účastníky spásy vyžadovali plnění předběžných podmínek. Pocházeli hlavně z řad žido-křesťanů, kteří se neuměli rozejít se s děděnými představami o tom, kdo je před pánem Bohem správný a kdo nesprávný, kdo je čistý a kdo je nečistý. A z toho pak plynuli další věci. Oni říkali těm přistupujícím z řad pohanů, nejdřív se musíš stát židem a plnit zákon a teprve pak budeš moci se dovolat Ježíše Krista jako svého obhájce předboží tváří, jako svého vykúpitele s otroctví. Ono to možná vypadalo nejdříve nebo do určité míry nedíně a logicky. Pavel však odhalil, že to převrací evangelium na ruby. Proto se podobným pokusům důrazně postavil na odpor. Pavel si uvědomil, že je nepřípustné spojovat s Ježíšovým pozváním člověka do Božího králoství s tím, že nejdřív musíš něco udělat, něco musíš splnit člověče, přeskočit jakousi pomyslnou laťku. Naopak, zdůraznuje Apoštol, Bůh sám v Kristově kříži vybudoval pomyslný žebřík, jenž vede z nejhlubších hlubin až před Jeho nebeský trůn. S něčím podobným se církev ve své historii setkávala mnohokrát. A když německý reformátor Martin Luther poprvé otevřel před svými žáky list římanům, tak ještě asi sám netušil, že církev, ve které žije, vlastně toto učení o ospravedlnění pouhou vírou a milostí opustila. Myslel, že je zcela v pořádku, když církev učí, že má poklad zásluh Ježíše Krista a jeho svatých a z něho teprve může udílet odpuštění. Ale jeho vlastní zkušenost s dryáčnickými prodejci odpustku mu ukázala, že zdaleka všechno v pořádku není. Že se církev postavila mezi hříšníka a Krista a vlastně mu brání, aby se sám upnul ke svému spasiteli. Že mezi jeho současníky není pravidlem, co bylo běžné v apoštolově době, totiž aby křesťan choval hlubokou lásku ve svém srdci ke svému pánu, jež se ho naprosto nezaslouženě ujímá a přichází mu na pomoc. Martin Luther zjistil, že Bůh je pro jeho současníky jakýsi neosobní člověk, že k němu nemají živý vztah, že pro ně není láska, ale spíš výběrčí pokud jemuž se za každé klopítnutí musí zaplatit. A pak logicky hřích a pokání už nejsou chápány jako celkové vztahy člověka, ale jako jednorázové činy. Dokonalost a dostatečnost Kristovi zástupné oběti se sice někdy vyslovovala, vyslovuje, ale praxe to popírá. Lidé před Bohem nespoléhali na to, co pro ně jednou provždy učinil Ježíš, ale daleko spíš na to, že každý svůj dobrý výkon bude Bohem nějakým způsobem oceněn. To všechno reformátorem hluboce otřáslo a tak celé své životní úsilí pak zaměřil na to, aby se církev z tohoto bludu zpamatovala, aby opustila propagaci skutkaření a opět začala vyvyšovat víru. Pod pojmem víra zajisté rozuměl víc než jenom nějaké akademické přesvědčení o existenci Boží. Šlo mu společně s Apoštolem Pavlem o vztah důvěry k hospodinu, o vztah důvěry k Ježíši Kristu, o spolehnutí na toho, který pro nás připravil všecko, i když jsme si z toho nic nezasloužili. Vším, co se v církvi děje, má být vyvyšován Kristus, jenž zadarmo ospravedlňuje a lidé přijímají postavení omilostněných hříšníků. I v dnešní době můžeme nejednou slyšet od lidí, kteří se hlásí do kterékoliv církve, že je nesmírně důležité především něco splnit a teprve potom něco očekávat. Vedou se a vedly vždycky složité debaty, i dnes budeme slavit večeři páně, co všechno musí člověk udělat, aby byl hoden přijímat Ježíše Krista jako svého pána. Vždycky mě u toho napadne, že nemusí splnit vůbec nic, nic nemusí udělat, hlavně aby přišel a aby přišel zvědomým, že je hříšník, ale hříšník omilostněný a že právě při eucharistii přijímá znovu tu fantastickou Ježíšovu milost. Reformační zásady pouhou vírou, pouhou milostí, pouhé písmu měly pak další důsledky. Když se víra stane jedinou cestou k ospravedlnění a když současně platí, že víra je zeslyšení, pak se úplně změní obraz života církve. Pak se logicky dostane do jeho středu, do toho obrazu církve, kázání Evangelia. Pak je třeba tlumočit písmo do srozumitelného jazyka a není nutné vodit lidi za ručičku a říkat jim, co je správné a co správné není. Ale spíš máme jeden druhého posilovat a pozbuzovat, abychom přijali do svého srdce Ježíše za svého pána a sami pak pro sebe vyvozovali důsledky z toho, že jsme byli Christem přijati. Lidé mají přece svůj rozum, který dostali darem od pána Boha. A tady jim není potřeba úplně tu cestičku umetat. Stojí-li ve bíře člověk přímo před svým spasitelem, pak z toho také plyné požadavek, aby probuzené svědomí člověka nebylo zvnějšku omezováno. Pak si také církevní autority musí přestat hrát na vládce nad dušemi druhých a naopak přijmout roli pomocníků ve bíře. A musí přijmout i to, že jsou předposlední, že s konečnou platností rozhoduje zkříšený pán. A celá církev se pak promění z jakési pomyslné pyramidy opět v bratrstvo rovnocených údů, které se vzájemně podepírají. Když jsme-li všichni spaseni pouhou milosti, tak už se nemůžeme bratři a sestry nějak kastovat, rozdělovat, kdo kámpací, kdo je jaký, kdo má větší zásluhy. A ono se to projevuje i v takových drobných nebo někdy větších situacích, do kterých se v životě dostáváme. A to, že žijeme z milosti, nás pak přece vede k otevřenému přístupu k druhým lidem. A nemůžeme se na ně dívat z patra, nemůžeme jimi opoprhovat. Neměli bychom druhé lidi jenom tak snadno odsuzovat, ale přijímat se navzájem, protože nikdo před Bohem není dopředu odepsaný. Každého můžeme vidět v naději, že i jemu se jednou podaří, aby zahlédl něco z té veliké boží milosti. Nikdo se nemůže chlubit, ale každý může a má vyznat, že má sám prázdné ruce a že je závislý na tom, co mu do nich Bůh vloží. Amen. Stěšíme se k modlitbě, která, i to vyznání vin, je také od Martina Luthera. Milosebný Bože, Ty jsi svého syna daroval nám úbohým hříšníkům. On přijal lidskou přítomnost a přirozenost, trpěl za nás, byl ukřižován a zemřel, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, uvěznil toho, který věznil nás, tím jsme se stali jeho milovanými dětmi, jeho bratry a spoludědici všeho jeho nebeského zboží. Buď nám milostiv a dej nám svého svatého ducha, aby nás zachoval v této víře až do našeho konce. Pane, před Tebou vyznáváme svůj hřích, ať děláme cokoliv, jsme hodni věčného hněvu a pekelného ohně. Kdyby s námi jednal podle práva, tak si nic jiného nezasloužíme. Přesto nehledíme na svůj hřích, neutápíme se v něm, nehledíme ani na to, co jsme si zasloužili, ale jen na Tvé slovo. Ty jsi přece řekl, že nikdo nemůže od Tebe něco získat svými zásluhami. Pouze pro Tvou otcovskou lásku se nám od Tebe dostává odpuštění hříchů a tolikrého dobrodíní. Dej, abychom byli a zůstali ve Tvé milosti. Oni prosíme společně, když voláme, Pane, smiluj se nad námi. Kriste, smiluj se nad námi. Pane, smiluj se nad námi. Amen. Skříšený Pán, když přišel mezi účedníky, tak je pozdravil slovy pokoj Vám. A tak i my se můžeme od té doby zdravit navzájem tímto pozdravem. A tak si podejme ruce a popřejme si navzájem pokoj Tobě. Amen. Vyznejme svou křesťanskou víru slovy apoštolského vyznání víry. Pokud si nejste jistý podobně jako já, tak je to v tom spěvníku novém pod číslem 345. Věřím v Boha, Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna Jeho jediného, Pána našeho. Jen se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Pany, trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, zkříšení těla a život věčný. Amen. Zpívejme tu další píseň 261. Zpívejte tu další píseň 261. Zpívejte tu další píseň 261. Zpívejte tu další píseň 261. Zpívejte tu další píseň 261. Zpívejte tu další píseň 261. Zpívejte tu další píseň 261. Zpívejte tu další píseň 261.