29. 10. 2023 - L. Borecki - Římanům 3,20-28

Milost dvám a pokoji od Boha Otce i Synáty Ducha Svatého. Amen. Postaňte prosím k přečtení textu, na kterým se budeme zamýšlet. A ten je zapsán v listu římanům ve třetí kapitole od 20. po 28. verž. Vždyť ze skutku zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn, neboť ze zákona pochází poznání hříchů. Nyní však je zjevená boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky. Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všetky, kdo věří. Není totiž rozdílů. Všichni zhřešili a jsou daleko od boží slávy. Jsou ospravedlňovani zadarmo Jeho milosti vykoupením Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou oběti pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dřívě trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase. Aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše. Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena. Jakým zákonem? Zákonem skutku? Nikoliv. Nybrž zákonem víry. Jsme totiž přesvědčení, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutku zákona. Pane a Bože, prosíme Tě o to, aby i tato slova, která zapsala poštou Pavel do círke v Římě, abychom i dnes jim porozuměli. Amen. Můžete se posadit. Milé sestry, milí bratři, milí hoste, kteří mě neznáte, tak jmenuji se Lukáš Borecký a sloužím tady ve vedlejším luterském sboru. Byl jsem požádan, jestli bych dneska mohl tady zaskočit, tak je to pro mě milé, protože dneska tady strávím celé dopoledne, protože dneska máme slavnostnější bohoslužbu a proto si od vás půjčujeme tenhle kostel. Po vašich bohoslužbách budeme mít křtiny, jedné také mladé rodiny, která je velmi aktivní v našem sboru a v létě se jim narodilo štvrté dítě. Takže taková radostna událost a proto se omluváme za ten menší binec, který tady je s tou aparaturou, protože budeme mít kapelu a přijede dokonce sloužit slovem i náš biskup Tomáš Trlík. Takže pokud nespěcháte a chtěli byste ještě zažít druhé bohoslužby, klidně můžete zůstat. Když jsem se ptal vašeho kurátora, na co mám kázat, tak řekl, že mám volnou ruku. To je vždycky pro faráře takové zvláštní, ale já tu volnou ruku sice mám, ale já se přidržím toho, na co bych kázal u nás ve sboru. My jedeme podle církevního roku, tak stejně jako vy, ale my máme jednu výjimečnou neděli nebo několik jiných nedělí, než máte vy, a tou je právě i tahleta poslední neděle v říjnu, protože my poslední neděli v říjnu slavíme pámatku reformace. A jak víte, taky Českobraturská církev vznikla v roce 1918 právě spojením Evangelické církve toho ausbruského vyznání, což zastávám já, a Evangelické církve heoveckého vyznání. A já jsem právě farářem té luterské církvy, vy se přiklaníte více k tomu heoveckému vyznání. Augsburg, to je ta konfese, kde byla přečtěna luterská konfese, tak to už bylo asi v roce 1530, už je to hodně dávno, bylo to před Karlem V. císařem tehdejším. A proto ve většině luterských sborech dnešní neděle je neděle reformaci, protože ta se slaví už od roku 1717, kdy byla zakořeněná pevně v tomto datumu. A událost, která mu dala vznik, se ale stala už v roce 1517. Pro ty, kteří tolik neznáte ty luterské dějny, tak možná se dozvíte něco nového z dějin, ty, kteří to znáte, jak se vám omlouvám, že malá a krátká lekce dějepisu. V roce 1517 reformátor Martin Luther před svátkem všech svatých vylepil nebo přibyl na dveře ve Wittenbergu, tehdy v tom kostele, na dveře takových 95 polemických tézí, které se brzy rozšířily a staly se podnětem právě toho reformačního hnutí i v celé Evropě. A když jsem byl asi před pěti lety ve Wittenbergu, tak na vlastní oči jsem viděl ten chrám, ve kterém Luther sloužil a na který přibyl právě těch 95 tézí. Nesou tyto téze v latině vyryty na bočních ocelových dveřích tohoto chrámu. Historici trochu spochybnují, zdali Luther opravdu ty téze přibyl na dveře, nebo je už jako známy profesor vydal traktát a ten poslal mezi své studenty a farníky a tím zažehl první iskru reformace. Luther chtěl vyvolat diskuzi, diskuzi o otázkách, které zmiňal právě v těch tézích. A do určité míry se mu to také povedlo, ale církev tehdy nebyla připravena na jakousi reformu. A tak se vše trochu zvrhlo a zmiňalo se reformací. Den reformace. Nemůžeme slavit den jako jakési sebepodtvrzení, že jsme ti lepší, ti protestanté, oproti těm jiným církvím, katolikům a podobně. Chtěl bych připomenout, že vlastně i Martin Luther v době, kdy své téze sepsal a kdy chtěl rozpoutat nějakou rozprávu, tak byl vlastně katolík. Byl to augustinianský mnih, který přednášel teologii na univerzitě ve Wittenbergu a rozhodně se distancoval třeba už od českého reformního ohnutí od husitů. Teprve o tři roky později při disputací v Lipsku, když jeho protivníci obvinili, že pokračuje v blude hěná husa, on si předstávce v tom přelíčení, které tam bylo, přečetl pár dokumentů právě z kostnice a musel s překvapením dát za pravdu a přihlásil se vlastně od té doby i k husické reformaci. Ale jeho pochopení evangelia a život zvíry nebylo dílem nějaké konfesíní vyhraněnosti. Došel k němu na základě písma a studia. Obvykle se také traduje, že Luther vystoupil proti kupčení z odpustky. To je pravda. Pravda, že provej odpustku v jeho době byl něco, s čím bychom ani dnes nesouhlasili. Dělo se při něm mnoho zlého. Tehdy už z těch odpustků nebyly financované papežské války do svaté země, ale dostavba svatopeterského chrámu v Římě a mnoho jiných věcí. A prakticky Dominicana Jana Tetzela, který v té době byl nejznámějším vyběrčím odpustku, tak ty bychom neskousli vůbec už. Ten se neštítil citovat, nebo citovat ho vydíráni, když prodával odpustky, tak říkal, že máme povinnost koupit si odpustek, aby duše našich rodičů poposkočila v tom odpustci o něco výše, po těch pomyslných schodech. Jeho heslo, obětuj pár grošíků, vysvobodíš dušičku, nám zní dnes možná velmi vzdáleně. Ale kritika Martinovu teda šla mnohem hlouběji, než takhle po povrchu. Mu nešlo o ty peníze. Když si pročítal instrukce, jak má prodávat odpustky, tak se zhrozil. A to je něco, co se netýká vlastně jen odpustků. Tehdejší církve, nebo nějaké konfese. To se může týkat každého z nás. Ne z ohledu na vyznání. Upřímně řečeno, koupit si boží milost je pro nás sympatické. Protože víme, že jsme nedokonali, tak proč si nepomocit trochu jinak? Koupit si boží milost. Práci, penězi, ničím jiným. S tím možná zápasíme všichni. Ale je to správné. Protože dobrými skutky projevy jakýchsi kvalit, života, křesťana, poslušnost, spravedelnost atd. tím si Boha možná nakloníme, ale nekoupíme. Ve výře jde zkrátka o to, co máme splnit. Nebo jaksi máme být, abychom dosáhli toho zaslouženého cíle. Se svými vlastními činy se Bohu chvástat nemusíme. On nás zná. On ví, jak žijeme. A to je právě to, na co Martin Luther naráží. To, co pochopil právě díky četbě listu římanům. To je pasáže, kterou jsme četli i dnes. Že jsme ospravedlňování zadarmo. Martin Luther později to formoval do čtyř pilířů a jedním z těch pilířů je slova Gracia. Možná to slovo znáte. Gracia je takové zařízení ve vaší církvi, která poskytuje právě pomoc. Protože Gracia je pouhou milostí. Že jsme spasení a zachránění pouhou milosti. Ne na zakladě našich činů. Že to Bůh vykonal ten zásadní čin. A proto můžeme být zachráněni. A to je to úžasné na tom, co nám přináší Pán Ježíš. Co nám znova reformace objevila. Ne, že na základě dobrých skutků, ale na základě boži milosti. A poštou Pavel to píše jasně. Jsme ospravedlňováni zadarmo jeho milosti vykoupením v Kristu Ježíši. Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutku zákona. Dobré jednání není podmínkou, které máme splnit, aby nás Bůh přijal. Abychom si jeho lásku a přízeň zasloužili. Je to úplně naopak. Teprve tehdy, když se s důvěrou spolehneme na jeho dobrotu, ve které pro nás všechno, co je třeba učinil, jsme s to jednat také i dobře. Protože pak už přitom nebudeme muset myslet na sebe, na svoji dobrotu a spásu, ale skutečně na ty druhé. A teprve tehdy mají biblické přikázaní a vyzvy svůj smysl. Pak už nebudou nástrojem naší jakési sebestřednosti, ale lásky, která je smyslem zákona. Proto později Luther napsal, to hlavní a základní na evangelu je výzva, aby spřijal a vyznal Krista jako naprostý dár. Dár, který si dostal, aniž by si ho zasloužil. Bratři a sestry, důvěra v boží dobrotu, kterou později reformace právě vyjadřila tím slovem Solagracia, tedy pouhou milosti, nevylučuje usily o spravedlivé a lásky plné vztahy mezi lidmi. To vůbec ne. Ona nás pro ně vlastně osvobozuje, aby nevyuvízlo v pastí jakési zbožné sobeckoství, nebo abychom my této pasti neskončili. A Martin Bucer, pokračovatel Lutera, jeho žák, to krásně vyjádřil těmito slovy. My, kteří jsme se starali o věci jenom ty své, nyní se pro Krista staráme o to, co je potřebou našeho blížního. Myšleno už nemusíme myslet jenom na sebe, na svoji spásu, svoji záchranu, protože tu nám vydobil Kristus. Já ji pouze mohu přijmout, aby se stala mojou součástí. A to je svoboda, to je svoboda Boží milosti. A o ní je vlastně i ta dnešní neděle. Tato neděle je o svobodě, o svobodě, kterou máme v Kristu. A tak svátek reformace se nechce povýšovat na ty ostatní. Ostatní církve, ostatní denominace. Naopak, máme se před Kristem poklonit a poděkovat mu právě za tu jeho oběť na kříži. A být zároveň vděční, že před námi tu byl i někdo jako Martin, Luter, Karel, Alvin a množí jiný, kteří nám právě znova ukázali na tuto velikou Boží milost. A je velikou milostí, že můžeme žít i v tomto státě. Možná jste včera sledovali přenos na četé jedna ke stopátému výročí vzniku Československa. Je to takové zvláštní výročí, nebo Československa už neexistuje. Stlatíme se tak něco, co už dávno není. Se Slovenskem jsme se přece už rozloučili před několika lety. Od té doby se píši dějiny zvlášť. Přesto je dobré si vzpomenout, co se tehdy před míce než 105 lety odehrálo. Nebyla to tehdy lehká doba. Poprvní se tvé válce zde byl trend vypořit jakousi federativní republiku, když monarchie padla. Nakonec vše ale odehrálo trošičku jinak. A vznik Československa nebyl tak snadný a jednoduchý, jak si mnozi myslí. A vnohem nám právě vznik Československa ulehčily i naše légie, které bojovaly proti monarchii po celé Evropě i mimo ní. A proto možná i mezi těmi vyznamenámymi byli i včera mnozí právě, kteří bojovaly za tu svobodu, kterou dnes můžeme zažívat. Ale v té době národ pojela spíše jakousi slovanskost než cokoliv jiného. Jen zvláštní, jak tu samou argumentací používají politici i dnes. Ale ne k vytváření hodnot, ale jako argument nenávistí všeho, co je jiné nebo od někud jinod. Vlna nenávistí uči lidem, kteří migrují z krajín, kde je válka či úklad. A mnozí představitelé státu by nejraději postavili na hranicích vysoké ploty s ostnatým drátem. A mnozí z vás ještě moc dobře pamatují, co to znamenalo, když tyto ploty opravdu stávaly na hranicích. A tak dnešní neděle. Dnešní památka spíše reformace i toho 105. letého vyročí, jakési slovanské národnosti by nás spíše měla vést k veliké vděčnosti. Že i tak malý národ, jako jsme my, uprostřed Evropy, může již po mnoho let žít v míru. A nejenom v tom míru světovém, že nám nehrozí válka, ale v tom míru, který nám nabízí sám Boží Syn, Pán Již. Protože On nás osvobozuje od všech okovů. Od toho, čím nás tento svět poutá. A tak buďme vděční za to, že žijeme ve státě, ve kterém není válka. Buďme vděční za naši minulost, za ty, kteří položili svůj život za to, abychom my mohli žít ve svobodě. Ale především, a to zdorazňuji především, buďme vděční za to, že tu svobodu nám vydobil Pán Již na kříží. Tu opravdovou svobodu. Tu svobodu, o kterou nás nemůže nikdo připravit. A tak já vám přeji z celého srdce, sobě i vám, abychom dnešní neděli si opět vzpomenuli na to, co Bůh udělal pro mne, pro tebe. Co Ho to stálo, že položil také svůj život pro to, abychom mohli být dnes na tomto místě. Abychom mohli být svobodními. Mysleme na to, až půjdeme do svých domovů. Hovořme lidem okolo nás, našim blížním, právě o teto svobodě. O svobodě, o kterou nás nikdo nemůže připravit. Amen. Pane Ježíši, my ti děkujeme za dnešní den. Za to, že máme bohatou historii našeho národa. Za to, že můžeme žít už mnoho let v klidu, bez válek. A děkujeme ti ale především za to, že ty jsi nás osvobodil od hříchů. Že se nemusíme utápět v marnostech, zoufalství, ale že ty dávaš ten pravý pokoj do našich srdcí. Pokoj, který tehle svět nabídnout neumí. Odpuštění. Odpuštění toho všeho zlého, které je v nás. A děkujeme ti za tuto svodu, kterou jsi vydobyl tam na Golgáckém kříži. Prosíme, buď našim průvodcem nejenom dnes, ale i v těch dnech, které nám ještě dáš. Buď tím, který nám bude jasně zářit. Dej, ať naše tváře se od tvé záře nikdy neodvrací, ale jdou a následují jí. Amen. Přijměte i požehnání. Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přitom nos Ducha Svatého se všemi vámi. Amen. Zpívejme společně další píseň pod ochranou nejvyššího. A po této písni poprosím sestru o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání. Zpívejte o oznání.