15. 10. 2023 - M. Blažek - Židům 13,4

The transcript is a sermon about the importance of marriage and the challenges it faces. The speaker emphasizes the need to understand and accept the differences between partners, and suggests seeking guidance from the Bible and the example of Jesus in building a strong and loving marriage. The importance of communication and appreciating the small gestures of love is also highlighted. The speaker shares a personal story and mentions the availability of marriage counseling programs to help couples navigate their differences. Milostvám a pokoji od toho, který byl, který je a který přichází. Měna sestry a bratři, základem pro dnešní kázání vedle toho, co jsem četl z Janova Evangelia, chci ještě učinit verž z epištoly židům, kde ve 13. kapitole čtvrtý verž říká Manželství ať mají všichni v úctě a manžele ať jsou si věrni, neboť neřezné a nevěrné bude soudit Bůh. Manželství ať mají všichni v úctě. Pane prosíme, když nám Tvé slovo promlouvá, takže budeme i my vidět ve svých nejosobnějších stazích, jak je dobré, co jsi pro nás připravil, jak je dobré se držet Tvého slova. Amen. Posaďte se, prosím. Rád bych se v tomto kázání pokusil promluvit o manželství a u nás těší, já si z toho udělám řadu několika spíš, ale protože to, co chceme kolem sebe šířit, to je dobré a krásné. Potřebujeme takový ten vnitřní oheň svého planutí, své horlivosti života, nasměrovat tam, kde to skutečně hořet a planout má. Manželství a rodina. Připomínám, že stvoření muže a ženy je to, čím Pán Bůh vrcholí své stvořitelské dílo a když Pán Bůh postaví v ráji muže a ženu, aby byly jedno, aby tvořili svazek, je to první a tedy zásadní ustanovení, které v celém stvoření Bůh dává. A tam právě Pán Bůh určil, že toto ustanovení manželství jako muže a ženy je tajemstvím toho božího obrazu. Neviditelný Bůh je zobrazen. Zobrazen v nás lidech, když umíme odrážet lásku, kterou vložil mezi muže a ženu. Je to tedy veliké požehnání a evangelista a poštol Pavel pak mluví o tom, že to je veliké tajemství, veliké tajemství, ve kterém se má do celého světa zjevovat napořád i vztah Krista a církve. Láska mezi mužem a ženou je veliké zobrazovací okno, skrze které Pán Bůh vstupuje do tohoto světa. A proto máme víc než dobrý důvod sem napřít svou horlivost. Zároveň pokorně přitom vyznejme, že manželství a zvláště v té naší západní části světa je hodně v krizi. Podle statistik se nám rozpadá již víc než 50 % uzavřených manželství. A my tušíme, že tady máme problém. Pokud místo toho, abychom budovali dobré manželství, místo toho, abychom do něj vnášeli lásku, tak jak jsme to zpívali v té první písničce, pokud se necháme svádět hádkám, nebudeme-li dobře dbát o udržení plamene v rodinném krbu, pak pomáháme spíš těm rozkladným silam ve světě. A proto manželství, ať mají všichni v úctě, píše Apoštol. Dala by se tahle ta apoštolská výzva přeložit ještě malinko jinak. Řecké slovo timios, které tam je, znamená, že timios gamos, manželství je drahocené a vzácné jako poklad, jako něco velmi, velmi, velmi cenného. Pán Bůh nám skutečně v daru manželství stvěřil poklad nadjiné vzácný. V manželství muže a ženy se totiž zrcadlí láska, plamen lásky, žár její, žár ohně, plamen hospodinův. Ano, máme právě v manželství příležitost, jak zrcadlit něco z toho tajemného božího charakteru. A proto tento svěřený dar je třeba stále rozněcovat a jím svítit. Je to veliké a všelidské poslání. A přitom nám to dělá v té poslední době tolik problémů. Jak tedy správně k tomu přistupovat, odkud čerpat? Nejprve si dovolím říct něco samozřejmého. Do manželství vstupuje muž a žena, kdy obaj jsou ze stejného těsta, ale přitom jsou různí. Nejenom v pohlavních orgánech, ale v mnoha dalších fyzických, psychických, sociálních aspektech. Ta různost je samozřejmě v každém páru jinak poskládaná. Většinou muž je víc orientován na venek jako živitel, zatímco žena má přirozeně daleko blížší vztahy k dětem a opečovávání rodinného hnízda. Muž je ten, který dokáže chodit měsíc v jedněch monterkách a dokud se na něm nerozpadnou, tak to nemá potřebu měnit. Žena, když má ve skříni padesátero šatů, tak pořád má pocit, že to ještě málo na to, aby si vybrala a mohla chodit každý den nějak jinak. V tomhletom jsme prostě nějak jiní, ale tato různost je něco, čím se máme vzájemně doplňovat. Různost je něco, co máme vzájemně uznávat a ctít. Problémy nám bude působit různost přístupů ke společným věcem anebo jednání, kde už tou růzností druhého jaksi vědomně zraňujeme. O těch negativních věcech nechci dnes mluvit, ale jenom zmíním, že pokud skutečně v manželství už dojde k nějakému násilnickému vymáhání požadavku z jedné strany, kde už je to pod vlivem alkoholu a takových násilnických věcí, kdy si jedna strana vynucuje, bude to pomem, tak je to něco tak vážného, že to je nutné řešit i za pomocí okolí a to co nejdříve. Ale já chci mluvit dnes pozitivně. A tak vám povím příběh, kdy jde o to správné pochopení jinakosti toho druhého, kdy je na místě učit se tu jinakost přijímat a netrápit se tím. Joyce Landorfová vypráví svoji zkušenost, že na začátku manželství se často hněvala na svého manžela. Uráželo jí něco, co vnímala jako pohrdání a povýšenost od svého muže. Když si například večer šli lehnout, Dick se pokaždé zeptal Joyce, zamkla si zadní dveře a Joyce mu vždycky odpověděla, že zamkla, načeš on vstal a šel to zkontrolovat. Tohle jednání jí uráželo. Cítila z toho, že jí podezírážel, že nebo že si myslí, že už to nemá v hlavě v pořádku a moc jí to zlobilo. A tu jednoho večera, když Dick opět kontroloval zámek, k ní pán Bůh promluvil, Joyce, jen se na něj dobře podívej. A co máš na mysli, pane? Víš, stvořil jsem tvého muže jako detailistu. Právě proto je tak skvělým bankéřem. Má úžasný smysl pro detaily. Dokáže v okamžiku zkontrolovat sloupec položek a odhalit chybu, které si jiní nevšimnou. Právě pro tuhle jeho práci si ho vážíš. Přijmi, že to je jeho povaha. Přijmi ho i jako kontrolora zamčených dveří. Zkusme tuto myšlenku uchopit a zkusme z krvení pochopit právě někdy to, co vnímáme, že je růzností toho našeho partnera. Často nás štvou nějaké konkrétní způsoby jeho jednání, ale co když právě tyto prvky jsou vedlejší produkt něčeho mnohem zásadnějšího v jeho povaze, co na něm naopak cení ostatní, co je součástí jeho úsilí o dobrý život v širších souvislostech. Jsme totiž různí právě i v tom, jak se vyjadřujeme. A někdy snad proto žena nechápe muže a muž ženu, jenom proto, že styl, jakým my projevujeme některé hodnoty, některé emoce, se nám může jevit cizí nebo jiný vůči našemu temperamentu. Na naší mužsko-ženské různosti je totiž v principu něco, co nás vlastně má k sobě přitahovat, čím jeden druhého doplňujeme. Písmo řekneli, že muž a žena mají být jedno tělo, pak v manželství to zřetelně platí právě v tom, že ruka sice neumí tak rychle běhat, ale zase umí daleko lépe uchopit jehlu a nit a zašít ponožky nebo podat jídlo do úst. Prostě to, že jsme různí a projevujeme některé hodnoty různě, to je to, čím se máme doplňovat, nikoliv tím na sebe útočit a sebe zraňovat. Ale samozřejmě je dobré umět si tyto věci, jak si vyřešit, vykomunikovat, tu svoji odlišnost správně nazvat. K tomu v současné době pomáhá třeba možnost, u nás se teď v Českém Těšíně v několika církvích pravidelně pořádají manželské večery, soubor asi osmi takových večerů u dobrého jídla, kdy si ti dva mají právě některé otázky, které jsou často základní pro vztah mezi mužem a ženou. Mají si je na základě toho, že slyší svědectví o tom, jak to chodí někde jinde, tak se mají pustit do rozhovoru. A skutečně jsem slyšel svědectví mnoha manželů, kteří říkají o této otázce, my jsme spolu nikdy neuměli mluvit. My jsme to nikdy neotevřeli, my jsme si to nikdy neuměli vyříkat, buď to proto, že se za to styděli, nebo pro něco jiného. A pamatuji si, jak jsme právě jeden takový večer měli a tu jsem si všiml, že u jednoho stolku v těch manželských večerech jednají partneři jenom spolu, nikoli před veřejností, nikoli to neříkají ostatním. U jednoho stolku už začínají utírat slzičky a u toho druhého, když viděli, jak vážně to tam někde berou, tak jim to pomohlo k tomu, že do té hloubky se stoupili taky. Prostě stojí za to, tyhle věci si umět vyřešit. A půjdu dál. Manželský poradce Gary Chapman, když taky uvažuje o, nebo když on sám se stal později tedy člověkem, který o tom hodně mluvil, ale přemýšlí, jak propojit ty naše odlišnosti právě tak, aby to manželství mohlo být svědectvím o lásce a nikoliv bytevním polem. Aby lidé, když na nás se budou dívat, aby viděli, jak ta naše tělesnost obyčejná, normální, prostě každý jsme, muž a žena takový jací normálně jsme, ale že tam najednou pak kvete něco, co právě už začne odkazovat nahoru. A Gary Chapman přiznává, že v určité chvíli svého mladého manželství taky se dostal do takové krize, kdy zjistil, že jeho žena nedělá to, co si představoval, že by dělat měla. On si prostě myslel, že jeho žena je tam od toho, aby ho učinila šťastný. A v určitou chvíli vnímal daleko víc jejich chyby, a ona zase ty jeho. On si ji chtěl připodobnit podle své představy, ale ona si milujícího manžela představovala také docela jinak. Gary přiznává, že v té době přistupoval k manželství s dost ješitným a sebestředným postojem. A dokud myslel hlavně na svou zraněnost a na své nenaplněné potřeby a touhy, z jeho postoje byla stále cítit kritičnost, snaha ovládnout svou ženu, a místo snu o krásné manželství se z něj stávala stále víc noční můra. A tady tenhle ten muž poctivě přiznává, udělal jednu nesmírně dobrou věc. Začal hledat řešení a vzal si k tomu na pomoc Biblii. Začal přemýšlet o Ježíšově životě, protože říkal Ježíš je model, vzor nejlepšího pravého lidství. A tak, jak četl Evangelium a promýšlel, co ten Ježíš dělá, objevil v něm velmi zvláštní takový princip. Má to už v 2028. napsáno. Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Co si z toho zkusil vystihnout, tuším, že to je text Františka z Asisit, který jsme zpívali v té první písničce. A Apoštol Pavel později řekne, že Ježíšův vztah k nám lidem je tajemným předobrazem toho správného manželství. To, jak se Ježíš vztahoval k lidem, k církvi, to, že nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil, to pořád má průniky, to pořád je něco paralelního, co se má projevovat i na správné manželství. A Gary tento princip zkusil uplatňovat. Přiznává, že v té době už bylo jeho manželství vztahově docela odcizené. A tak si začal víc všímat maličkostí, kterými by své ženě udělal radost. Začal mít nádobí, aniž by mu to manželka musela říct, uklízel si po sobě oblečení, snažil se reagovat ochotně na manželčiny požadavky. Přiznává ne, že by to bylo úplně hned, ale po nějaké době si všimnul, že i jeho žena dělá naopak maličkosti, které předtím nedělala. Vůbec to nebylo přes noc. Ty pozitivní změny se začaly projevovat s dlouhodobém pravidelném přístupu, ve kterém nechtěl jenom sebe uspokojovat, ale rozpoznal, že láska je to, co druhým dává. Objevil královskou cestu, jak udělat manželství opět obrazem lásky. A potom přiznává, že po nějakém čase jeden z jeho studentů za ním přišel a říká mu, pane profesore, mám na vás takovou nezvyklou prozbu. Vyrostl jsem v nefunkční rodině. Nikdy jsem neviděl na svých rodičích, co to znamená správně žít. Mohl bych nějaký čas bydlet u vás a dívat se na to, jak žijete vy? A Gary Chapman přiznává, že se ze začátku úplně leknul. Říká, co to je za nesmysl cizího člověka do bytu. Máme jenom tři pokoje, máme tam děti. Ale když to řekl manželce, tak ona říkala, Gary, možná, že to není úplně nesmyslné. Když dole v chodbě uděláš kříčku, tak tam vznikne jeden dostatečný pokojík a možná, že to nakonec i pro naše děti bude zajímavé, když tady s námi občas bude někdo cizí. A ten student po letech pak vypráví, že to, co prožil, když Šánvim asi rok nebo semestr žil v rodině tohohle profesora a nahlížel na to, jak oni spolu žijí, takže ho to zase zbudovalo, že znovu našel něco, podle čeho mohl žít. Manželství se stalo obrazem s viditelněním lásky. Tak, milé sestry a bratři, zvu vás na tento výšlav, na tuto cestu, na královskou cestu Ježíše Krista. Přijďte se na cestu s Ježíšem, který o sobě říká, nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil. S každodenní prosbou, aby nás Duch Svatý uschopňoval, usilujme o vztah, ve kterém se učíme, jak tomu druhému posloužit. K tomu jsme povoláni. K tomu nám byl Ježíš Kristus nádherným příkladem. A víc, my totiž moc dobře víme, že On není jaksi vzor něčeho dávného, vzor, který už je dávno mrtvý. Ježíš totiž není mrtvý. Ježíš je v tajemství víry stále stejný i dnes. Ježíš není vzdálený a neosobní princip, ale je to tajemství, které skrze víru znovu a znovu smíme natáhnout do sebe u Večeře Páně, doslova fyzicky jíme Jeho tělo a krev, abychom si uvědomili, Kristus je v nás a my v něm. Tak, jak se za to Ježíš modlil. Odčet tak, jako já jsem v tobě a ty ve mně, tak, aby i oni byli v nás, aby to svět viděl, aby to svět uvěřil. Až my tohle tajemství, ve kterém nemusíme něco ždímnout ze svých mizejících anebo už neexistujících fil, my smíme čerpat z Krista, který má zdroje neomezené a my je tam smíme čerpat. My si smíme připomínat, že Kristus je v nás. Ježíš si právě v této době, v této době tak všelijak rozbité ze všech stran, chce použít vás a vaše manželství osobně k tomu, aby skrze vás do toho zraněného světa svítilo tajemné světlo věčnosti, světlo boží lásky. Je pravda, že každý z nás budeme mít v partnerském a manželském životě jiné výzvy, jiné konstelace, určitě také zvláštní kombinace svých zvláštních odlišných obdarování. A možná někdy je potřeby, abychom k tomu přijali i určitou pomoc společenství, jak správně tyto věci obnovit, napojit, proto říkám, třeba manželské večery jsou vynikajícím způsobem, jak se odvážit o tom mluvit. Ale to podstatné je, že máme tady nejenom vzor, ale i my máme skutečně dostupný pramen Ježíše Krista. Dejme se mu k dispozici a učiníme svá manželství obrazem toho, co uměl on. To, jak se Ježíš postavil v tomto světě k nám, Ježíš ženích ke své nevěstě církvi, tak máme žít i my. Modleme se o to. Pane Ježíši Kriste, dáváme ti do rukou všechno to, čím žijeme a co přiznáváme je hodně lidské, úplně obyčejné. Žijeme své životy a máme za to, že takovýhle jsme vyrostli. Někdy si dokonce zoufáme z toho, že naše povahové rysy jako kdyby měly být nezměnitelné. V nás samíž moc toho změnit opravdu nedokážeme. Ale ty si přišel, naše viny smíváš, umožňuješ nám nové a nové začátky a nad to slibuješ, že chceš být v nás, ty sám, mocí svého ducha. A každý, kdo se tobě odevzdává, ten se může narodit znovu. A už ne je tak, jako se rodí lidé. Narodí se z vody a z ducha, z toho obmytí krvtu, z té moci ducha, který do nás proudí v Ježíši Kristu. Tohle tajemství, které svět nezná, si nám Ježíši Kristu nejenom ukázal, ale ty si nám ho daroval a my ho smíme znovu a znovu, po celá staletí, znovu čerpat, přijímat, tím se sytit. A ono to v nás působí, protože ty jsi v nás a ty jsi s námi. Tak tě prosím i za manželství v tomto zboru a v tomto městě. Prosím tě za všechna manželství, která mají být odbrazem tvé lásky. Ale budou-li to vidět lidé na nás, že to skutečně svítí, budou potom toužit a budou přicházet i oni k tobě. A tak se má náš svět stát o ním tou výkladní skříní pro tebe, když my budeme žít tím, k čemu nás voláš. Prosím, naplň svá zaslívení i mezi námi a ty, kdo jsou nějak zranění, nějak bolaví, uzdrav, protože ty s svým dotekem lásky můžeš změnit všecko. Postaňme, prosím, bratři a sestry, a modleme se společně modlitbu Páně a prosíme o to, aby moc Božího království byla v nás i kolem nás. Otče náš, který jsi v nebesích, posvěď se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chlép náš vezbejší, dej nám dnes a odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim vynikům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen. Posaďte se a budeme zpívat dál píseň 717, píseň 717. Aha, tak já jsem to měl, pardon, tak vidíte, tak to je moje chyba, že jsem vám pak něco říkal. Takže teď tu 717, my jsme, jsem si to špatně napsal pořád. 717 717 717 717 717 717 717 717 717